Život v AntarktiděWendover Productions

Toto video sponzoruje Brilliant. Prvních 97 lidí, kteří se přihlásí přes brilliant.org/wendover, získá 20% slevu na prémiový účet. Antarktida je nejstudenější, nejnehostinnější, nejizolovanější, největrnější, nejsušší a nejjižnější kontinent. Až na 2 % rozlohy je celá pokryta stovkami metrů tlustým ledem. Do roku 1820 ji nespatřil žádný člověk. Do roku 1895 na ní nespočinula lidská noha.

Není to místo vhodné pro lidi. Přesto na něm někteří lidé dlouhodobě žijí. Jak se tam dostanou, jak tam žijí a jak to na Antarktidě funguje? Na Antarktidě žijí tisíce lidí, nachází se zde infrastruktura a hustá dopravní síť. I přesto, že je to jedno z mála míst na světě, které nepatří žádnému státu. Území Antarktidy si nárokuje 7 států. Chile, Argentina, Spojené království, Norsko, Austrálie, Francie a Nový Zéland.

Ale tím to končí. Jsou to jen nároky. Jedinou mocí, která rozhoduje, zda jsou nároky států oprávněné, je to, zda to ostatní státy uznávají. A ve většině případů tyto nároky nejsou uznávány. Nároky Austrálie uznává jen UK, Norsko, Francie a Nový Zéland, což jsou země, které mají zájem o uznání nároků na oblasti Antarktidy. Většinou jsou tyto nároky ignorovány.

Neexistují tu hraniční přechody mezi oblastmi a některé nároky se překrývají. Obecně uznávanou interpretací je, že Antarktida je mezinárodní oblastí. Stejně jako vesmír a oceán i Antarktida je považována za společné dědictví lidstva, které má být pro další generace uchováno nedotčené. To se snáz řekne než udělá. Smlouva, která řeší problém s Antarktidou, se nazývá Antarktický smluvní systém.

Na konci 50. let byla studená válka na vrcholu a USA, Sovětský svaz a další země se zájmy o Antarktidu se sešly a rozhodly, jak bude kontinent využit. Vytvořili nadčasovou dohodu, která vyřešila většinu politických problémů s kontinentem. Až na jednu. Dohoda ve svém znění vyloženě praví: "Nic v této dohodě nebude vykládáno jako zřeknutí se dříve nárokovaných území na Antarktidě."

Vlastně nijak nevyřešili problém s nárokováním zemí, avšak zakázali vojenské posádky, těžbu a jaderné testy, což umožnilo zachovat krásu této nedotčené přírody. Tím se dostáváme k přítomnosti. Kvůli této dohodě neprobíhají na Antarktidě žádné velké komerční projekty. Většina osob se zde nachází kvůli výzkumu. Vytvořit a udržovat základny na nejopuštěnějším kontinentu je velice drahé.

Ale některé výzkumy se dají provádět pouze zde. Někteří zde studují samotný kontinent. Zvířata, geologii a klima. Někteří zde studují celý svět. Z ledu se dají určit úrovně uhlíku v atmosféře, z ledových jezer lze získat mikrobiální vzorky specifické pro tuto oblast a z tloušťky ledu se dá zjistit, jak bude hladina stoupat. Vědci z Antarktidy dokonce sledují vesmír, protože je tak opuštěná a je zde velmi nízká hodnota reliktního záření a téměř žádné světelné znečištění.

Díky tomu mohou astronomové sledovat hluboký vesmír. Vědci zde provádějí velice důležité výzkumy. Ale jak se tam dostávají? Náročnostcesty na Antarktidu pramení z jejího počasí. Teplotní rekord kontinentu je -12,3 °C.

Pobřeží je značně teplejší, průměrná letní teplota dosahuje -1 °C, ale teplota nad nulou je na Antarktidě výjimkou. Jak jsem zmínil, nenachází se tu prakticky žádná holá země. Téměř celý kontinent je pokryt tlustou vrstvou ledu a sněhu. Takže když na Antarktidě stavíte přistávací dráhu, musíte se rozhodnout, zda bude na ledu, nebo na sněhu. Musíte mít na paměti, že Antarktida je pouští. Na pobřeží, kde je většina stanic, zažívají největší sněhové srážky, ale i přesto napadne maximálně 20 cm ročně.

Na jižním pólu napadne průměrně 5 až 8 cm sněhu ročně. Příliš nesněží, ale když už něco napadne, vydrží to stovky let. Když vytvoříte ranvej na ledu či sněhu, je víceméně trvalá. Nezapadá jako kanadské nebo ruské ranveje. Přistávací plocha Pegasus na stanici McMurdo se používalo přes 40 let, než bylo v roce 2016 zavřeno a nahrazeno novou přistávací plochou Phoenix.

Phoenix tvoří ranvej z uváleného sněhu. Stroje válí sníh tak dlouho, dokud neunese plně naložené 220 tunové nákladní letadlo C-17. Ale ranveje z uváleného sněhu mají nevyhodu. Mohou roztát. Během nejteplejších měsíců může sníh povolit natolik, že na něm nemůže letadlo s kolovým podvozkem přistát. Proto existuje další druh ranveje.

Ranvej z ledu. Tyto ranveje jsou vytvořeny na ledovci, takže na nich neleží žádný sníh. Led je mnohem odolnější k vyšším teplotám, takže mohou být používány po celý rok. Ranveje na mořském ledu jsou běžně používány na začátku letní výzkumné sezóny, tedy od začátku listopadu až do prosince, než začne léto a ledy začnou pukat.

Když je pobřeží bez ledu, mohou u pobřežních stanic přistát nákladní lodě se zásobami. Zde začíná celá interní logistika. Velká letadla se na kontinent snaží dostat co nejvíce pasažérů a zásob s co nejmenší náklady. Určitá letiště na jiných kontinentech slouží jako vstupní body do Antaktidy. Letiště v Christchurchi na Novém Zélandu každý rok vypraví 150 letů a 5 500 pasažérů do Antarktidy.

Slouží jako základ pro novozelandskou, americkou a italskou logistiku. Odtud je to jen pět hodin letu na stanici McMurdo, největší antarktickou výzkumnou stanici. Christchurch je největší branou do Antarktidy, ale letadla odlétají i Kapského města v JAR a z Punta Arenas v Chile. Tato velká mezikontinentální letadla běžně přistávají na největších ledových či sněhových ranvejích u pobřeží.

Ale pak se mnoho pasažérů a množství nákladu musí dostat do vnitrozemí. Vnitrozemské výzkumné stanice jsou menší a je jich méně, ale i přesto jsou důležité. Americkou stanici polární stanici Amundsen-Scott v létě obývá 150 lidí. Také existují menší italské, francouzské, ruské, japonské a německé stanice dále od pobřeží.

Pro americké operace na Antarktidě slouží McMurdo jako logistický uzel. Téměř všechen náklad a všichni pasažéři se v letadlech a na lodích dostanou sem. Pasažéři a část nákladu se poté přesune na letadla Lockheed LC-130. Tato vrtulová letadla jsou navržena na antarktické a arktické operace. Mají zasouvací lyžiny, které jim umožňují přistát na neuváleném sněhu a existuje jich pouhá desítka.

Polární operace vyžadují vzlet ve vysoké nadmořské výšce, kde je vzduch řídký. Stanice Amundsen-Scott, kam letadla často létají, se překvapivě nachází 2 800 metrů nad mořem. To je výše, než jakékoliv komerční letiště v USA. Když je vzduch řídký, křídla generují menší zdvih, takže ke startu potřebujete vyšší rychlost. Aby tato letadla byla schopná vzlétnout ve vyšších nadmořských výškách, mají zabudované raketové motory, které je urychlují při startu.

Díky lyžinám může letadlo obsluhovat místa jako stanici na jižním pólu, která nemají ranveje z ledu nebo uváleného sněhu. Pasažéři a například jídlo využívají dvouhodinový let na jižní pól, ale existuje i další možnost. Lety jsou velice drahé a program na výzkum Antarktidy má omezený rozpočet, takže se pokusili snížit náklady na dopravu. Proto postavili silnici.

Podobně jako ranveje je silnice vytvořena z uváleného sněhu a táhne se 1 600 kilometrů ze stanice McMudro až na jižní pól. Díky těmto sněžným silnicím USA vypravují konvoje traktorů, které na saních táhnou náklad. Tato cesta zabere asi 40 dní jedním směrem. Přesto to je mnohonásobně levnější než lety a je možné přepravit náklad, který se do LC-130 nevejde.

Ale Antarktida je stále Antarktidou. Jedno z nejnepřívětivějších míst na světě. Kdykoliv se letadlo vypraví z Nového Zélandu, z JAR nebo z Chile, musí nést dostatek paliva, aby dolétlo do cíle, pokusilo se přistát a pokud to nejde, vrátilo se zpět. Letadla se mohou porouchat, vybavení se může zničit a počasí se může změnit, takže Antaktida není místo, které vyniká jistotou. Z tohoto důvodu zde letadla nesmí přistávat či vzlétat za tmy.

V zimních měsících je v Antarktidě tma 24 hodin denně. Proto po sedm měsíců v roce není mezi Antarktidou a zbytkem světa žádné letcké, lodní či jiné spojení. Dopravní problémy v zimě mají spojitost s tmou i chladem. Na stanici McMurdo, kde kotví nákladní lodě, zimní teploty jen vzácně stoupají nad -18 °C. Pobřeží blokuje mořský led. Ale na jižním pólu je průměrná maximální červencová teplota -55 °C.

Kdyby zde přistálo letadlo, jeho palivo by v řádu minut zamrzlo. Největší základny, jako je McMurdo, která v létě poskytuje domov více než 1 000 lidem, musí být udržovány i v zimě a některé experimenty musí probíhat celoročně. Lidé tu musí zůstávat. Sami, v temnotě a po celou zimu.

Bez spojení s vnějším světem. V posledních pár letech bylo uděleno několik výjimek pro noční lety v zimě. Většinou šlo o záchranné lety. Ale většinou platí, že když v březnu odletí poslední letadlo všichni jsou tu uvězněni až do listopadu. Jídlo, palivo i zásoby se sem musí navézt dopředu a malé množství lidí, 45 v případě stanice na jižním pólu, udržuje program v chodu.

Lidé, kteří zůstavají přes zimu na Antarktidě, jsou izolovanější než astronauti na Mezinárodní vesmírné stanici. Existuje jen málo míst, kde je člověk 7 měsíců daleko od lékařské péče, jídla a civilizace. Ti, kteří zde žijí a pracují, musí vydržet jedny z nejdrsnějších podmínek na světě.

Ale pro pokrok ve vědě toto nepohodlí, tato práce a tyto náklady za to stojí. Překlad: Mithril www.videacesky.cz