Očkování je složitý a na první pohled velmi neintuitivní proces. Jak vlastně funguje a jaké různé druhy vakcín existují?
V roce 1796 vědec Edward Jenner píchnul osmiletému chlapci injekci
s hnisem z vřídku z kravských neštovic. Tušil, že to poslouží
jako potřebná ochrana, která lidi ochrání před smrtícími
epidemiemi příbuzných pravých neštovic. Experiment byl úspěšný. Osmiletý chlapec
byl proti nemoci naočkován a vznikla první vakcína na světě. Proč to ale fungovalo?
Abychom pochopili, jak vakcíny fungují,
musíme nejdříve vědět, jak nás imunitní systém
chrání před nakažlivými nemocemi. Když se do našeho těla dostanou mikroby, náš imunitní systém spustí sérií reakcí ve snaze mikroby identifikovat
a odstranit je z našeho těla. Znaky, že imunitní reakce funguje, jsou kašel, kýchání, zánět
a horečka, které zažíváme. Takto se tělo snaží chytit
a následně zbavit nebezpečných věcí,
jako jsou bakterie.
Tyto vrozené imunitní reakce také spouštějí druhotnou linii obrany, které se říká adaptivní imunita. Specializované buňky,
B a T lymfocyty, bojují s mikroby a zaznamenávají o nich informace, čímž vytváří paměť toho,
jak vetřelci vypadají a jak se jim dá nejlépe bránit.
Toto know-how je užitečné, pokud
stejný patogen pronikne do těla znovu. Ale i přes tuto chytrou obranu
není proces bez rizika. Tělu trvá naučit se,
jak se má patogenům bránit a než si vytvoří obranu. Navíc pokud je tělo
při útoku příliš slabé či mladé, může čelit velkým rizikům, pokud je patogen extra nebezpečný. Co kdybychom imunitní
reakci těla uměli připravit ještě předtím, než člověk onemocní?
Tady nastupují vakcíny. Pomocí stejných principů,
pomocí kterých se tělo brání, vědci používají vakcíny k tomu,
aby spustili adaptivní imunitní systém, aniž by lidi vystavili
nemoci v její plné síle. Výsledkem je mnoho vakcín,
každá funguje nějak jinak. Tyto vakcíny se dělí
na mnoho různých typů. Zaprvé máme tzv.
živé oslabené vakcíny. Ty tvoří samotný patogen, ale v mnohem slabší a krotší variantě. Dále máme usmrcené vakcíny, které obsahují mrtvý patogen. Oslabení a usmrcení
v těchto typech vakcín zajišťuje, že patogeny se nevyvinou
v nemoc samotnou. Ale stejně jako daná nemoc
spouštějí imunitní reakci, naučí tělo, jak rozpoznat útok, a to tím, že předem vytvoří
profil patogenu.
Nevýhodou je, že živé oslabené vakcíny
není jednoduché vyrobit, a protože jsou živé a silné, lidem se slabým imunitním systémem
není možné je aplikovat. Usmrcené vakcíny zase nevytváří
dlouhodobou imunitu. Další typ vakcín,
subjednotkové vakcíny, se vytváří z jediné
části patogenu, antigenu, ingredience, která spouští
imunitní reakci.
Tím, že izolujeme
specifické části antigenu, například proteiny či polysacharidy, mohou tyto vakcíny
spouštět konkrétní reakce. Vědci pracují na novém typu
vakcín, tzv. DNA vakcínách. Pro tento typ izolují geny, které
vytvářejí antigeny, které tělo potřebuje, aby spustilo imunitní reakci
na konkrétní patogen. Když se dostanou do těla, naučí tyto geny buňky těla,
jak vytvořit antigeny.
To spustí silnější imunitní reakci a připraví tělo
na jakoukoliv budoucí hrozbu. A protože tato vakcína
obsahuje jen konkrétní genetický materiál, neobsahuje další přísady
ze zbytku patogenu, které by se mohly rozvinout v nemoc
a pacientovi ublížit. Pokud budou tyto vakcíny úspěšné, možná v nadcházejících letech vytvoříme
efektivnější léčbu invazivních patogenů. Stejně jako objev Edwarda Jennera
nastartoval před lety moderní medicínu, pokračování vývoje vakcín nám jednou možná umožní léčit nemoci,
jako je HIV, malárie nebo ebola.
