Historie bankovek: První bankyExtra Credits

I když není pravda, že Marco Polo přinesl z východu do Itálie těstoviny, je tu další zázrak, který jeho cestopis popularizoval. Byl to nápad, zásadní, který je asi nejlépe shrnut v samotném názvu kapitoly, kde se o něm píše. V Knize zázraků světa, nebo jak ji známe, Milión, se nachází kapitola s názvem: Kterak velký chán obrátil kůru dříví na jakýs papír a rozšířil jej jako peníze po své říši.

Ve starověké Číně vynalezli systém mincí, do kterých byly dělány díry. Takže pro velké nominální hodnoty jste mohli provléknout lanko středem mincí a daná délka lanka by pojala sto nebo tisíc mincí najednou. Ale časem se ekonomika vyvíjela, transakce se zvětšily a obchodníci potřebovali k transakcím desítky nebo stovky tisíc mincí. A provaz s tisícovkou z nich váží už asi 4,5 kilogramu, takže jejich převoz byl pořádná otrava. A tak vláda řekla: „Co vám zaplatit kusy papíru, které mají hodnotu, kterou vám dlužíme, a až je budete chtít zpět, zajdete do hlavního města.“ A protože vláda koupila dost věcí, tyto lístky začaly kolovat všude možně.

Brzy si obchodníci uvědomili, že tyto lístky papíru jsou vždy zbožím. Že je lze vždy směnit v hlavním městě podle částky na nich napsané. Tak proč se vůbec namáhat je vracet?

Proč nevyměnit tyto lístky papíru s jinými kupci za jejich zboží? A tak obchodníci začali používat tyto směnky, nebo v podstatě vládní dlužný úpis, jako peníze. A pak se toho chytila i vláda a začala tisknout peníze. A když byl vydán Milión od Marca Pola, tyto bankovky se rozšířily a tato myšlenka se začala ujímat i mimo Čínu. Někdy s malým úspěchem. Třeba Gajchatu, prohnilý akan Blízkého východu, zkoušel zavést papírové peníze poté, co už prošustroval ty královské, a jeho ekonomika se zhroutila s morem krav.

Vlastně se stal obětí mylné představy, že tisknutí peněz je doslova způsob, jak tisknout peníze. Netřeba říkat, že byl okamžitě uškrcen tětivou. Ale někdy, na jiných místech, začala myšlenka nabírat na síle. Zejména v Itálii. Italské městské státy si s touto myšlenkou už trochu hrály.

Byly to ekonomická dynama Evropy a první opravdu velká obchodní města na kontinentu od starověku. Také si v podstatě vždy šli po krku. To znamenalo, že nošení velkých hromad peněz bylo celkem o kejhák. Takže obchodníci přišli s novým systémem inspirovaným příběhy z Číny. Zpočátku začali prostě vydávat směnky, v podstatě dlužné úpisy. Obchodníci dorazili do nového města, naložili zásoby a obchodní zboží, ale místo nošení hotovosti na vykoupení se v nebezpečných zemích dali prostě prodejci dlužní úpis, často opírající se o zámožného obchodníka, slibujícího, že zacvaká zboží později.

Ale jde o tohle. Aby se nemusely tahat peníze všude možně, obchodník nakonec nezaplatí přímo prodávajícímu. Místo toho zaplatí své bance ve svém rodném městě. Asi takhle: Obchodník, který prodává zboží, vezme směnku do své místní banky, do které kromě většiny Evropy může, protože křížové výpravy můžou za moderní bankovnictví.

Proč si křížovou výpravou zkazit příběh o fiskálních instrumentech? Takže vezme směnku do banky a dostane za ni o něco méně, než je nominální hodnota. V podstatě od něj banka kupovala směnku za menší částku, než stála. Pak banka, s pobočkami v dalších městech, pošle jezdce s hromadou těchto směnek do konkrétního města, odkud tyto směnky pocházejí.

Když se jezdec dostane do města, předá je místní pobočce banky, a pak místní pobočka zkasíruje obchodníka, který zboží koupil. Obchodník tedy zaplatil za zboží na dalekém místě tím, že následně zaplatil místní bance. Docela velký krok kupředu pro obchod. Ale co když pobočka nebyla v rodném městě obchodníka? Pak by banka prostě prodala směnku jiné bance, která ji tam měla. Takže tyto směnky začaly nabírat svou vlastní hodnotu.

Lidé začali s těmito směnkami obchodovat a brzy se angažovala i banka a nechala vás vybrat směnky, pokud máte vklad na jejich pokrytí. Ale tohle nějakou dobu nedosáhlo své plné podoby. Posuňme se asi 300 let a přes půl kontinentu na malý ostrov tyčící se daleko od Itálie. Píše se rok 1640. Nenáviděná monarchie Karla I. je hluboce zadlužená. Dostal se do sporu s parlamentem a prostě ho na více než deset let rozpustil.

Ale podle anglického práva může daně vybírat pouze parlament, který potřebujete, když jste král a švorc. Ale ne Karel, ne. Měl všechny druhy trhlých plánů na získání peněz bez pomoci parlamentu. Jak namíchnutý na ně byl. A díky tomu máme z roku 1640 jeden dobrý příklad. Zabavil všechny peníze v mincovně.

A tohle byl docela průšvih, protože tyto peníze nebyly jeho. Všichni obchodníci a zlatníci Londýna uložili svou tvrdou měnu v mincovně, jako místo na uskladnění. Král zkrátka sebral všechny peníze a prohlásil to za další z jeho děsně populárních nucených půjček. A pak zabavil všechen pepř Východoindické společnosti, jen aby tomuto příběhu dodal podivný, i když poněkud delikátní obrat. Netřeba říkat, že mu hlavu švihem oddělili od těla.

Což nás vede k bandě obchodníků a zlatníků. Obchodníci a zlatníci se sešli a zlatníci v podstatě řekli: „Hele, máme obří trezory pro ukládání všeho našeho zlata. Pokud nám zaplatíte, můžete si pronajmout část trezoru a dát do něj své peníze.“ Netrvalo příliš dlouho a zlatníci platili lidem malé úroky, aby jim nechali své peníze výměnou za právo si je vypůjčit. To z nich v podstatě udělalo banky. A ve své funkci bank, kdy lidé ukládali své peníze, zlatníci v podstatě dali vkladateli účtenku, kterou by směnil v nárok na své peníze.

Ale brzy se to ti zlatníci rozhodnou změnit. Změnili vystavování účtenek, které mohla směnit pouze osoba, která původně složila zálohu, k nabízení účtenek, které mohly být vyplaceny tomu, kdo je držel. To umožnilo lidem začít používat jejich účtenky jako měnu. Než platit za něco hromadou mincí, proč nedat tu hromadu mincí do banky a nezaplatit mnohem pohodlnějšími účtenkami?

Ovšem jakmile s tím začali, lidé začali žádat více účtenek v menších nominálních hodnotách. Takže jdete do banky, složíte jí 20 liber a požádáte milého chlapíka u pokladny o dvacet účtenek po jedné libře, takže můžete koupit zeleninu nebo tak. Jakmile to uděláte, máte v podstatě bankovku. Základní formu papírových peněz.

A zlatníci byli mazáci od kosti. Začali si na bankovkách všímat vtipné věci. Tyto bankovky začínaly kolovat z ruky do ruky, aniž by často putovaly zpět do banky, takže bankéři mohli blbnout s penězi, které ty směnky zastupovaly, i když obíhaly trhy. A dokud se všichni nepokusí vybrat své bankovky najednou, může banka půjčit víc peněz, než má ve svých trezorech.

Zatímco jedna bankovka obíhá z ruky do ruky, tak banka použije mince zastupující bankovku, aby pokryly vklad někoho jiného. Tak se zrodil bankovní systém s částečnými rezervami, který rozšiřoval peněžní nabídku Anglie. Ale samozřejmě ne bez jistých rizik. Přijďte i příště, až přejdeme od těchto divokých začátků k ještě divočejším osobnostem snažících se tisknout bankovky oficiálně.

Překlad: Kara www.videacesky.cz