Historie rozvoduTED-Ed

„Žít, chybovat, padat a vítězit, vytvářet ze života život nový.“ – James Joyce MUZEUM ROZVODU Nejstarší známé zákony upravující rozvod byly zaznamenány na hliněných tabulkách ve starověké Mezopotámii okolo 2000 př. n. l. Lidské společnosti v různých oblastech i dobách měly vlastní formální i neformální pravidla pro spojení a rozdělení párů. Například incké páry si nejdříve prošly fází zkušebního partnerství, během které mohl muž partnerku poslat zpět domů.

Ale jakmile bylo manželství formalizováno, už se z něj nebylo možné vyvázat. Mezi Inuity byli lidé od rozvodu zrazováni, ale dožadovat se ho mohli oba manželé, nebo si i mohli vyměnit partnery s jiným párem, pokud s tím všechny čtyři osoby souhlasily. Kdo a z jakých důvodů mohl o rozvod požádat, se vždy hodně řešilo. Rozvod je bojištěm, na kterém se řeší nejzásadnější společenské otázky včetně role církve a státu, práv jednotlivců a žen.

Náboženské autority často regulovaly manželství a rozvod. Muslimové v Africe, na Blízkém východě a v Asii začali využívat pravidla z Koránu v 7. století n. l. Muž se mohl s manželkou rozvést bez důvodu i jejího souhlasu, zatímco žena k rozvodu potřebovala manželův souhlas. V Evropě kontrolovala rozvody od 11. století katolická církev, přičemž katolická církev je zakázala úplně a církve protestantské je povolovaly pouze ve striktně daných případech, hlavně u cizoložství.

Na konci 18. století se odehrála série událostí, které pomohly utvořit rozvodové právo po celém světě. Po staletích náboženských konfliktů prosazovali Evropané odklonění státní správy od náboženských vlivů. Světské soudy postupně převzaly kontrolu nad vzděláním, zdravím, manželstvím i rozvody. Velká francouzská revoluce uvedla první nové zákony, které povolovaly rozvod mužům i ženám z řady důvodů, včetně cizoložství, násilí a odluky nebo i pouhého oboustranného souhlasu.

Postupně se tato legislativa rozšířila po Evropě, do Severní Ameriky i některých evropských kolonií v průběhu 19. století. I tak ale měly ženy přístup k rozvodu v porovnání s muži často výrazně omezen. Cizoložství bylo považováno za větší prohřešek u žen, mužovi k rozvodu stačila samotná ženina nevěra, zatímco žena potřebovala důkaz mužovy nevěry a k tomu ještě další prohřešek, aby se s ním mohla rozvést.

Někdy byl tento dvojitý standard vepsán přímo do zákona, jindy jen soudy vynucovaly zákony nerovnoměrně. Domácí násilí ze strany muže vůči ženě nebylo obecně považováno za důvod k rozvodu až do 20. století. A ačkoliv nové zákony přinesly další důvody, pro které se páry mohly rozvést, stále se držely ideologie svých náboženských předchůdců: dvojice se mohla rozvést, jen když jeden z nich druhému ublížil určitým způsobem.

Fakticky se ale jednalo o nežádoucí přežitek. Ve 20. století se páry v USA dokonce uchylovaly k tomu, že si najaly herce, který skočil s jedním z manželů do postele, kde zcela oblečení pořizovali fotky jako důkaz nevěry. Až v 60. a 70. letech mnoho států právně ukotvilo rozvod bez zavinění, kdy se mohli manželé rozvést bez prokázání újmy, a především i souhlasu toho druhého. Přechod od kulturních a náboženských pravidel k těm státem aprobovaným byl vždycky chaotický a nekompletní.

Lidé často ignorovali vládní zákony ve prospěch jiných úmluv. Katolická církev ani dnes neuznává zákonem povolené rozvody. Na některých místech, jako v určitých částech Indie, bylo západní rozvodové právo vnímáno jako koloniální vliv a místní komunity tak praktikovaly rozvody dle vlastních náboženských pravidel. I jinde, kde právo garantuje rovný přístup k rozvodu, můžou předsudky v právním systému, kulturní stigma nebo tlak komunity v tomto ohledu dělat problémy určitým skupinám lidí, téměř vždy ženám.

A i tam, kde ženy nejsou v nevýhodě kvůli právu či jiným okolnostem, je rozvod pro ženy často složitější ze sociálních a ekonomických důvodů. Například ve Spojených státech zažívají ženy po rozvodu mnohem větší ekonomické ztráty než muži. V nejlepším případě umožňují lidem moderní rozvody bez zavinění opustit nešťastné manželství. Ale zrušení manželství není téměř nikdy tak jednoduché jako jen nechat dva lidi jít si vlastní cestou.

Co si rozvádějící partneři navzájem dluží a jak nyní zvládnou aspekty dříve sdíleného života, to jsou otázky, které jim mnohdy dál působí velké problémy. Překlad: marysol www.videacesky.cz