Život v Antarktidě

Toto video sponzoruje Brilliant. Prvních 97 lidí, kteří se přihlásí
přes brilliant.org/wendover, získá 20% slevu na prémiový účet. Antarktida je nejstudenější,
nejnehostinnější, nejizolovanější, největrnější,
nejsušší a nejjižnější kontinent. Až na 2 % rozlohy je celá pokryta
stovkami metrů tlustým ledem. Do roku 1820
ji nespatřil žádný člověk. Do roku 1895 na ní
nespočinula lidská noha.

Není to místo vhodné pro lidi. Přesto na něm někteří lidé dlouhodobě žijí. Jak se tam dostanou, jak tam žijí
a jak to na Antarktidě funguje? Na Antarktidě žijí tisíce lidí,
nachází se zde infrastruktura a hustá dopravní síť. I přesto, že je to jedno z mála míst
na světě, které nepatří žádnému státu. Území Antarktidy si nárokuje 7 států. Chile, Argentina,
Spojené království, Norsko, Austrálie, Francie a Nový Zéland.

Ale tím to končí.
Jsou to jen nároky. Jedinou mocí, která rozhoduje,
zda jsou nároky států oprávněné, je to, zda to ostatní státy uznávají. A ve většině případů
tyto nároky nejsou uznávány. Nároky Austrálie uznává jen UK,
Norsko, Francie a Nový Zéland, což jsou země, které mají zájem
o uznání nároků na oblasti Antarktidy. Většinou jsou tyto nároky ignorovány.

Neexistují tu hraniční přechody mezi oblastmi
a některé nároky se překrývají. Obecně uznávanou interpretací je, že Antarktida je mezinárodní oblastí. Stejně jako vesmír a oceán i Antarktida je považována
za společné dědictví lidstva, které má být pro další
generace uchováno nedotčené. To se snáz řekne než udělá. Smlouva, která řeší problém s Antarktidou,
se nazývá Antarktický smluvní systém.

Na konci 50. let byla studená válka na vrcholu a USA, Sovětský svaz
a další země se zájmy o Antarktidu se sešly a rozhodly,
jak bude kontinent využit. Vytvořili nadčasovou dohodu, která vyřešila
většinu politických problémů s kontinentem. Až na jednu. Dohoda ve svém znění vyloženě praví: "Nic v této dohodě nebude vykládáno jako zřeknutí se dříve nárokovaných území na Antarktidě."

Vlastně nijak nevyřešili
problém s nárokováním zemí, avšak zakázali vojenské posádky,
těžbu a jaderné testy, což umožnilo zachovat krásu
této nedotčené přírody. Tím se dostáváme k přítomnosti. Kvůli této dohodě neprobíhají na Antarktidě
žádné velké komerční projekty. Většina osob se zde nachází kvůli výzkumu. Vytvořit a udržovat základny na nejopuštěnějším kontinentu je velice drahé.

Ale některé výzkumy se dají
provádět pouze zde. Někteří zde studují samotný kontinent. Zvířata, geologii a klima. Někteří zde studují celý svět. Z ledu se dají určit
úrovně uhlíku v atmosféře, z ledových jezer lze získat mikrobiální
vzorky specifické pro tuto oblast a z tloušťky ledu se dá zjistit,
jak bude hladina stoupat. Vědci z Antarktidy dokonce sledují vesmír, protože je tak opuštěná a je zde
velmi nízká hodnota reliktního záření a téměř žádné světelné znečištění.

Díky tomu mohou astronomové
sledovat hluboký vesmír. Vědci zde provádějí
velice důležité výzkumy. Ale jak se tam dostávají? Náročnostcesty na Antarktidu pramení z jejího počasí. Teplotní rekord
kontinentu je -12,3 °C.

Pobřeží je značně teplejší,
průměrná letní teplota dosahuje -1 °C, ale teplota nad nulou
je na Antarktidě výjimkou. Jak jsem zmínil, nenachází se
tu prakticky žádná holá země. Téměř celý kontinent je pokryt
tlustou vrstvou ledu a sněhu. Takže když na Antarktidě stavíte
přistávací dráhu, musíte se rozhodnout, zda bude na ledu, nebo na sněhu. Musíte mít na paměti,
že Antarktida je pouští. Na pobřeží, kde je většina stanic,
zažívají největší sněhové srážky, ale i přesto napadne maximálně 20 cm ročně.

Na jižním pólu napadne průměrně
5 až 8 cm sněhu ročně. Příliš nesněží, ale když už
něco napadne, vydrží to stovky let. Když vytvoříte ranvej na ledu či sněhu,
je víceméně trvalá. Nezapadá jako kanadské
nebo ruské ranveje. Přistávací plocha
Pegasus na stanici McMurdo se používalo přes 40 let,
než bylo v roce 2016 zavřeno a nahrazeno novou
přistávací plochou Phoenix.

Phoenix tvoří ranvej z uváleného sněhu. Stroje válí sníh tak dlouho,
dokud neunese plně naložené 220 tunové nákladní letadlo C-17. Ale ranveje z uváleného
sněhu mají nevyhodu. Mohou roztát. Během nejteplejších měsíců
může sníh povolit natolik, že na něm nemůže letadlo
s kolovým podvozkem přistát. Proto existuje další druh ranveje.

Ranvej z ledu. Tyto ranveje jsou vytvořeny
na ledovci, takže na nich neleží žádný sníh. Led je mnohem odolnější
k vyšším teplotám, takže mohou být používány po celý rok. Ranveje na mořském ledu
jsou běžně používány na začátku letní výzkumné sezóny,
tedy od začátku listopadu až do prosince, než začne léto a ledy začnou pukat.

Když je pobřeží bez ledu, mohou u pobřežních stanic
přistát nákladní lodě se zásobami. Zde začíná celá interní logistika. Velká letadla se na kontinent snaží
dostat co nejvíce pasažérů a zásob s co nejmenší náklady. Určitá letiště na jiných kontinentech
slouží jako vstupní body do Antaktidy. Letiště v Christchurchi na Novém Zélandu každý rok vypraví 150 letů a 5 500 pasažérů do Antarktidy.

Slouží jako základ pro novozelandskou, americkou a italskou logistiku. Odtud je to jen pět hodin letu
na stanici McMurdo, největší antarktickou výzkumnou stanici. Christchurch je největší
branou do Antarktidy, ale letadla odlétají i Kapského města v JAR
a z Punta Arenas v Chile. Tato velká mezikontinentální letadla běžně přistávají na největších ledových
či sněhových ranvejích u pobřeží.

Ale pak se mnoho pasažérů
a množství nákladu musí dostat do vnitrozemí. Vnitrozemské výzkumné stanice
jsou menší a je jich méně, ale i přesto jsou důležité. Americkou stanici
polární stanici Amundsen-Scott v létě obývá 150 lidí. Také existují menší italské,
francouzské, ruské, japonské a německé stanice
dále od pobřeží.

Pro americké operace na Antarktidě slouží McMurdo jako logistický uzel. Téměř všechen náklad a všichni pasažéři se
v letadlech a na lodích dostanou sem. Pasažéři a část nákladu se poté
přesune na letadla Lockheed LC-130. Tato vrtulová letadla jsou navržena
na antarktické a arktické operace. Mají zasouvací lyžiny, které jim umožňují
přistát na neuváleném sněhu a existuje jich pouhá desítka.

Polární operace vyžadují vzlet ve vysoké
nadmořské výšce, kde je vzduch řídký. Stanice Amundsen-Scott,
kam letadla často létají, se překvapivě nachází
2 800 metrů nad mořem. To je výše, než jakékoliv
komerční letiště v USA. Když je vzduch řídký,
křídla generují menší zdvih, takže ke startu potřebujete vyšší rychlost. Aby tato letadla byla schopná vzlétnout
ve vyšších nadmořských výškách, mají zabudované raketové motory,
které je urychlují při startu.

Díky lyžinám může letadlo obsluhovat
místa jako stanici na jižním pólu, která nemají ranveje z ledu
nebo uváleného sněhu. Pasažéři a například jídlo
využívají dvouhodinový let na jižní pól, ale existuje i další možnost. Lety jsou velice drahé a program na výzkum
Antarktidy má omezený rozpočet, takže se pokusili snížit
náklady na dopravu. Proto postavili silnici.

Podobně jako ranveje je silnice
vytvořena z uváleného sněhu a táhne se 1 600 kilometrů ze stanice McMudro
až na jižní pól. Díky těmto sněžným silnicím USA vypravují konvoje traktorů,
které na saních táhnou náklad. Tato cesta zabere
asi 40 dní jedním směrem. Přesto to je mnohonásobně
levnější než lety a je možné přepravit náklad,
který se do LC-130 nevejde.

Ale Antarktida je stále Antarktidou. Jedno z nejnepřívětivějších míst na světě. Kdykoliv se letadlo vypraví z Nového Zélandu,
z JAR nebo z Chile, musí nést dostatek paliva,
aby dolétlo do cíle, pokusilo se přistát
a pokud to nejde, vrátilo se zpět. Letadla se mohou porouchat, vybavení se může
zničit a počasí se může změnit, takže Antaktida není místo,
které vyniká jistotou. Z tohoto důvodu zde letadla
nesmí přistávat či vzlétat za tmy.

V zimních měsících je v Antarktidě
tma 24 hodin denně. Proto po sedm měsíců v roce není mezi Antarktidou a zbytkem světa
žádné letcké, lodní či jiné spojení. Dopravní problémy v zimě
mají spojitost s tmou i chladem. Na stanici McMurdo,
kde kotví nákladní lodě, zimní teploty
jen vzácně stoupají nad -18 °C. Pobřeží blokuje mořský led. Ale na jižním pólu je průměrná maximální
červencová teplota -55 °C.

Kdyby zde přistálo letadlo, jeho palivo by v řádu minut zamrzlo. Největší základny, jako je McMurdo, která v létě poskytuje domov
více než 1 000 lidem, musí být udržovány i v zimě a některé
experimenty musí probíhat celoročně. Lidé tu musí zůstávat. Sami, v temnotě a po celou zimu.

Bez spojení s vnějším světem. V posledních pár letech bylo
uděleno několik výjimek pro noční lety v zimě. Většinou šlo o záchranné lety. Ale většinou platí, že když v březnu
odletí poslední letadlo všichni jsou tu uvězněni
až do listopadu. Jídlo, palivo i zásoby se sem
musí navézt dopředu a malé množství lidí,
45 v případě stanice na jižním pólu, udržuje program v chodu.

Lidé, kteří zůstavají
přes zimu na Antarktidě, jsou izolovanější než astronauti
na Mezinárodní vesmírné stanici. Existuje jen málo míst, kde je člověk 7 měsíců
daleko od lékařské péče, jídla a civilizace. Ti, kteří zde žijí a pracují, musí vydržet jedny
z nejdrsnějších podmínek na světě.

Ale pro pokrok ve vědě toto nepohodlí, tato práce
a tyto náklady za to stojí. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz