Historie bankovek: Ladění maličkostí

V minulých dílech jsme viděli pomalý zrod intelektuálního základu bankovek. Ale mít mlhavé představy, proč by byly bankovky fajn, je jedna věc, přimět lidi, aby jim skutečně věřili, je věc úplně jiná. A tak si dnes promluvíme o vývoji jedné věci, která celý systém spojila. Věci, která má zabránit problému, na který narazil John Law. Velmi zřídka lidstvo přijde s nápady, které jsou prostě dobré. Většinou, když se přijde s novým revolučním nápadem, chvilku vrávoráme ve tmě a poznáváme všechny jeho hrozné důsledky a nástrahy, než přijdeme s návodem.



U bankovek jakbysmet. Protože když začnete tisknout peníze, vyvstane mnoho otázek. Možná vás jako první napadne: „Kolik peněz máme tisknout?“ Ale ještě než zjistíte, jak regulovat, kolik se má tisknout peněz, musíte se zeptat: „Kdo je bude tisknout?“ Dnes to může znít jako divná otázka, protože jsme si zvykli, že je v každé zemi nebo měnovém bloku ústřední orgán, který vydává jednu měnu uznávanou jako nominální hodnotu.



Ale bankovky nepřišly na svět jako součást nějakého systému plánované ekonomiky. Místo toho to začalo bandou bankéřů, kteří začali lidem dávat stvrzenky za zlato a stříbro, místo toho, aby jim to zlato a stříbro vraceli. Což znamená, že každá banka začala postupně tisknout své vlastní bankovky. A to je bordel jako sviňa.



Kdybyste někdy museli do zámoří a vyměnit si tam peníze, měli byste jen malou představu o tom, jaký bordel by v tom byl. Ale bude hůř. Představte si, že ve vaší zemi vydává bankovky několik stovek různých bank. Teď si představte, že naše moderní mezinárodní měnová burza, která bankám usnadňuje obchod s penězi, neexistuje. A pak si představte, jak to řešíte při nákupu v sousedním městě. Tohle je scénář, který by vás čekal.



Uložíte zlato v hodnotě 10 dolarů do místní vesnické banky, ona vám vrátí 10 dolarů v jejich nablýskaných jedinečných bankovkách a vy je půjdete do velkoměsta utrácet, ale když se s nimi rozhodnete zaplatit, velkoměstský obchodník by si je prostě nevzal. Nebo by spíš vytáhl nějakou velkou mapu a řekl vám: „Tak se mrknem. Vaše banka je dost daleko, takže pokud bychom, nebo spíše naše banka, někdy chtěli vaše bankovky vyplatit, museli bychom jet až do vaší zaprděné vesničky.



A protože to pro nás bude dost drahá sranda, vezmeme si vaše bankovky jen se 75% hodnotou.“ Vy byste nad tím samozřejmě trochu reptali, ale pak vám obchodník řekne: „Moment, to není všechno. Tady se píše, že vaše banka má jen jednu pobočku. To je potíž. To budeme muset uplatnit tyto směnky co nejdříve, protože vaše malá banka se může brzy složit a tyto bankovky se mohou stát bezcennými.



Kvůli tomuto riziku a nepříjemnostem budu muset strhnout dalších 25 % z nominální hodnoty vaší bankovky. A tak vašich 10 dolarů, které jste uložili do vaší banky, bude mít v sousedním městě jen pětidolarovou kupní sílu, takže vám pochopitelně z toho nápadu s bankovkami nebude moc do zpěvu. Každá země potřebovala jednotnou měnu, ve kterou by všichni mohli věřit.



Ale tohle se muselo vyvíjet přirozeně. A ve většině zemí to dopadlo podobně, protože téměř všechny problémy, které vzniknou před bankovkami, jsou vyřešeny v snad každé zemi jednou velkou novinkou. Centrální bankou. Ale centrální banky neřešily vše, co vykonávají dnes. A vlastně většina z nich nebyla založena, aby to řešila. Pravdou je, že nazývat centrální banku jedinečnou velkou inovací by byla lež.



Byly spíše něco jako záplaty a rychlá pomoc pro bankovky. Pojďme si tedy říct příběh Bank of England, protože to byla první instituce podobná dnešní centrální bance a mnoho dalších raných bank sdílí stejný příběh. Píše se rok 1694. Vláda zoufale hledá řešení, jak splatit své dluhy. 17. a 18. století budou časy neuvěřitelně nákladných válek. Poprvé musely být jednotky rozmístěny a zásobovány po celém světě.



Námořnictvo muselo být v každém oceánu. Prach a granáty byly spotřebovávány v nevídaném měřítku. To přivedlo většinu významných evropských národů na pokraj finančního kolapsu. Pro někoho byla odpověď jasná. Zřídit banku, která se postará o státní dluh. Po mnoha debatách tedy vznikla Bank of England. Tohle je důležité, protože když vláda dělá bankovnictví s vaší bankou, zvyšuje to její bezpečnost, což znamená, že banky budou mít pobočky nebo alespoň banky, které s ní úzce spolupracují.



A díky této bezpečnosti si lidé začali cenit bankovek Bank of England více než těch ostatních. Tehdy si za ně lidé i připlatili, nabízeli 1,1 nebo 1,2 libry za 1 librovou směnku jen proto, že byly spolehlivé a všeobecně uznávané. Ale směnka Bank of England se stala oficiální bankovkou země až v roce 1844, v polovině 19.



století. Bankovním zákonem z roku 1844 nebylo žádné nové bance dovoleno tisknout bankovky. A pokaždé když byla banka koupena, musela stáhnout své směnky z oběhu, takže bankovky Bank of England budou nakonec jedinými bankovkami v zemi. Ale i díky tomuto systému to bylo až v roce 1921, před méně než sto lety, kdy poslední „nebankovní“ banka přestala tisknout své vlastní bankovky.



A ve Skotsku a Irsku je stále dodnes pár bank, které si nárokují své dávné právo na tisk librových bankovek. Takže tento systém jednotné měny, který uznáváme jako peníze a bereme ho jako samozřejmost, není tak starý. Vlastně byly ve Spojených státech vydávány bankovky Nefederálního rezervního systému až do roku 1935. Ale když to máme za sebou, málo centralizovaná měna nebylo to jediné, co jsme s těmito bankovkami museli řešit.



Také tu byl problém útoků na banky. Vynálezem bankovky dozrálo moderní bankovnictví částečných rezerv. Bankovnictví částečných rezerv je, když banka půjčuje více, než kolik má peněz právě u sebe, což stojí na tom, že ne všichni si půjdou vybrat naráz. Tak například si ve své bance uložíte 100 dolarů ve zlatě a banka si musí ponechat 10% částečnou rezervu. Takže když jste uložili těch 100 dolarů ve zlatě, umožnili jste své bance půjčit dalších 1000 dolarů v bankovkách.



Tenhle systém je pecka, protože nabídka se může v ekonomice rozšířit za množství zlata nebo stříbra, a uspokojí potřeby rostoucí ekonomiky, což je problém, který jsme se snažili v první řadě vyřešit celou dobu. Ale má to jeden háček. Co se stane, když se všichni pokusí vybrat své peníze z banky najednou? No, pokud si lidé myslí, že je banka nedokáže vyplácet, ať už vydala příliš bankovek, nebo proto, že vydala moc špatných úvěrů, lidé se poženou do banky vybrat si své peníze.



Takže tím pádem banka nemůže zaplatit nikomu, protože si nechává jen zlomek, aby kdykoli zaplatila každému. Takže se banka zhroutí a všichni prohrají. Každý, kdo má v bance peníze, je prostě v Prčicích. A v širším měřítku to vytvoří další problém.



Lidé přestanou ukládat peníze do bank a místo toho je začnou syslit, protože se bojí krachu bank. Mezitím se banky snaží získat co nejvíce pravých peněz, zlata, stříbra a bankovek, kolik jen mohou, aby mohly nějak vyplatit všechny ty lidi spěchající do bank vybrat si včas účty. To znamená, že hodně peněz je jen tak vycucnuto z ekonomiky. Prostě přestanou obíhat. A jsme zpět u původního problému, kdy nemáme peníze na rozběhnutí ekonomiky.



To se stalo v Anglii během 19. století. Ale zde byla opět použita záplata centrální banky. Tím, že centrální banka byla věřitelem poslední instance, což znamená, že banka může půjčit kapitál jiným bankám. Bankám, které fungovaly, ale neměly u sebe prostředky, aby ustály paniku, kdy si všichni chtěli vybrat peníze, pomohla přežít. A peněžní zásoba pro zemi nevyschne. Za posledních sto let jsme našli hromadu způsobů, jak by mohla centrální banka rychle vyřešit problémy díky tisknutí peněz.



A ještě jsme neskončili. Je skvělé mít banku, která vlastně nemůže selhat, pokud neselže vláda, jejíž funkce spočívá v udržení silné a stabilní ekonomiky, ne v dosažení zisku, protože dokud se vládě daří dobře, daří se i centrální bance. A to pomohlo k růstu světa, který už není vázán množstvím zlata a stříbra, které koluje kolem. Ale musíme udělat ještě jeden krok, než se dostaneme k dnešnímu světu, kde je měna oddělena od jakékoliv hodnoty, kromě hodnoty, kterou jí dáme, kde peníze platí, protože věříme, že platí.



A tím krokem je opuštění zlatého standardu. Tak přijďte i příště, kdy to s historií bankovek zabalíme. Překlad: Kara www.videacesky.cz