Kolo svaté Kateřiny

Z minulosti pochází spousta strašných nástrojů, které měly za úkol působit nesnesitelnou bolest nebo přímo zabít. Některé, třeba bronzový býk, socha, ve které člověka upálili zaživa, vypadají hrozivě. Trhač prsou či hruška muk jsou další příklady nástrojů, které byste nechtěli na vlastní kůži zažít. Představte si, že jste zajatci a věznitelé hrozí, že vytáhnou kolo. Kolo svaté Kateřiny.



Možná si říkáte, že to nezní tak špatně. To vás čeká pěkný šok. Proč si řekneme v dnešním díle INFOGRAPHICS SHOW. NEJHORŠÍ TRESTY: KOLO SVATÉ KATEŘINY Legenda praví, že své jméno kolo dostalo podle Kateřiny Alexandrijské, patronky akademiků a filozofů, která prý chrání před nečekanou smrtí. Až do 9. století o ní neexistují záznamy, ačkoli prý měla žít ve 4. století. Proto se spekuluje, že ve skutečnosti neexistovala. Tak či tak, její příběh je dobře známý a začíná v Egyptě.



Prý byla vznešeného původu, dokonce princezna, a velmi vzdělaná. Nezdá se ale moc chytré, že začala protestovat proti činům tehdejšího římského císaře, Maxentia, který neúnavně pronásledoval křesťany. Maxentius prý pověřil několik učenců, aby se s ní utkali v souboji znalostí. Učenci ale nakonec prohráli. Zatímco byla Kateřina ve vězení kvůli svým řečem, podařilo se jí obrátit několik císařových vojáků, dokonce i jeho ženu, na křesťanství.



Netřeba dodávat, že to se Maxentiovi zrovna nelíbilo. Po mučení, během kterého označila Ježíše za svého muže, ji odsoudili k smrti. Tehdy došlo na kolo, což měl být nástroj její popravy. Kolo se pod dotykem Kateřiny rozsypalo, a tak jí nechal císař nakonec stít hlavu. Pak ji odnesli na horu Sinaj. Pro zajímavost, Johanka z Arku říkala, že jeden z hlasů, které slyší, patří právě Kateřině.



Co je to za kolo, kterému Kateřina sice tak zázračně unikla, ale na kterém zemřela spousta méně šťastných? Mučení na něm se říká lámání v kole, což vám asi trochu napoví. Šlo o dřevěné kolo, velmi podobné kolu u vozu. Kromě toho, že bylo z masivního dřeva, bylo vybavené kovovou obručí. Někdy bylo navržené tak, aby způsobilo větší škody, vyčnívala z něj železná ostří. Tohle obrovské kolo pak odsouzencům pouštěli na celé tělo.



Při dopadu se jim lámaly kosti. Jiný způsob bylo přivázat oběť ke kolu a přerážet jí končetiny železnými tyčemi, zatímco se kolo otáčelo. Záleželo jen na tom, aby se oběti rozdrtily kosti. Počet „hodů“ kolem nebo zásahů tyčí byl určený předem. Odvíjel se od rozsahu vězňova provinění. Třeba jestli loupil nebo vraždil. U nejhorších zločinců se snažili, aby trest odpovídal provinění. Někdy se třeba pod vězně daly ostré kusy dřeva, aby ještě víc trpěl. Na druhou stranu, těm, které chtěli od nejhoršího ušetřit, mohli zasadit smrtící ránu během „hodu“, lámání kostí železem anebo ihned potom.



Většina lidí takové štěstí neměla a lámání v kole byl pro ně jen začátek. Nebo první ze dvou či tří kroků. Po konci kroku jedna byla těla obětí většinou zapletena do dalšího kola. To by normálně šlo ztuha, ale když měly oběti zlámané kosti, bylo to snazší. Kolo pak upevnili ke sloupu a vystavili všem na odiv. Jako se to dělávalo u ukřižování. Některé oběti rozřezali nebo uškrtili, což nakonec, byť bolestivě, ukončilo jejich muka.



Jiné odsouzence připevnili nad oheň nebo je do jednoho rovnou hodili. Člověka na kole mohli dokonce i oběsit. Tohle se ale většinou dělalo těm, kteří se provinili těmi nejhoršími činy anebo více závažnými prohřešky. Kati neměli slitování. Dokonce ani nad dušemi těch, které zabili. Těla zůstávala tam, kam je odhodili nebo přivázali, aby je oklovala, rozdrápala nebo sežrala divoká zvěř.



Mnoho lidí věřilo, že tak duše odsouzence nedojde věčného klidu. A byla to také hrůzostrašná výstraha pro ostatní. Pro odsouzené k lámání v kole ale existovala malá naděje. A to tehdy, kdy z kola z nějakého důvodu spadli anebo kolo nepracovalo tak, jak mělo. Na takové případy se pohlíželo jako na zásah Boží, a život odsouzence tak ušetřili. Ovšem šance, že se to stane, byla malá.



Dělo se to tak málo, že když k tomu došlo, náboženské kresby to zobrazovaly jako důkaz zázraku. Většina odsouzených se ale předmětem uměleckých děl nestala. Navíc se utrpení před jejich smrtí mohlo zdát nekonečně dlouhé. Existují příběhy o vrahovi ze 14. století, který v kole vydržel tři dny, než zemřel. Jiný muž jménem Bona Dies prý vydržel celé čtyři dny a noci. Diskutabilní je zpráva o německém sériovém vrahovi z 16. století, který prý s pomocí alkoholu vydržel naživu dlouhých devět dnů. Nicméně tato poslední zmínka je pravděpodobně jen další legenda.



Kateřinské kolo, kolo k lámání kostí, bylo dost hrozivé zařízení. V Evropě se k veřejným popravám používalo od antiky až do počátku novověku. V Bavorsku se užívalo do roku 1813, než to zakázal zákon. A naposledy se zřejmě použilo v Prusku v roce 1841. Všichni, včetně současných zločinců, jsme vděční, že během let ztratilo na oblibě. Což nás vede k otázce: Když jde o usvědčené vrahy, kteří vzali život, jaký trest je spravedlivý a jaký už je přes čáru?



Přeložila: Mia www.videacesky.cz