Proč cítíme nostalgii?

Ahoj, tady Michael z Vsauce. Hudba. Proč se díky hudbě cítíme tak,
jak se cítíme? Proč se při hudbě chceme hýbat? Proč se nám písničky
občas zaseknou v hlavě? James May z YouTube
kanálu Headsqueeze. - Díky za hudbu.
- Není zač. Proč se nám při hudbě
vrací vzpomínky?

To je skvělá otázka. Často přemýšlím nad tím,
proč má takovou moc. Dokáže vytáhnout i úplně
zastrčené vzpomínky, o kterých si myslíte,
že jste je zapomněli. Potom písnička, popová
písnička stará 10 až 20 let, a bum... jste tam, kde jste byli,
když jste ji slyšeli. Někdy je to pozitivní, někdy
negativní, ale co je nostalgie? Ukázalo se, že nostalgie a pociťování
emocí při poslechu hudby, tanci nebo zaseknutí písničky
v hlavě, se točí kolem stejné věci - vaší identity.

Protože kdo skutečně
jste po fyzické stránce? Každý den ztrácíte
a získáváte atomy z jídla a pití. Vyměnit každý atom
v těle trvá asi pět let, což znamená, že hmota,
která vás teď tvoří, nebyla vaší součástí před pěti lety. Urychlením tohoto
procesu bychom viděli, že naše fyzické tělo,
těla všech lidí na Zemi, jsou jen dočasným
shlukem atomů a molekul, která se jmenují stále stejně.

Takhle si představujeme naše těla, ale mimozemšťanovi, který by
dokázal sledovat jednotlivé atomy, a viděl by pouze několik
postav během desetiletí, byste byli tím, čím doopravdy jste - hromada příchozích atomů, které
tvoří vaši postavu a později mizí.

Kde je v tom stálost? Co jste? Nostalgie, láskyplné
vzpomínání na minulost, co jste dělávali a kým jste byli, by mohla být cestou
pro zodpovězení této otázky mozkem. Nebo alespoň utlumením
úzkosti, kterou způsobuje. Protože dokonce i na makroskopické
úrovni se neustále měníte. Neustále máte jiné přátele, jiné
chování, jiné nálady, jiné chutě.

Pokud byste vyrostli v 80. letech,
a tím myslím 1680, mohli jste být nostalgičtí
ještě předtím, než slovo nostalgie vzniklo. To proto, že v roce 1688
Johannes Hofer vytvořil tento termín spojením řeckých slov
pro návrat domů a bolest. Nostalgie byla zpočátku
vnímána jako vážná choroba, postihující vojáky, kterým se
tak stýskalo po domově, že se zhroutili a nebyli schopni
plnit své povinnosti.

Jediným lékem, který Hofer
viděl, bylo poslat je zpátky domů, protože nostalgie je jen o vás. Vaše vzpomínky, vaše minulost, to, kým jste bývali
a následně to, kým jste dnes, což činí nostalgii často zdravým
způsobem, jak si zodpovědět otázku: kdo jsem? Jste osobou, která si pamatuje
specifické události z minulosti. Existovali jste v minulosti
a jste kontinuální bytostí.

Populární teorie tvrdí,
že psychologický efekt nostalgie spojující se s vaším dřívějším já a budující přetrvávající identitu,
je příznivý. Takže jsme přirozeně vybráni
pro odměny formou zkušeností. Měníte se vy, vaše zvyky,
přátelé, práce, učíte se věci a zapomínáte je, ale nostalgie vám umožňuje
propojit všechny tyto události, což je obzvláště nápomocné
během velkých životních změn, jako vstupu do dospělosti
nebo stárnutí, kdy studie dokázaly,
že je nostalgie nejsilnější.

Ale pokud zasazení a seřazení
všech vašich životních zkušeností do nepřetržitého příběhu
je tak výhodné, proč nejsme nostalgičtí
kvůli všemu v minulosti? Proč nejste nostalgičtí kvůli
tomu, co stalo před minutou? Proč nejste nostalgičtí kvůli
začátku tohoto videa? Vodítkem by nám mohla být
křivka životnosti vyhledávání.

Jde o průměrný děj jasných
autobiografických vzpomínek a odhaluje to, čemu se říká
náraz vzpomínek. Rozmezí mezi 15 a 30 lety života,
kdy je více vzpomínek zašifrováno. Toto období života, ať jej
právě prožíváte či později, se považuje za důležité, protože je
propojeno s formováním vaší identity. Vzpomínky vytvořené během
tohoto nárazu se stávají těmi, kvůli kterým
jsme nejvíce nostalgičtí. Protože chceme, aby naše
přetrvávající identita byla pozitivní, býváme nostalgičtí ohledně
dobrých a ne špatných vzpomínek.

Individuálně i kolektivně býváme
nostalgičtí a vzpomínáme na věci, jako by byly lepší,
než doopravdy byly. 20 let po opuštění svého
rodného města se do něj Abraham Lincoln vrátil a při pohledu na něj
a nostalgických vzpomínkách, napsal tuto báseň: Opět vidím svůj rodný dům a zarmoucen výhledem, jak myšlenky mě zaplavují,
je v nich i potěšení.

Abraham Lincoln se může
zdát jako starodávná postava, někdo z dávné minulosti, ale tady je perspektiva: 9.2.1956, den v životě mnoha
našich rodičů a většiny prarodičů, se tento starý muž objevil
v televizní show I've got a secret. Proč byl tak výjimečný?

Byl to totiž Samuel J. Seymour
- očitý svědek. Dobrý den pane Seymoure.
Mimochodem, kolik vám je let? 93... 96. 96 let. Byl živý a přítomný ve Fordově
divadle v ten samý den, kdy byl Abraham Lincoln zavražděn. Byl naživu natolik nedávno,
že se objevil v televizním přenosu. Hudba nemusí přinášet staré
vzpomínky ani pocit nostalgie, aby vám pomohla
vytvořit vaši identitu.

Lawrence Parsons
v rozhovoru diskutuje o tom, že děti od šesti měsíců
do jednoho roku jasně reagují
na nejrůznější rytmy a akordy, když je jediná nota
nebo tempo mimo rytmus. Po jednom roce děti většinou
reagují jen na akordy a rytmy z jejich vlastní kultury,
světa kolem. Dává to smysl, když zvážíte,
jak je pro mozek důležité vytvořit nejen kontinuální
individuální identitu, ale kontinuální identitu uvnitř
skupiny, do které patříme.

Vždycky nevycházíme nebo
si nerozumíme s ostatními lidmi. Ale pokud dva lidé poslouchají
hudbu a reagují na ni, jejich pocity a emoce
jsou si podobnější než kdyby jen seděli v tichu
nebo používali slova bez rytmu. Přestože si ještě pořád nejsme jistí,
proč se při hudbě chceme hýbat, touha nebo impulz, který vás
nutí poklepávat nohou, pokyvovat hlavou, nebo sebejistě
tančit, když slyšíte rytmus, může být méně spojený
s naučeným chováním, a více spojený s vaší vnitřní
touhou zapadnout.

Jakožto důsledek naší
neuvěřitelné schopnosti komunikovat a chovat se sociálně, se to stává i když jste sami, nebo chcete tančit,
jako by se nikdo nedíval. Když mluvíme o tanci,
William Michael Brown zachytil pohyb dobrých
a špatných tanečníků, aby je mohl vyjádřit
digitálními postavami, které neukazují kondici,
vzhled nebo zdraví.

Postavy se symetrickými pohyby, které bychom mohli
nazvat dobrými tanečníky, byly i tak hodnoceny
jako atraktivnější a žádanější jako partneři. To má ale méně společného s hudbou
vytvářející zvláštní lidské chování, a více společného
s komunikací obecně.

Sdílení hudebního
zážitku s někým dalším může být extrémní formou
komunikačních dovedností, které nám byly dány přírodou, abychom si mohli vzájemně rozumět, pochytit emoce z tónu
hlasu a poslouchat. Sladké tučné věci chutnají dobře, protože signalizují mozku,
že jsou plné energie, kterou potřebujeme k přežití.

Proto cheesecake chutná tak skvěle. To ale neznamená,
že je cheesecake nezbytný k přežití. S hudbou to může být stejně. Šťastná náhoda komunikačních
schopností, které jsme vyvinuli, ale v zásadě nepotřebná, nebo jak ji nazval kognitivní vědec
Steven Pinker, akustický cheesecake. Pokud není správně rozkousáno, může
sousto cheesecaku uvíznout v krku.

Krátká opakující se píseň vám
může uvíznout v mozku. Nazývá se to ušní červ. V tom lepším případě
je písnička chytlavá, v tom horším to znamená, že vás přehrávání stejné písničky
v hlavě znovu a znovu a znovu otráví. Podle výzkumu Jamese Kellarise téměř
každý z nás zažívá ušní červy. Muži i ženy je zažívají
stejně často. Ze zatím nepoznaných důvodů ale ušní červi
u žen trvají déle a více je rozčilují ženy.

Opakující se rytmus je pro nás
jednodušší si přehrát v hlavě. Neobvyklý takt nebo nevyřešené či nekompletní
hudební myšlenky nás trápí. Možná proto, že se snažíme
komunikovat uceleně a jasně, se na takové
krátké úryvky písní fixujeme tím, že si je pořád dokola
přehráváme v hlavě, doufaje, že se vyřeší,
což se nestane, a tvoří tak doslova
kognitivní svědění.

Svědění, které se
škrábáním zhoršuje. Naše neschopnost potlačit
jednoduchou myšlenku, jako slavné: Rychle, ať děláš cokoliv,
nemysli na růžového slona. nebo Hra nebo písnička,
která vám uvízla v hlavě, může být vysvětlena teorií paradoxu. Myšlenkou, že v mozku probíhají
dva rozdílné procesy - jeden, který vědomě
kontroluje naše myšlenky, a druhý, který nevědomě
monitoruje, na co myslíme.

Sdílí stejné množství kognitivního
úsilí a vždycky jsou v rovnováze. Čím více úsilí vložíte
do monitorování myšlenek, tím méně zbývá na kontrolu myšlenek. Využití kognitivního úsilí na jiný
úkol, který používá pracovní paměť, například sudoku nebo anagramy, často pomáhá dostat
ušního červa z hlavy. Nebo můžete ušního červa nahradit
jiným použitím služby jako unhearit. Ušní červi jsou otravní, ale hudba dokáže evokovat
všechny možné ostatní emoce, když ji slyšíme.

Hlavním důvodem je,
že podobně jako náš čich, hudba je zpočátku zpracovávána
ve stejné oblasti mozku, která pracovává vzpomínky
a emoce, v amygdale. Takže možná tohle jsou odpovědi. Vzpomínky. Možná nemáte stejné
přátele, práci, dům nebo atomy během života,
ale máte stejné vzpomínky.

Takže jste jen souhnem vzpomínek? Tahle představa s sebou bohužel
nese několik komplikací, protože ztráta paměti z vás
neudělá naprosto novou osobu. A taky je problém
s falešnými vzpomínkami. Tyhle studie mě vždycky znepokojují. Vědci přivedou účastníky a ukáží
jim fotografie z jejich dětství, a požádají je, aby řekli,
co se na těch fotkách děje.

Až na to, že jedna
z fotografií je upravená, ve skutečnost se to nestalo. Místo poznání falešného obrázku si lidé vymyslí historku a pamatují si ji,
jako by se opravdu stala. Před několika týdny jsem
šel s Jakem Chudnowem, který dělá hudbu pro Vsauce, do
Královské observatoře v Greenwichi. Viděli jsme sedmý největší
teleskop na Zemi, a když jsme tam byli,
hrála tahle písnička.

Jmenuje se Longplayer. Složil ji Jemem Finerem. Longplayer je konstruován kombinací
různých nahrávek zpívajících koulí. Jsou poskládány tak, aby se
neopakovaly po jeden tisíc let. Longplayer byl spuštěn
v roce 1999 a neskončí, ta píseň nebude u konce,
po jeden tisíc let. Doslova miliarda lidí se narodí a
zemře něž Longplayer dohraje.

Zvukové vlny, kompresní vlny, které
vysílají Longplayer do vašich uší, se tolik neliší od vás,
od vašich vln atomů. Dočasně poskládané atomy a molekuly, aniž by jeden atom nebo molekula
byli nuceny zůstat po celou vaši cestu. Stejně jako vlny oceánu a hlahol
zvonů, jak řekl Alan Watts, země lidnatí. Částečně jste pomalá komprese vln,
která se hýbe hmotou Země. Jak zní vaše vlna?

Chtějí při ní lidé tancovat? Pravděpodobně nebude vytvářet
ozvěnu století po tom, co umřete, ale možná, že zatímco jste tady, můžete uvíznout v hlavě
jiné dočasné vlně. Ušní červ, kterého mají rádi
a kterého se nechtějí zbavit. Bylo by krásné být takový typ vlny. Udělá vás hudba chytřejšími? A umím já na něco hrát?

Abyste to zjistili, následujte mě a Jamese
na YouTube kanál Headsqueeze, kde se na tyhle otázky podíváme. A jako vždycky, díky za sledování. Vážně následujte nás tam.
Klikněte na obrazovku. Tady jsem dal odkaz do popisu,
takže je to vážně snadné. Budeme tam na vás čekat. On je tam, já tam jsem, já jsem
s ním tady a on je tam se mnou.

Počkej, co? Překlad: tynka
www.videacesky.cz