Jak si v diskuzi nenadělat nepřáteleCharisma on Command

Debaty jsou někdy emotivní a můžou se vymknout kontrole. A co ta miliarda lidí, kdo nejsou fanatici, nemlátí ženy… - Moment, počkejte. - Ti nejsou jako vaši „všichni muslimové“. V diskuzích všichni chceme vyhrát, ale nikoho si při tom neznepřátelit je snad ještě důležitější. Proto se dnes podíváme na Trevora Noaha a jeho způsob, jak ze slovních potyček vyjít nejen jako vítěz, ale také v klidu. Trevor má jednoduchý, ale účinný způsob, jak udržet emoce na uzdě. Neverbálně dává najevo, že nechce bojovat.

Tento princip v praxi ukazuje debata s Tomi Lahren, všimněte si, jaký tón hlasu používá Trevor a jaký ona. - To není fér. - Ne, Trevore, je to fér. Ten střelec řekl, že to udělal kvůli hnutí Black Lives Matter. Ano, a můžeš říct spoustu věcí… Když lidi něco frustruje, často zvýší hlas nebo mluví rychle jako tady Tomi. V takovém případě obě strany úplně zavrhnou možnost, že by změnily názor, vykopou si zákopy a připraví se na slovní potyčku.

Poznáte, že se to děje, když se lidé začnou překřikovat. Koukal jsem se na lidi a rasu jako na čokoládu. Já bych to neřekla. Taky mám tu barvu pleti… V takových situacích je jedno, jak dobrý argument máte, rozhodně nebude dobře přijat. Jako první tedy musíte zpomalit a naznačit, že není třeba se hádat. Když chce Trevor získat kontrolu, záměrně se odmlčí, což sníží napětí a zpřístupní té druhé straně jeho pohled.

- …tu barvu pleti a neřekla bych to. - Poslouchejte, když jsem vyrůstal, věřil jsem, že všichni jsou čokoládoví. Velmi jednoduchá, ale ozkoušená metoda pro tyto situace je hluboký nádech, než začnete mluvit. To vám pomůže zpomalit. Další věc, která ukazuje, že se Trevor nechce hádat, je jeho intonace. Ve videu o Harveym Specterovi jsme rozebírali, že při rozkazování je důležitá klesající intonace.

Možná to znělo, že stoupavá intonace je něco špatného, ale to není pravda. Stoupavá intonace může skvěle zmírnit konflikt, naznačíte tím, že nikomu nerozkazujete ani se je nesnažíte ovládat, což je nejčastější důvod, proč se lidé při diskuzi rozčílí. Jsi první člověk, který mi to řekl, na internetu jsem to četl, neoznačuju tě za tu zlou, jen chci vědět, jestli jsi přemýšlela... Poslední část té komunikace, která naznačuje, že se nechcete hádat, je schopnost vtipkovat.

Možná to zni nelogicky, že máte probíhající diskuzi něčím zlehčovat, ale budete díky tomu přesvědčivější, protože naznačujete, že jste na stejné straně jako ten druhý, když se s ním zasmějete. Vtip můžete udělat ze spousty věcí, ale někdy úplně stačí - si špatně vyložit nějaké slovo. - Potom jsem více sledovala tu kampaň a viděla jsem, co říká, jak tím lidi ovlivňuje, dotýká se jich. Jo, dotýkal se lidí. To ano. Nebo skoro v každé diskuzi si můžete dělat legraci z toho, jak se obě strany navzájem očerňují.

- Takže já... - Ale ty patříš k těm dobrým. Takové vtípky mohou uvolnit část napětí, které vzniká, když debatujete o zarytých přesvědčeních, a snad vám pomohou dojít ke konstruktivnímu závěru. Ale nezapomínejte, že pokud budete vtipkovat, musíte být připraveni vtipy také přijmout, a to i když míří na váš názor. - Takže trochu šílený.

- Ale to ve Washingtonu funguje, koukněte se na Bernieho. To je dobrý základ k té neverbální komunikaci, ale ta slova, která říkáte, jsou také důležitá. Proto další zásada zní: Kdykoli to bude možné, ptejte se, místo abyste něco tvrdili. To je důležité kvůli tomu, že otázky nezní tak konfrontačně jako tvrzení, pokud nejsou provokativní nebo obviňující. Trevor používá dva druhy otázek, první jsou upřímné otázky, kterými chce lépe porozumět názoru toho druhého.

Opět si všimněte stoupající intonace, která naznačuje, že ho to opravdu zajímá. Rád bych věděl, ty stojíš na té vítězné straně, věříš, že Donald Trump splní své sliby? Cílem těchto otázek je plně pochopit druhou stranu. Spousta lidí vstupuje do debaty s nějakou představou svého oponenta. Předpokládají, že věří tomu, čemu věří demokraté nebo republikáni nebo křesťané nebo ateisté.

Musíte si uvědomit, že neznáte názory žádného jedince jenom proto, že patří do nějaké skupiny, musíte zjistit, čemu oni sami věří, a upřímné otázky jsou jediný způsob, jak toho dosáhnout. Abyste se ujistili, že druhého správně chápete, můžete jim zopakovat jejich názory svými slovy a neposunout se dál, dokud vám nepotvrdí, že jste tomu porozuměli. Jako tady. Tvrdíte, že populismus jak u Trumpa, tak u levice - ohrožuje Ameriku?

Jak? - Přesně tak, není nic špatného - na troše populismu… - Ale pamatujte si, že nejde o to, prohlásit: „Takže říkáte…“ a potom vkládat druhému do úst slova. To jsme viděli v diskuzi mezi Jordanem Petersonem a Kathy Newman. Musíte se opravdu upřímně pokusit přeformulovat názor toho druhého, - ne tak jako tady. - Podle vás máme organizovat společnost stejně jako humři? Jakmile si budete jistí, že jste pochopili názory oponenta, můžete se začít ptát na druhý druh otázek, na takové, které hledají mezery v argumentech způsobem, který nikoho neobviňuje.

V nedávném rozhovoru s republikánem Randem Paulem Trevor ukázal skvělý příklad těch otázek. Když dva lidé udělají něco špatného, tak se navzájem vyruší? U Venezuely myslíme na socialismus, ale já si říkám, to se ta korupce vůbec nepočítá? Třeba credit default swap, to je kapitalismus utržený ze řetězu. Koupíte si něco, co neexistuje, nikdo tomu nerozumí, nemusí se to regulovat a najednou se zhroutí trh, lidé přijdou o dům.

Není to taky kapitalismus? Tyto otázky jsou známé jako sokratovská metoda a díky ní je Sokrates nejznámější filozof světa. Funguje naprosto skvěle. Nejdříve se musíte snažit co nejlépe pochopit názory druhého a potom formulovat své argumenty jako otázky. Váš oponent tak má šanci na ně odpovědět, aniž by se cítil zahnaný do kouta, takže je menší pravděpodobnost, že se urazí.

Teď se podíváme na další bod, co dělat, když jsou pozice opačné a někdo napadá vaše názory, ale řekněme, že podle vás to dělá neférovým způsobem. Vaším cílem by mělo být se sebevědomě bránit, aniž byste zněli nepřátelsky. Existuje překvapivě účinný způsob, jak toho dosáhnout, já tomu říkám „ano, ale…“. Možná jste slyšeli o metodě „ano a…“, kde s někým souhlasíte a stavíte na tom dál, třeba z toho uděláte vtip v improvizačním vystoupení.

U diskuze je tento princip hledání souhlasu velmi důležitý, jediný rozdíl je, že po tom souhlasu řeknete, v čem se neshodnete. O to jde. Například v tomto klipu souhlasí Trevor, že je to slovíčkaření, ale pokračuje s vysvětlením, proč to je ten správný přístup. - To je slovíčkaření. - Ale přesně to tady potřebujeme. - Protože vy vytváříte rasový... - Já nevím, jestli zrovna to potřebujeme. Možná to vypadá nenápadně, ale že najdete nějaký bod, ve kterém se shodnete, je zcela zásadní pro vyústění bez nějakého nepřátelství.

Lidé do diskuzí zapojují svá ega, a pokud něčí názory úplně vyvracíte, často se cítí osobně napadeni, i když je váš argument zcela logický. Najděte způsob, jak s nějakým jejich argumentem souhlasit. Stačí ocenit část toho, co říkají. Jo, to uznávám. Rád slyším, že to někdo říká. - Náboženství není problém, ti šílenci… - Když máte pocit, že nic z toho, co říkají, nedává smysl, můžete uznat, že mají dobré úmysly, to může být taky způsob, jak se dostat dál.

Věc se má tak, ty argumenty jsou skvělé a věřím, že tomu věříš, a nemyslím si, že by se někdo aktivně snažil být zlý, - ale když si vezmu to, co říkáš… - Aby tato technika fungovala, musíte přesně vědět, v čem s někým souhlasíte a v čem ne. Je tedy zásadní objevit skryté premisy. To jsou nevyslovené předpoklady, které jsou zabalené v otázce nebo tvrzení. Když někdo pronese argument, který vám připadá špatně, ale nedokážete říct proč, někdy to může být tím, že nemůžete najít skrytou premisu.

Někdy je to proto, že zažíváte kognitivní disonanci, ale to necháme na jiné video, teď mluvíme o skryté premise. Jeden příklad, schválně, jestli ji objevíte. Co říkáš lidem, kteří tvrdí, že by Daily Show mohla být komora ozvěn? Všimli jste si té skryté implikace? Říká to, že komora ozvěn je něco špatného, čemu se chcete vyhnout. Všimněte si, jak Trevor odpovídá. Všechno je komora ozvěn.

Podle mě ten pojem lidé používají, aby nějak ospravedlnili, co si lidé říkají mezi sebou. Řekl bych, že komoře ozvěn se nevyhnete, moji show budou sledovat ti, - kteří mají rádi moji show. - To je skvělý příklad té strategie „ano, ale…“. Tím souhlasem, že to je komora ozvěn, utvrzuje Charlamagna, ale když přidá, že to je přirozené, vyvrátí tím tu skrytou premisu, že jde o něco špatného. Elegantně tedy zvládl souhlasit a zároveň se bránit. O tom samém mluvíme také ve videu o Benu Shapirovi, pokud si to chcete zopakovat, ale teď se podíváme na přístup, které to celé spojuje.

Tyto tipy se mohou z jednoduché techniky změnit ve vaši přirozenost, pokud změníte svůj přístup. K tomu potřebujete tři klíče. Zaprvé, ne v každé diskuzi máte vždycky pravdu. Obzvlášť to platí, pokud jste své názory a přesvědčení o politice, náboženství a podobně nikdy neměnili. V tom případě nejspíše vycházíte z nějakého podmiňování a snaha pochopit jiné názory vám může pomoci k přesnějšímu náhledu na svět.

To je samozřejmě hrozně těžké, protože se vám do cesty plete ego, takže druhým bodem je, že změna názoru nebo přesvědčení kvůli argumentům v diskuzi vás nijak nesnižuje. Můj profesor filozofie říkal, že cílem diskuze není mít pravdu, ale najít pravdu. Buďte na sebe hrdí, když změníte názor podle nových důkazů, ačkoliv jste kvůli tomu prohráli v té diskuzi. A zatřetí, pokud jste si dali práci, pochopili názor svého oponenta, a přesto si myslíte, že nemá pravdu, prakticky nikdy to není proto, že by byl zlý, je to proto, že něco neví.

Dialog jim může pomoci to pochopit, ale jenom pokud nespustíte jejich obranný mechanismus nějakým útokem na jejich osobu. - Trevor to hezky shrnul: - Nechci tě zničit, chci se s tebou bavit. Podle mě by lidé, kteří něčemu věří, mají nějaký názor, měli být ochotni své názory otestovat před někým, kdo je nesdílí. Pokud si tento přístup osvojíte, ta neverbální komunikace, sokratovské otázky nebo ta technika „ano, ale…“ vám budou připadat mnohem přirozenější v debatách, během kterých se budete snažit najít opravdu společnou řeč.

Upřímně mi připadá, že princip hledání souhlasu je jako první krok velmi vzácný v moderních médiích, a proto jsem s kolegou Benem spustil podcast, ve kterém se bavíme o zprávách a kulturních událostech, ale snažíme se v něm odhalit skryté principy psychologie a filozofie, které řídí naše životy a ty události.

Snad se díky tomu i naučíme něco užitečného do života. Překlad: jesterka www.videacesky.cz