Dnes se Michael zamyslí nad tím, jak bychom vypadali, kdybychom se narodili ve vesmíru. Samozřejmě nezůstane jen u úvodní otázky, ale objasní nám například i zdravotní problémy kosmonautů. Co myslíte, jsou intimnosti ve vesmíru vůbec možné?
Ahoj, tady Michael z Vsauce. howmanypeopleareinspacerightnow.com
(kolik lidí je právě teď ve vesmíru) říká, že odpověď je šest. Od doby, kdy první člověk vyletěl
do vesmíru před 52 lety, více než 500 lidí opustilo Zemi. A dostali se až na Měsíc.
Působivě daleko. Vesmírné stanice, které dnes
používáme ve vesmíru, jsou vychytané. Pro srovnání, obíhají jen
takhle daleko od Země, zatímco měsíc, kde přistáli
astronauti Apolla, je až tady.
Posledních 12 let žili lidé
ve vesmíru nepřetržitě a nepřerušeně. Různí lidé v různém čase
už od listopadu 2001. Zatím se ale všichni z nás,
každý člověk, který kdy existoval, narodil přímo tady, na Zemi. Jistě, Země je obrovský soubor
hmoty zformovaný ve vesmíru, který drží pohromadě díky
vlastní gravitaci, takže v podstatě jsme se
všichni narodili ve vesmíru.
Chci ale mluvit
o meziplanetárním prostoru. Jaké je naše spojení s ním a v něm? Jak je přizpůsobená naše biologie pro rozsáhlý vesmír,
do kterého jsme se narodili? Přesněji, kdybyste se narodili
a vyrostli mimo Zemi, jak byste vypadali? Popořadě, kde je vesmír? Vesmír je asi 100 000 metrů
nad vaší hlavou.
V tomhle místě je
atmosféra tak tenká, že abyste dosáhli zvednutí, musí letadlo cestovat rychlostí, která se rovná orbitální rychlosti. Orbitální rychlost je tak velká, že dokonce i bez zvednutí...
i během padání nepadáte. Protože Země vám doslova uhýbá
stejně rychle, jako vy vůči ní padáte. Tohle dělají astronauti
vesmírných stanic - padají.
Mylná představa je, že astronauti
beztížně létají ve vesmíru, protože tam není gravitace. Je tam spousta gravitace. Vlastně na ně působí
tolik gravitace, kolik působí na vás během
sledování tohoto videa. Věřte nebo ne, ale pokud
bychom postavili věž až k mezinárodní vesmírné stanici,
tedy vysokou 370 000 metrů, a vy byste chodili na jejím vrcholku,
vypadalo by to takhle: Prostě byste tam chodili jako já teď.
Necítili byste rozdíl. Ale mezinárodní kosmická
stanice by svištěla kolem rychlostí 28 000 km/h. Musí, protože padá. Takže říct, že se kosmonauti
vznáší na oběžné dráze, protože jsou ve stavu beztíže, je velmi zavádějící.
Co doopravdy cítí, je Zero-G
(stav beztíže), kde g je zrychlení pociťované
jako hmotnost. g bolí... tak hezky. Protože omezený vliv
gravitace zajišťuje, že se vyvineme správně a zdravě. Pro tyto podmínky
jsme koneckonců byli zrozeni. Ptát se, jak by vypadal
člověk počatý, vyvinutý, narozený a vychovaný
na oběžné dráze, vyžaduje debatu o beztížnosti.
Ve skutečnosti, lidé budující
kolonie na planetách mimo Zemi, nebo cestující vesmírem dlouhou dobu, kteří očekávají narození dětí, by vyvinuli technologie, které by
napodobily podmínky na Zemi. Dokud umělá gravitace nebude
zdokonalená a snadno zaveditelná, je důležité rozumět vlivu beztížnosti
na naši biologii a jiné věci. Například, ve stavu beztíže
horký vzduch nestoupá, takže plamen svíčky nemá tvar jako protažená koule horkého
plynu tažená vzhůru, ale je to opravdu prostě koule plynu.
Nejsme si jisti, že můžeme
dělat děti ve vesmíru. Pouhé objímání je dost těžké. Nedávný vynález 2Suit
by to mohl ulehčit. 2Suit poskytuje snadnou
intimitu ve stavu beztíže, například ve vesmíru nebo
planetách s malou gravitací.
Ale bude to stačit
k zajištění početí? Enzym zajišťující zastavení
pohybu bičíku spermie ve stavu beztíže nefunguje správně. Ve vesmíru plavou spermie rychleji. Věc, kterou víme o dětech
uvnitř matek ve vesmíru, zahrnuje vývoj
vestibulárního aparátu - kanálů ve vnitřním uchu,
které využívají tok tekutiny, k určení vnímání pohybů,
nahoru, dolů a rovnováhy.
Ve stavu beztíže tekutina
vestibulárního systému jen tak plave, je zmatená. To může vést ke kinetóze, zrakovým
klamům a dezorientaci. Nazývá se to syndrom
adaptace na vesmír. Postihuje asi 50 % astronautů. Zmatení z pohybu způsobuje zvracení, nevolnost z jízdy autem, mořskou
nemoc, nevolnost ze stavu beztíže a to kvůli přežití.
Věří se, že kinetóza,
nevolnost z pohybu, je podobná následkům
požití jedovatých rostlin, kdy vám zvracení může
zachránit život. Těhotné krysy vyvezené do vesmíru porodily potomky, kteří měli
problémy s určením směru. Na rozdíl od malých krys
vyvinutých na Zemi, ty vyvinuté ve vesmíru měly
problémy s plaváním. Jsou zdatnější při orientování
se ve stavu beztíže, což je skvělé znamení pro lidi vyvinuté, narozené
a vychované ve vesmíru.
Ale to je tak jediná dobrá zpráva. Endolymfa není jediná tekutina
ovlivněná stavem beztíže. To jsou všechny tekutiny v těle. Na Zemi táhne gravitace
všechny tekutiny dolů, ale na oběžné dráze se tekutiny
mohou rozprostřít rovnoměrně, čímž způsobují u astronautů typické
kuřecí nožky a opuchlé tváře.
Kosmeticky je to pešek. Navíc všechna ta tekutina ve vašem
obličeji může ohrozit zrak. Z 27 kosmonautů pozorovaných
po dlouhém vesmírném letu, mělo 9 rozšíření kapaliny
kolem zrakového nervu, 6 mělo tlakem tekutiny
vzadu zploštělé bulvy a 4 trápil otok zrakového nervu. Větší tlak kapaliny v hlavě
dává tělu najevo, že je v něm nadměrné množství tekutin.
Těla cestovatelů ve stavu beztíže
proto reagují nižší produkcí krve. Kosmonauti mohou ztratit
až 22 % objemu krve, zatímco jsou ve vesmíru, což vede ke slabším,
atrofovaným srdcím. Mimo dosah ochrany Země je radiace ze Slunce a zbytku
vesmíru neuvěřitelně nebezpečná. Zatím přesně nevíme,
jak se nejlépe chránit. Myši vystavené předpokládané
radiaci během meziplanetárních cest vykazovaly znaky rozdílného
toku krve v mozku a rozsáhlejších znaků
vzniku Alzheimera.
Duševní pocity izolace ve vesmíru, myšlenky na vzdálenost
od zbytku lidstva, vás mohou ovlivnit fyzicky. Vědci na jižním polárním kruhu si vyvinuli imunitní systém
s nižším počtem T-buněk. Pokud jde o tvar těla, dospělí astronauti na oběžné dráze, na které nepůsobí gravitace, zažívají natažení páteře.
Někdy vyrostou až o 3 %
před návratem na Zem. Člověk vysoký 1,8 metru se může
z vesmíru vrátit o 5 cm vyšší. Bez běžné a typické zátěže kosti ve vesmíru atrofují a to až o 1 % měsíčně.
Při dostatku času může být celková
ztráta kostní hmoty 40 - 60 %. Při stavu beztíže ani nepotřebujete
k pohybu tolik svalů, což způsobuje atrofii svalů
u lidí ve vesmíru. Ti, kteří byli zvyklí bojovat
s gravitací, se mohou scvrknout až o 5 % měsíčně s celkovým úbytkem
svalové hmoty 20 %. Je to docela děsivé a smutné. Ale nemusíte nad tím brečet, protože bez G1,
která je potáhne dolů, nefungují slzy ve vesmíru stejně.
Astronaut Chris Hadfield
natočil skvělá videa o rozdílném dění věcí
na oběžné dráze. Například slzy prostě tvoří
na vašem obličeji kaluž díky povrchovému napětí. Ve vesmíru můžete brečet,
ale jak říká, slzy nepadají. Víme, že tyhle problémy
mají ve vesmíru dospělí.
Teoreticky by to mnohem víc
ovlivnilo vývoj dítěte. Poukazuje se na podobnosti vývoje
kostry dětí na oběžné dráze a nemocí, které na Zemi způsobují
slabé a měkké kosti, kosti, které se lámou a hojí
působením rozdílných sil než jsou síly směřující dolů,
například křivice. Můžeme říct,
že bez patřičné prevence, cvičení a péče, kterou podstupují
dospělí astronauti, mohou děti vyvíjející se vesmíru
vypadat takhle.
Ne kvůli křivici
nebo nedostatku vitamínu D, ale protože by zkrátka
chyběly síly a jejich aktivní využití potřebné
ke správnému vývoji kostí. Přidejte to k ostatním hrozbám. Představte si takto tvarované tělo
s hubenějšíma nohama, slabšími svaly,
opuchlejším obličejem, špatným zrakem a vyšší náchylnosti
k demenci v pozdějším životě. To nezní moc dobře, co?
Pamatujte, že spousta
z toho jsou spekulace. Na toto téma existuje
jen pár studií a pár se jich plánuje do budoucna. Navíc ani nevíme, jestli se
ve vesmíru může vyvinout zdravý plod nebo jestli vůbec
může dojít k početí. Když přemýšlím nad tím,
jak málo víme o svých tělech, a jak by naše těla mohla růst
a vyvíjet se ve vesmíru mimo Zemi, vzpomenu si na plankton.
Tihle drobci žijí v oceánech
v ohromujícím množství. Mnoho z nich ani není
možné jednotlivě pozorovat. Dohromady jsou
ale vidět až z vesmíru. Odhaduje se, že v našich
oceánech je víc planktonu než je hvězd v naší galaxii. Na Zemi je víc planktonu, než je
galaxií v pozorovatelném vesmíru. A tihle drobci jen tak
bloumají proudy oceánu. Jsou to poutníci.
Vlastně byli pojmenování podle
řeckého slova poutník. Jméno, které sdílí s objekty
putujícími po obloze - planetami. Plankton na planetě. Poutníci na poutnici. Možná že i jako plankton
jsme i my, lidé, předurčení k putování široko daleko, až se staneme početnějšími
než hvězdy v naší galaxii.
Je to v oblasti,
které můžeme dosáhnout. Předtím, než budete moc
nadšení a moc pyšní, pamatujte, že víme jen málo o tom, jak naše těla rostou a vyvíjejí se mimo této poutnice, této planety. A přestože víme hodně o starších
slovech, která zní jako tělo, v podstatě ani nevíme, proč těmhle
věcem vůbec říkáme těla. A jako vždycky, díky za sledování.
Vsauce je jako učitel. Nadhodí spoustu věcí a žádnou nedokončí. Zbytek si najděte sami. Není čas na vysvětlení, musíme toho ještě hodně stihnout a já tu nejsem od toho, abych vás něco naučil. Učit se máte vy sami.
Zmíní se o tom, že zvracení z pohybu je podobné zvracení z pozření jedu. Fajn, ale stále nevím, proč by mi zvracení mělo zachránit život v autobuse. Ale hledat to nebudu.
to je jednoduche: ked sa v autobuse povracia dostatocny pocet ludi, vodic radsej zastavi a vyspusti ich von - budu na slobode mimo miesta, kde im prislo zle ;) :D
Zvracení ti nemá zachránit život v autosu. Lidské tělo přece od přírody nepočítá s tím, že budeš jezdit v nějakém autobuse, v letadle, na lodi, nebo v dalších prostředcích vynalezených člověkem. Lidské tělo se vyvíjí a připravuje na život na pevné zemi a pokud je dlouhodobě vystaveno takovému pohybu, na který \"není stavěno\" je, jak Vsauce říkal, zmaneté a tak spouští obranné mechanismy. A i když je tahle obrana v takovém případě zbytečná, tak ji tělo spouští, protože si možná \"myslí\", že je tenhle nepřirozený stav způsobený užitím nějakého jedu.
Viděl jsem dokument Sex ve vesmíru, tam to bylo poměrně pěkně rozebráno, proč je těžký intimní kontakt ve stavu beztíže, či narození zdravého dítěte. Pro zajímavost, problém s intimním kontaktem by mohl mít několik řešení, jak bylo řečeno ve videu, speciální vesty, která se přilepí k sobě, potom tzv. \"tunel lásky\", kde nebude moc místa, tudíž nebude kam odlétat, nebo nějaká větší masa vody, která by se přirozeně zformovala do tvaru koule a v ní by byl sex taky relativně možný, protože to simuluje gravitaci. Ovšem jak je to s oplodněním, to už je věc jiná...:)
Když je takový problém s chybějící gravitací, proč už dávno není součástí ISS rotující modul, který by pomocí dostředivé síly gravitaci alespoň částečně simuloval? Nebo proč vesmírnou loď na své meziplanetární cestě celou neroztočit? Tohle řešení, které A. C. Clarke používá snad v každé druhé knize, mi přijde s trochou snahy celkem jednoduše realizovatelné, na rozdíl od umělého gravitačního pole fungujícího na neznámém principu, které zase používá 99 ze 100 sci-fi filmů.
Vsauce jako vždy skvělý, ale mám poznámku k překladu: výraz \"těhotná\" se užívá pouze u lidí, u živočichů hovoříme o tom, že jsou \"březí.\" Čas 6:15.
tynkaPublikováno: 12 let
