Irácké řeky umírajíVox

Toto je Šatt al-Arab. Řeka, která protéká Basrou v jižním Iráku. Kdysi to byla nejdůležitější vodní cesta na Blízkém východě. Rušný přístav Basra je křižovatkou světového obchodu. Šatt al-Arab protéká Basrou desítkami kanálů a vysloužila městu přezdívku blízkovýchodní Benátky. Učinila z Basry symbol iráckého růstu a prosperity. Dnes je to druhé největší město, ve kterém žijí čtyři miliony lidí.

S ropnými poli a jediným hlubokomořským přístavem v zemi je Basra ekonomickým centrem. Pochází odtud 80 % iráckých příjmů. Ale takto vypadají kanály Basry dnes. V létě 2018 byly plné odpadu, splašků a hnijícího bordelu, který trávil obyvatele města. Kvůli nemocem způsobeným vodou bylo hospitalizováno 100 000 lidí. Basra nyní symbolizuje krizi, která nad Irákem visela desetiletí.

Zemi dochází voda. To proto, že nekontroluje tok řek a nemá infrastrukturu na jejich čištění. To je překážka k iráckému vzestupu. Voda dvou velkých řek, Tigridu a Eufratu, je životodárná. Skoro všechna irácká voda pochází ze dvou řek, Eufratu a Tigridu. Ty protékají většinou země, než se slijí do Šatt al-Arab, která ústí do Perského zálivu. Řeky poskytují pitnou vodu okolním městům a zavlažují farmy a mokřady.

Zbytek země je většinou poušť. Rozsáhlá síť staveb generuje energii, distribuuje vodu a čistí ji. Síť zahrnuje přehrady, kanály a čističky. Ale ta síť je křehká. Narušení průtoku vody v řekách nebo infrastruktury kolem nich může mít dalekosáhlé důsledky. Ty Irák pocítil v posledních dvaceti letech. Irák na tyto řeky silně spoléhá, avšak neovládá je.

Obě řeky pramení v Turecku. Odtamtud pochází 71 % irácké vody, zatímco řeky přitékající ze Sýrie a Íránu poskytují 10 %. 81 % irácké vody je kontrolováno sousedy. A ti si jí nechávali víc a víc pro sebe. Od 70. let postavilo Turecko na Eufratu a jeho přítocích nejméně 20 přehrad, včetně Atatürkovy přehrady, která je 5. největší na světě a poskytuje elektřinu a vodu rostoucí populaci Turecka.

I Sýrie postavila několik přehrad. Obě země drží řeku jako rukojmí. Dnes do Iráku doteče jen čtvrtina běžného průtoku Eufratu. To stejné se děje na Tigridu. Turecko tam staví několik přehrad, včetně přehrady Ilisu. Když byla v roce 2018 skoro hotová, zadržela tolik vody, že lidé až v Bagdádu mohli řeku v klidu přejít. Aby toho nebylo málo, mnoho přítoků Tigridu pramení v Íránu.

Ten za posledních třicet let postavil nejméně 600 přehrad a další desítky staví. Všechno tohle znamená, že Irák, země na dolním toku, nemá dostatek vody. Je jí méně na pití, zavlažování farem i výrobu elektřiny. Znamená to také, že obě řeky jsou více znečištěné. Při normálním průtoku dokáže řeka naředit množství toxinů a splašků.

Ale s nižší hladinou znečištění roste. Menší průtok také umožňuje slané vodě Perského zálivu vtékat do řek, což zabíjí ryby i plodiny. To vše vyvíjí větší tlak na infrastrukturu distribuující a čistící vodu. Problémem je, že jí většina byla zničena a Irák nebyl schopný ji opravit. Za posledních třicet let se v Iráku vedly tři devastující války. Před dvěma hodinami začaly spojenecké síly útočit na Irák a Kuvajt.

Válka v zálivu začala, když irácký vládce Saddám Husajn napadl Kuvajt, amerického spojence. Američany vedená koalice zareagovala leteckými útoky. Zničíme jaderný potenciál Saddáma Husajna a zničíme továrny na výrobu chemických zbraní. Bude zničena většina Saddámova dělostřelectva a tanků. Ale bomby dopadaly i na infrastrukturu, včetně čtyř vodních elektráren.

To vyřadilo z provozu čističky, které se ocitly bez elektřiny. Čistička odpadní vody v Bagdádu byla také bombardována. Kvůli tomu unikla do Tigridu splašková voda, která otrávila přísun vody pro jižní Irák. Zpráva OSN uvedla, že válka poslala Irák do předindustriální doby a že země čelí bezprostřední katastrofě. Válka v zálivu nezlomila vůli iráckého lidu.

Saddám válku přežil, ale OSN zavedla přísné sankce, zmrazila konta iráckých bank a omezila dovozové zboží. To se dotklo stavebního materiálu a chemikálií na čištění vody. Potom to Saddám celé zhoršil. V roce 1993 bojoval s rebely v těchto mokřadech. Navzdory poválečné vodní krizi použil tamní vodu jako zbraň a odklonil řeky od mokřadů pryč. Během roku celá oblast vyschla a proměnila se v poušť.

Zemřely údajně tisíce lidí a sto tisíc se muselo přestěhovat. Tady bývala voda. Teď je tu sucho. Na začátku tisíciletí se zásoba vody ztenčovala a infrastruktura selhávala. Tisíce Iráčanů podlehly nemocem z vody, jako byla cholera, tyfus a úplavice. A v roce 2003 vpadla do Iráku armáda Spojených států. Tentokrát Saddámův režim rychle porazila a nastolila prozatímní vládu. Ale invaze ještě více poničila iráckou infrastrukturu.

40 % Iráčanů nemělo přístup k pitné vodě. 70 % odpadních zařízení potřebovalo několik měsíců po invazi opravit. Takže vlády USA a Iráku přišly s obřím rekonstrukčním plánem. Plánovali přivést pitnou vodu 23 milionům Iráčanů a ztrojnásobit irácké kapacity na čištění vody. Program do roku 2006 přivedl pitou vodu jen třetině ze zamýšleného počtu lidí. A kapacita iráckých čističek byla jen na osmině programového slibu. Miliony dolarů byly utopeny v neschopnosti a korupci.

Rekonstrukce selhala. Dnes v noci byl Irák svědkem smrtícího násilí, jehož cílem se zdá být zahájení nové občanské války. Irák míří k nové občanské válce. Irák se rozpadá, vláda kolabuje a násilnosti sílí. Opět vidíme příznaky začátku občanské války. Když se v roce 2011 USA stáhly, Irák byl pořád nestabilní a vzniklo nebezpečné mocenské vakuum.

To rychle zaplnila extremistická skupina Islámský stát. Jejich taktika ještě více prohloubila iráckou vodní krizi. Po proudu strategických řek obsazovali strategické body, ovládli iráckou zásobu vody a proměnili ji ve zbraň. Například přehradu v Ramádí. Ovládají přehradu a přerušili tok řeky, aby ji odepřeli vládním jednotkám po proudu a Islámskému státu usnadnili útok. Voda je na rozpálené poušti konečnou zbraní.

IS rovněž v Tikrítu znečistil vodu ropou. A zničil většinu hráze ve Fallúdži. Do roku 2018 přišel IS o většinu území, ale do té doby irácké vodě značně uškodil. Pokud se země měla vzpamatovat, musela infrastrukturu rychle spravit. V roce 2018 oznámila irácká vláda masivní stomiliardový rekonstrukční plán. Avšak v létě vypukla vodní krize na jihu země v Basře, kde byly řeky nebezpečně mělké a toxické.

V Basře vypukly smrtící násilnosti. Vládní budovy byly vypáleny a lidé volali po premiérově rezignaci. Chceme jen vodu. Nechceme peníze. Nic od vás nechceme. Chceme od vás jen vodu, abychom mohli chovat zvířata a přežít. Vyděláváme na ropě, tak proč se tohle děje? Nejsou tu ani základní veřejné služby a voda je jedovatá. Navzdory svému postavení coby ekonomického centra Iráku byla Basra ignorována a nechána vlastnímu osudu.

Irácká etická komise zabývající se korupcí zjistila, že 13 odsolovacích stanic, které Basra dostala v roce 2006, nikdy nezahájilo provoz. Kolem 600 milionů dolarů šlo na vodní projekty, které nebyly nikdy dokončeny. Kanalizace v Basře měla být v roce 2014 za několik milionů dolarů zmodernizována, ale ještě v roce 2018 unikala do řeky Šatt al-Arab. Navzdory boji proti korupci zemi chybí infrastruktura a Iráčané dál trpí.

Rok od roku se vodní krize zhoršuje. A Basra, kdysi symbol růstu a prosperity, představuje největší iráckou výzvu. Jestli se chce země vzpamatovat, musí nejdříve stabilizovat Basru a přivést pitnou vodu svým lidem.