Vjačeslav Fetisov: Odkaz sovětského hokeje
Legenda sovětského hokeje a dlouholetý kapitán sborné Vjačeslav Fetisov je právem považován ze nejlepšího obránce všech dob. V krátkém rozhovoru s Vice mluví o roli hokeje ve dvou odlišných kulturách za studené války i o pověstném ruském drilu, který ze sborné dělal neporazitelný stroj.
POZNÁMKY:
Zázrak na ledě označuje památný souboj hokejistů USA a SSSR na ZOH v Lake Placid v roce 1980, kdy americký výběr, složený z hráčů univerzitních lig a vedený nepříliš zkušeným Herbem Brooksem, porazil nezastavitelnou ruskou mašinu plnou hvězd pod vedením legendárního trenéra Tichonova. Američané následně získali zlaté medaile.
Scotty Bowman je bývalý hokejový trenér, který získal rekordních 9 Stanleyových pohárů. V Detroitu poskládal z ruských hokejistů tzv. "rudou armádu", která svoji sehraností ničila soupeře.
Přepis titulků
Čtyři tréninky denně během léta, všemožné šílenosti s pneumatikami... Vypadá to, jako by šlo o vojenský výcvik. Připadali jste si spíš jako vojáci než jako hokejisté? A představovala ta situace tak trochu studenou válku, kdy se ledově chladné vztahy mezi USA a SSSR do jisté míry řešily na ledě? Všichni očekávali zlatou medaili. Američané nás ale doma porazili.
Kromě práce jsme tak mohli přijít i o hlavu. Čtyřikrát denně jsme ale netrénovali, jen abychom porazili Američany. Chtěli jsme být nejlepší. Politici to ale zneužívali ve svůj prospěch. Tomu se říká propaganda. V Sovětském svazu takhle docházelo k vymývání mozků. My jsme nikdy žádné hráče nepovažovali za nepřátele. Byl to pro nás prostě tým, který jsme museli porazit. Vyrůstal jsem v těžkých poměrech.
Žádná tekoucí voda, záchod nebo elektřina... ani žádné topení. Neměli jsme nic kromě hokeje. Vynikající trenér Anatolij Tarasov zavedl speciální systém tréninku. Balet, šachy, tanec... Vytvořil tak nový styl, kde si všech pět hráčů pomáhá. Gól! Sovětský svaz vede tři jedna.
V Americe je velice populární takzvaný Zázrak na ledě, zápas na olympiádě v Lake Placid v roce 1980. Jaké to bylo, hrát proti partičce vysokoškoláků? To mi bylo 21 let. Naučil jsem se soupeře nikdy nepodceňovat a vždycky spoléhat sám na sebe. Byli jsme asi nejlepším reprezentačním týmem, který kdy hrál. Prohráli jsme s velice ctižádostivými americkými mladíky, kteří od první do poslední vteřiny zápasu věřili, že zvítězí.
To, co dokázali, byl samozřejmě zázrak. Měli neuvěřitelnou podporu. Nikdy nezapomenu to skandování: "USA, USA," které v tomto zápase vzniklo. Někdy vás samozřejmě unavuje mluvit o zápase, který jste prohráli. Nikomu se nechce mluvit o úspěchu, kterého dosáhl soupeř, ale to je život. Říká se tomu selektivní paměť. Na západě je tohle normální. Když jste poté z tohoto systému přišel do NHL, zdálo se, že dokud Scotty Bowman nevzal další ruské hráče a nedal vás dohromady a neřekl: "Dělejte, co umíte," tak to nefungovalo.
Je to prostě jiná kultura, jiné náboženství, víte? Scotty Bowman, nejlepší trenér světa, řekl: "Nevím, kdo vás naučil takhle hrát ani jak to děláte, ale nic neměňte." Nikdy nezapomenu na ty výrazy, když jsme vyhráli pohár, rozhlédl jsem se a viděl ty nejšťastnější lidi, které jsem takhle nikdy neviděl. Bylo neuvěřitelné, jak nás přijali.
Pouhý pohár vám dodá tolik pozitivní energie, dá vám důvod k úsměvu. - Pozitivní vibrace. - Ano, pozitivní vibrace. Ukazuje to, že i v nejagresivnější hře na světě se nedá krása a kreativita přebít agresivitou a brutalitou. Jinak bychom nepřežili. Byl by tu úplně jiný svět. Překlad: heindlik www.videacesky.cz
Komentáře (1)