Dunkerk – recenze

Filmové recenze
Chrise Stuckmanna Dunkerk byl natočen Christopherem Nolanem a hrají v něm mimo jiné Tom Hardy,
Cillian Murphy, nebo Kenneth Branagh. Vypráví příběh evakuace 400 tisíc vojáků
během druhé světové války, kteří by každou chvílí
mohli být zničeni Němci. Je to příběh o tom, jak se tito muži
z tohoto pobřeží dostali, o civilistech, kteří jim jeli pomoct
ve svých vlastních lodích, a o příbězích mužů, kteří dělají,
co jen mohou, aby přežili.

Asi jako každý milovník filmů
jsem se na film těšil, jelikož jej režíroval Christopher Nolan. Takže si každý hned řekne: "Dobře, tohle bude
přinejhorším velkolepá podívaná." V Dunkerku jsou použity skutečné lodě, skutečná letadla, skutečná místa, obrovské množství komparzistů, aby vás scény vtáhly do děje.

Abyste se jimi cítili naprosto pohlceni. A funguje to.
Ten film je strhující. Představte si Pearl Harbor.
Myslete si o něm, co chcete... Není dobrý... Odmyslete si prvních 90 minut, jako by film začínal útokem na Pearl Harbor a zbytek filmu by byl samotný útok.

A to by byl celý film. Dunkerk vás pohltí už prvním záběrem. Po rychlém představení několika postav
jsme okamžitě v bitvě a už nás to nepustí. Ve filmu nejsou nudné pasáže. Nestane se, že by si postavy
u ohníčku vykládali: "Kdo doma čeká na tebe?"
"Jo, moje žena je těhotná." "Moje dítě chodí do školy. Vlastně nechodí,
nacisté ji vybombardovali. Ach jo." K tomu tady nedochází.

Podobné momenty, tolik typické
pro válečné filmy, zde nejsou. To může být někdy i na škodu, protože jediný můj problém s tímto filmem, který film nijak moc neznehodnocuje, je ten, že mě k žádné postavě nic nepojilo,
abych jí třeba fandil, nebo s ní soucítil. Postava, se kterou se nejspíš
diváci měli nejvíce ztotožnit – mladík, který je nám
představen v úvodní scéně – dokonce v první půlce filmu
téměř nic neřekne.

Tento film popisuje historickou událost. Je o evakuaci všech těch mužů. O tom, jaké to je být v hrůzné situaci. Můj kamarád Craig, se kterým jsem
na filmu byl, to popsal nejlépe. V podobné situaci neřekneš:
"Čau, já jsem Ben." "Super, já jsem Kevin." "Co máš rád?" "Já nevím, jsou tu všude kolem bomby.


Jen jsem doufal, že si hezky popovídáme." Tenhle film se odehrává v určitém momentu
a způsob, jakým Nolan řídí bojové pasáže... Pro tohle byl stvořen film. Veškeré dění na plátně
vypadá zcela věrohodně. Žádný moment nepřišel nazmar, žádná scéna, co by nedávala smysl. A ačkoliv se jedná o velmi prosté dílo, co se týká zařazení, jeho výprava není.

Nechci se pouštět do detailů,
protože by mohlo dojít ke spoilerům, ale v jednom momentu jsem jistou postavu
zahlédl v noci a říkám si: "Tak moment..." "Tohle můžu..." Film trvá zhruba hodinu a tři čtvrtě,
což je na Nolana dost málo a překvapilo mě to. Jelikož však film začíná bitvou a bitvou také končí,
a je to prostě celé bitva, jedna obrovská pasáž
vyprávěna velmi zajímavým způsobem, je ta stopáž dokonalá.

Kdyby byl totiž film delší,
byl by příliš natažený, a kdyby byl kratší,
neměl by takový dopad. Emocionální dopad tohoto filmu
nespočívá ani tak v naději, že se jistá postava z dané situace
dostane a bude moct domů za rodinou, jako spíš z toho samotný film vidět. Ne každému se to bude líbit.
Je to skvělá podívaná a o to jde. Letecké souboje s Tomem Hardym,
jehož oční bulvy zde také hrají skvěle...

Ten chudák má vždycky nějakou masku,
pokaždé má něco přes obličej. Tyhle letecké souboje jsou tak poutavé
a napínavé, protože vypadají skutečně. Žádné teatrální výbuchy letadel ani nereálně vypadající filmová střelba. Všechno prostě vypadá tak... strašidelně skutečně, že navzdory tomu,
že postavy samotnému filmu příliš nepřidávají a tenhle film je
na sto procent o daném momentu, od prvního záběru jsem byl
přikovaný k sedačce, protože jsem si připadal,
jako bych tam byl.

Soundtrack Hanse Zimmera,
opět typický pro Nolanovy filmy, není ani tak o melodii
jako spíš o práci se zvukem. Doteď si ty zvuky přehrávám v hlavě a plánuji si koupit soundtrack
a nemůžu se dočkat, až si ho zase pustím. Jestliže od Dunkerku očekáváte
jednoduchý přímočarý příběh s postavami s emocionálními oblouky a velkolepými momenty, které oplývají
bohatými dialogy, tak se nedočkáte.

Jak jsem řekl, tenhle film je velmi prostý, zároveň však vysoce realistický. Lidé ve válce umírají a někdy umírají sami, vyděšení,
bez nejmenšího ponětí o tom, co se děje. Dostane tenhle člověk
skvělý emocionální oblouk? Má u sebe někoho, kdo mu řekne,
že všechno bude v pořádku? Ne vždy. A tohle se ten film nebojí ukázat.

Ano, není v něm moc krve,
je přístupný mládeži, nikde nepoletují končetiny
a není zde nijak strašlivě znázorněné násilí. Tady jde o psychický dopad
na všechny postavy, který film dělá tak děsivým,
protože jsme svědky postav, které jsou natolik vyděšeny tím, co vidí,
nebo tím, co by se jim mohlo stát, že se odtamtud zoufale
snaží vyškrábat pryč. Zároveň soucítíte s těmi,
kteří se tam naopak snaží dostat a pomoct. Film celou tuhle událost
zachycuje tak skvěle, že je obtížné vypíchnout
vyloženě významné chyby mimo tu, že postavy jsou trochu v pozadí.

Dávám Dunkerku jedničku. Vynikající válečné filmy,
jako Zachraňte vojína Ryana, jsou o postavách ve strašlivé situaci. Jsou o tom vidět tyto lidi
reagovat na válku. Dunkerk je pouze o válce a o tom, jak strašně děsivé
to může být, když v ní uvíznete.

Rozhodně stojí za to jej vidět
na tom největším plátně, jakém můžete. Překlad: heindlik
www.videacesky.cz