Nad vodou: Továrna na klavíryBusiness Insider

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 1
96 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:31
Počet zobrazení:1 137
Ještě před sto lety byla Británie gigantem ve výrobě klasických klavírů a pianin, chrlící tisíce těchto překrásných nástrojů ročně. Nyní zbývá jediná továrna, Cavendish Pianos v Yorkshiru, kterou z lásky k řemeslu vede Adam Cox. 

Přepis titulků

Poslední krok ve výrobě klavíru zní jako totální kakofonie. Stroj zvaný „basher“ uhodí tisíckrát do každé klávesy pro kontrolu funkčnosti. Je to nejhorší zvuk na světě. Adam Cox vede poslední továrnu na klavíry v Británii. Zde umělci měsíce napínají struny a pokládají filcová kladívka, ladí a testují kvalitu v každém kroku dlouhého procesu. Před stoletím měla Británie stovky nejlepších továren světa. Ale záplava levnějších nástrojů ze zahraničí je donutila zavřít.

Proto Adam založil v roce 2012 Cavendish Pianos, aby řemeslo zachránil. Stačí vynechat jednu generaci a všechno je ztraceno. Hotovo. Konec. Navštívili jsme poslední klavírníky, kteří se na severu Anglie drží nad vodou. Výroba klavíru Cavendish začíná ozvučnou deskou, pružným kusem dřeva, které zesiluje zvuk strun. Je to velmi tenké a lehké dřevo. Musí být, protože hodně vibruje. Je to ta nejdražší součástka.

Je ze smrkového dřeva, z určité nadmořské výšky zaručující plný tón. Adam používá dřevěné tyčky jako dočasnou podporu, než zaschne lepidlo na žebrech jemně prohnuté desky. Zvuková deska není rovná, ale je prohnutá nahoru, což je důležité pro správný tón klavíru. Je to vlastně jako membrána reproduktoru. Pak se nasadí na tyhle pilíře vzadu. Asijské továrny desku prohýbají v lisu, ale Adamovi zákazníci preferují postup starý přes 100 let.

Klavír vyrobený pomalu bude lepší než ten vyrobený rychle. Adamův tým uloží desku na zadní stěnu a připevní k těžkému železnému rámu. Hele, i Adam pomáhá. Hlavně si tam neskřípnout prsty. Rám je celý z jednoho kusu. Musí udržet tlak 20 tun ze všech napnutých strun. Strun je 230 a spolu vytvářejí 88 tónů běžného klavíru.

Každá z nich je pečlivě připevněná k ladícímu kolíku a zatlučená na místo. Je to práce, ze které vás bolí prsty. Struny se liší délkou a tloušťkou. Delší a silnější jsou pro nižší tóny, kratší a tenčí jsou na vyšším konci stupnice. Ladič všechny struny několikrát naladí a nechá odstát, aby se nástroj uzpůsobil novému napětí a udržel si zvuk. Pak nadejde čas uzavření do klasické dřevěné kazety. Když si to představíte postavené takhle, tak přesně tady je klaviatura, tady jsou nohy klavíru a vespod budou kolečka.

Adam spolupracuje s místním truhlářem na piánech standardních i na objednávku. Když přijde někdo, že chce modrý klavír, což se právě stalo, tak je krásné, že to můžeme zařídit a jinde na světě člověk stejný nesežene. Ale také je to větší tlak na tým; poškrábané části nejdou snadno vyměnit. Nerad bych škrábl kterýkoliv, ale s tímhle si dám samozřejmě víc záležet. Poslední součástky jsou klaviatura a mechanika.

Dřevěné soustrojí, které vede údery kladívek na struny po stisku klávesy. Všech 88 kláves je uloženo na místo a technik musí zvážit, změřit a upravit každou z nich několikrát. Je tam velmi malý rozptyl, setiny milimetru. Kladívka jsou obalená vrstvami plsti, aby mohla ťukat do strun desítky let. Hlavy jsou přilepené k topůrkům, která jim umožňují pohyb. Ale ta nejsou všechna stejná. Těžší topůrka se párují k nižším tónům a rozlišují se podle sluchu.

Každá část těla klavíru je vyrobená ručně. Teprve po sestavení všech částí přijde na řadu stroj ‒ basher. Výroba jednoho piána trvá tři měsíce. Proto jich Cavendish vyrobí jen 50 ročně. Klavír vynalezl Bartolomeo Cristofori v Itálii na začátku 17. století. Nazval jej fortepiano a bylo lepší než cembala, protože kladívka reagovala na sílu úderu a tvořila dynamické tóny. Klavírní hudbu popularizovali klasičtí skladatelé jako Mozart a Beethoven. A během průmyslové revoluce se výroba klavírů rozběhla Evropou.

Británie svůj výrobní um předvedla na Světové výstavě roku 1851. Tehdy jen v Londýně bylo na 200 výrobců chrlících 23 tisíc klavírů ročně. Piáno se stalo nutnou součástí každého obydlí, od dělnických rodin po horní vrstvu pro dekoraci i pobavení. Ale 20. století přineslo do domácností rozmanitost v podobě rádia roku 1920 a televize od roku 1950. A během posledních 40 let se rozmohly elektrické klávesy, které mají rozmanité zvuky a zabírají méně místa.

Poslední ranou pro britské klavírnictví byla levná piána z dovozu, masová produkce za kratší čas a mnohem nižší cenu. Dnes Čína, Japonsko a Indonésie tvoří 60 % světového trhu. Klavír Cavendish začíná na ceně 7 500 dolarů. Velké koncertní křídlo stojí 30 000. Což je dvojnásobek oproti konkurenci. - Na začátku cena zákazníky odrazovala. - První rok jsme vyrobili dva klavíry. Druhý rok to bylo kolem šesti kusů a trvalo nám dostat se na dnešní úroveň.

Ale malá produkce není jediná překážka, kterou musí Adam překonat. Jsou tu hromady starších použitých klavírů, které majitelé nevyužijí, a tak je darují. Nebo by je renovace nástroje stála víc než zakoupení nového. Takhle, první polovina života klavíru je rozhodně cennější než ta druhá. Je to trochu smutné, že? Já také stárnu, ale víte, vždy se můžu za mládím ohlédnout. Klavíry nejsou jako housle, tam kvalita s věkem roste. Ty nejlepší jsou nyní staré několik století. Ale u klavírů to neplatí.

I když se trh bude v budoucnu dál zmenšovat, Adam chce dál vyrábět kvalitní nástroje. Bylo by fajn, kdyby po mně někdo pokračoval. To by bylo víc než skvělé, opravdu. Má učňovský program pro mladé britské řemeslníky a spolupracuje s jedinou školou v zemi, která kurzy klavírnictví nabízí. To proto, aby zůstal věrný ideálu, díky kterému Cavendish založil. Nenechat řemeslo zaniknout. Překlad: hAnko www.videacesky.cz

Komentáře (0)

Zrušit a napsat nový komentář