Historie bankovek: Zlatý standardExtra Credits

V této sérii se jen zřídka dostaneme dále do 20. století, protože se těžce historicky nahlíží na události tak blízko současnosti, ale dnes se budeme muset pustit do druhé poloviny 20. století, abychom vám ukázali, jak mladá myšlenka tohle je. Myšlenka dnes tak jasná, že ji všichni považujeme za samozřejmost. Myšlenka, že peníze mají nějakou cenu, protože se na tom všichni shodneme. Minule jsme mluvili o růstu centrálních bank jako o systému opravy četných problémů u nových bankovek jako základu ekonomiky.

Ale mnoho lidí potřebovalo jednu maličkost, která by je utvrdila v přijetí této mleté kůry stromů za jejich práci, a to byl zlatý standard. Zlatý standard je v podstatě myšlenka bankovek opírajících se o zlato, kdy kdykoliv můžete vzít vaši bankovku kamkoliv a směnit ji za určité množství zlata.

Asi si teď říkáte: „A proč bych to měl dělat?“ Neznamená opření peněz o zlatý standard návrat k našemu původnímu problému? Neomezujeme vázáním peněz na zlato už zase zásoby peněz? Krátká odpověď je: „Ano, a uvidíme, jak se to vyvrbí.“ Delší odpověď zní: „No... tak trochu.“ Je to dost složitá ekonomická otázka, příliš složitá na rozebírání zde, ale stručná verze je, že mít bankovky kryté zlatem, než použít přímo zlato, nám otevírá více možností, když chcete zvýšit své zásoby peněz.

A výhodou je, že si můžete se systémem rychle a bez obav v případě nouze pohrát. Ale stejně, proč tomu dát přednost před volným tokem své měny. No, tady přichází historie. Zlatý standard řeší dva hlavní problémy. První je inflace. Jak asi tušíte, netrvalo dlouho a lidé tisknoucí si bankovky si mysleli, že můžou tisknout spoustu bankovek.

Mnohem víc bankovek, než kdy můžou vybrat. Mnohem víc, než má náš bankovní systém s částečnými rezervami za rozumné. Jakmile to lidé udělali, začala přicházet inflace. A to se mohlo stát i centrální měně ovládané vládou, protože když země potřebovaly třeba zaplatit armádu, občas kvůli tomu vytiskly víc bankovek. Víc bankovek dělá každou bankovku méně cennou, což byl problém nejen pro chudé občany, jejichž životní úspory byly nyní bankovky, ale také pro jiné země, které přijímaly tyto bankovky výměnou za své zboží, což nás přivádí k druhému tématu, který zlatý standard řeší.

Směnné kurzy. Právě když si Evropa zvykla na bankovky, mezinárodní obchod se začal zlepšovat. Průmyslová revoluce byla v plném proudu a suroviny a hotové zboží se přepravovaly a směňovaly dosud nevídaným tempem. Mezitím merkantilismus, izolacionistická měnová politika z minulých epizod, pomalu končí, což vystřeluje obchod do ještě větších výšin.

Ale co když vaše loď plná nákladu zakotví v zahraničním přístavu a vy se pokusíte s místním obchodníkem směnit své zelené prašule za jeho zboží, zatímco on se pokusí svými růžovými prašulemi koupit to, co máte na lodi? No, oba tam budete tvrdnout a drbat si kebule. Kdysi dávno byste zvážili všechny mince, které by vám dal, a přijali je za váhu ve zlatě.

Ale teď držíte kus papíru, který vám nic neříká, a nemáte tucha, jak ho ocenit. Můžete vůbec tenhle konkrétní kus papíru doma za něco vyměnit? Jsou-li však obě měny na zlatém standardu, problém vyřešen. Tak třeba, řekněme, že kdykoliv můžete složit 20 amerických dolarů a dostat unci zlata. Unce zlata je hodnota vašich 20 dolarů. A řekněme, že připlujete do Anglie, kde, kvůli jednoduchosti, Velká Británie stanovila zlatý standard, takže unce zlata stojí dvě britské libry.

Takže je to hezky přehledné. Protože máte zlatý standard, tak jedna britská libra se rovná hodnotě 10 amerických dolarů. Pohoda, jahoda. Prosté. Jak se to tedy rozpadne? To musíme říct, jak to začalo. Pokud jste viděli první opiovou válku, tak víte, že všechno britské stříbro proudilo kvůli čaji do Číny.

No, aby to vše vyřešili, Britové hledali komodity, které by opřeli o bankovky Bank of England. A když je stříbro pryč, vybrali si Britové zlato. A brzy se tím všichni inspirovali. Ale tento systém měl své mouchy. Dodržování zlatého standardu muselo být během 19. století několikrát přerušeno, hlavně kvůli obřím výdajům za mezinárodní války.

Ale jak v Anglii, tak v jiných zemích se mohli během míru vrátit ke zlatému standardu a země si opět vybudovaly své zásoby zlatých rezerv a omezily tisk dalších bankovek. Další malé šoky, jako kalifornská zlatá horečka a další odhalování masivních nových zdrojů zlata, systémem otřásly. Celkově se však zlatý standard v 19. století držel celkem dobře. Pak přišla první světová válka, klíčová katastrofa.

Ničitel tolika představ z naší minulosti. A jako všechno ostatní, zlatý standard se zhroutil pod nemožnými potřebami války. Jedna země po druhé opouštěly zlato, aby vytiskly více peněz na zaplacení zbraní, munice a mužů, kteří byli denně posíláni na frontu. A čím více se tisklo a utrácelo peněz, aby se nasytil nenasytný hlad této války, obchod začal kolísat. Obchod ze Spojených států přesáhl to, co dokázaly zlaté rezervy v Evropě unést.

Inflace bujela. A po válce se mnoho zemí nedokázalo vrátit ke zlatému standardu. Státy jako Německo, které se ocitly v pasti hyperinflace kvůli tlaku dluhu z válečných reparací, se snažily stabilizovat svou měnu opíráním raději o půdu než zlato. Státy jako Anglie apelovaly na vlastenectví lidí a vrátily se ke zlatému standardu, ovšem žádaly lidi, aby nevykupovali své peníze za zlato z lásky k vlasti.

Ale i to se zhroutilo s Velkou hospodářskou krizí. Těch pár zemí, které se dokázaly udržet na zlatém standardu, jako Spojené státy, bylo nyní ochromeno nepružností zlata, které jim bránilo reagovat na krizi. A přesto to mnoho lidí a zemí považovalo za malé škobrtnutí. Jasně, válka a krize v tom udělaly trochu nepořádek, ale brzy bude líp, všechno se vyřeší a všichni se vrátí ke zlatému standardu. Teda, museli, ne? Jak mohou mít peníze bez zlatého standardu nějakou hodnotu?

Ale dobré časy se vrátit nemohly, protože pak přišla těžká váha. Druhá světová válka. Druhá světová válka byla asi nejdražší válka v historii. Ekonomicky byla naprosto neudržitelná, když USA navršily obrovské obchodní přebytky a každá zapojená země se potopila do obřího dluhu. Ale svět se z první světové poučil. A když přišla druhá světová, sešla se řada hlavních mocností, aby vypracovaly skutečnou mezinárodní měnovou dohodu.

Slavný systém Bretton Woods. Po první světové válce dlužila Británie USA obrovskou hromadu peněz, kterou nemohla splatit, dokud jim Francie nezaplatí obrovskou hromadu peněz. Ale většina války byla na francouzské půdě a Francouzi nemohli zaplatit Britům, dokud nedonutí za vše zaplatit Německo. To byla samozřejmě katastrofa, která způsobila obří finanční a politickou nestabilitu.

Takže tentokrát to bude jinak. Reparace budou minimalizovány. Splácení reparací bude za mírnějších podmínek. A celý ten problém dost nestabilní měny způsobený zeměmi, jako je Německo, které už nejsou schopné udržet zlatý standard po druhé světové? Problém měnové nestability tentokrát bude vyřešen. A jak se to vyřeší? V tomto bodě dějin měly USA zlato všech zemí, protože každý si od nich kupoval tunu věcí na dvě největší války v historii.

Takže USA byly stále na zlatém standardu. A řešení bylo jednoduché. Připojit měnu všech ostatních zemí k americkému dolaru. Správně, systém se v podstatě scvrkl na toto. Americký dolar je směnitelný za zlato a všechny měny jsou směnitelné za americké dolary. A tak si každá země musela nechat nějaké dolary, aby vykoupila svou měnu, proto se americký dolar stal rezervní měnou pro prakticky celý svět.

Jak se ekonomiky jiných zemí zotavovaly, dolar se nadhodnotil. Tohle se zvrtlo v roce 1965. Charles de Gaulle, který americkou pozici ve světě moc nemusel, se rozhodl, že zařídí zpětnou výměnu. A tak poslal francouzské námořnictvo, aby vyzvedlo cihly a doslova dopravilo do Francie spoustu zlata. Brzy to udělaly další země.

Až v roce 1971, kdy byl dolar stále nadhodnocený a studená, korejská a vietnamská válka vysušily americké zdroje a poslaly zlato přes moře, Richard Nixon udělal konečně krok, který mnozí předpovídali, a oprostil dolar od zlatého standardu. Jen si to vezměte. 1971. Před necelými 50 lety. Ale teď to bude fajn.

Když Nixon opustil zlatý standard, šok byl cítit po celém světě, ale to nezastavilo mnoho zemí, aby stále vázaly svou měnu na americký dolar. Takže teď máte měny po celém světě směnitelné za americké dolary a americké dolary opřené o nic. Mnoho zemí se brzy rozhodlo nechat své měny kolovat, nechat je ocenit podle toho, kolik trh snese. A tak, skoro náhodou, po šesti tisících letech, jsme konečně přijali peníze spíše jako myšlenku než jako věc.

Nebo jak by řekl John Law: „Přijali jsme peníze jako prostředek, za který je zboží vyměňováno, ne hodnotu, pro kterou je vyměňováno.“ Díky za pozornost. Tak příště. Překlad: Kara www.videacesky.cz