Historie bankovek: Pepř, tětiva a koutky v trezorech

I když není pravda, že Marco Polo
přinesl z východu do Itálie těstoviny, je tu další zázrak,
který jeho cestopis popularizoval. Byl to nápad, zásadní, který je asi nejlépe shrnut v samotném
názvu kapitoly, kde se o něm píše. V Knize zázraků světa, nebo jak ji známe, Milión,
se nachází kapitola s názvem: Kterak velký chán
obrátil kůru dříví na jakýs papír a rozšířil jej
jako peníze po své říši.

Ve starověké Číně vynalezli systém mincí,
do kterých byly dělány díry. Takže pro velké nominální hodnoty
jste mohli provléknout lanko středem mincí a daná délka lanka by pojala
sto nebo tisíc mincí najednou. Ale časem se ekonomika vyvíjela,
transakce se zvětšily a obchodníci potřebovali k transakcím
desítky nebo stovky tisíc mincí. A provaz s tisícovkou z nich
váží už asi 4,5 kilogramu, takže jejich převoz
byl pořádná otrava. A tak vláda řekla: „Co vám zaplatit kusy papíru, které mají hodnotu,
kterou vám dlužíme, a až je budete chtít zpět,
zajdete do hlavního města.“ A protože vláda koupila dost věcí, tyto lístky začaly
kolovat všude možně.

Brzy si obchodníci uvědomili,
že tyto lístky papíru jsou vždy zbožím. Že je lze vždy směnit v hlavním městě
podle částky na nich napsané. Tak proč se vůbec namáhat je vracet?

Proč nevyměnit tyto lístky papíru
s jinými kupci za jejich zboží? A tak obchodníci začali
používat tyto směnky, nebo v podstatě vládní
dlužný úpis, jako peníze. A pak se toho chytila i vláda
a začala tisknout peníze. A když byl vydán Milión od Marca Pola,
tyto bankovky se rozšířily a tato myšlenka se začala
ujímat i mimo Čínu. Někdy s malým úspěchem. Třeba Gajchatu,
prohnilý akan Blízkého východu, zkoušel zavést papírové peníze poté,
co už prošustroval ty královské, a jeho ekonomika
se zhroutila s morem krav.

Vlastně se stal obětí
mylné představy, že tisknutí peněz je doslova způsob,
jak tisknout peníze. Netřeba říkat,
že byl okamžitě uškrcen tětivou. Ale někdy, na jiných místech,
začala myšlenka nabírat na síle. Zejména v Itálii. Italské městské státy si s touto
myšlenkou už trochu hrály.

Byly to ekonomická dynama Evropy a první opravdu velká obchodní města
na kontinentu od starověku. Také si v podstatě vždy šli po krku. To znamenalo, že nošení velkých
hromad peněz bylo celkem o kejhák. Takže obchodníci přišli s novým systémem
inspirovaným příběhy z Číny. Zpočátku začali prostě vydávat směnky,
v podstatě dlužné úpisy. Obchodníci dorazili do nového města,
naložili zásoby a obchodní zboží, ale místo nošení hotovosti
na vykoupení se v nebezpečných zemích dali prostě prodejci dlužní úpis, často opírající se
o zámožného obchodníka, slibujícího,
že zacvaká zboží později.

Ale jde o tohle. Aby se nemusely
tahat peníze všude možně, obchodník nakonec
nezaplatí přímo prodávajícímu. Místo toho zaplatí své bance
ve svém rodném městě. Asi takhle: Obchodník, který prodává zboží,
vezme směnku do své místní banky, do které kromě většiny Evropy může, protože křížové výpravy
můžou za moderní bankovnictví.

Proč si křížovou výpravou zkazit
příběh o fiskálních instrumentech? Takže vezme směnku do banky a dostane
za ni o něco méně, než je nominální hodnota. V podstatě od něj banka kupovala
směnku za menší částku, než stála. Pak banka, s pobočkami
v dalších městech, pošle jezdce s hromadou
těchto směnek do konkrétního města, odkud tyto směnky pocházejí.

Když se jezdec dostane do města,
předá je místní pobočce banky, a pak místní pobočka zkasíruje
obchodníka, který zboží koupil. Obchodník tedy zaplatil
za zboží na dalekém místě tím, že následně zaplatil místní bance. Docela velký krok
kupředu pro obchod. Ale co když pobočka nebyla
v rodném městě obchodníka? Pak by banka prostě prodala směnku
jiné bance, která ji tam měla. Takže tyto směnky začaly
nabírat svou vlastní hodnotu.

Lidé začali s těmito směnkami obchodovat
a brzy se angažovala i banka a nechala vás vybrat směnky,
pokud máte vklad na jejich pokrytí. Ale tohle nějakou dobu
nedosáhlo své plné podoby. Posuňme se asi 300 let a přes půl kontinentu na malý ostrov
tyčící se daleko od Itálie. Píše se rok 1640. Nenáviděná monarchie Karla I.
je hluboce zadlužená. Dostal se do sporu s parlamentem a prostě ho na více
než deset let rozpustil.

Ale podle anglického práva
může daně vybírat pouze parlament, který potřebujete,
když jste král a švorc. Ale ne Karel, ne. Měl všechny druhy trhlých plánů
na získání peněz bez pomoci parlamentu. Jak namíchnutý na ně byl. A díky tomu máme z roku 1640
jeden dobrý příklad. Zabavil všechny peníze v mincovně.

A tohle byl docela průšvih,
protože tyto peníze nebyly jeho. Všichni obchodníci a zlatníci Londýna
uložili svou tvrdou měnu v mincovně, jako místo na uskladnění. Král zkrátka sebral všechny peníze a prohlásil to za další z jeho děsně
populárních nucených půjček. A pak zabavil všechen
pepř Východoindické společnosti, jen aby tomuto příběhu dodal podivný,
i když poněkud delikátní obrat. Netřeba říkat, že mu hlavu
švihem oddělili od těla.

Což nás vede k bandě
obchodníků a zlatníků. Obchodníci a zlatníci se sešli
a zlatníci v podstatě řekli: „Hele, máme obří trezory
pro ukládání všeho našeho zlata. Pokud nám zaplatíte, můžete si pronajmout
část trezoru a dát do něj své peníze.“ Netrvalo příliš dlouho
a zlatníci platili lidem malé úroky, aby jim nechali své peníze
výměnou za právo si je vypůjčit. To z nich v podstatě udělalo banky. A ve své funkci bank,
kdy lidé ukládali své peníze, zlatníci v podstatě
dali vkladateli účtenku, kterou by směnil
v nárok na své peníze.

Ale brzy se to ti zlatníci
rozhodnou změnit. Změnili vystavování účtenek, které mohla směnit pouze osoba,
která původně složila zálohu, k nabízení účtenek, které mohly
být vyplaceny tomu, kdo je držel. To umožnilo lidem začít
používat jejich účtenky jako měnu. Než platit za něco hromadou mincí,
proč nedat tu hromadu mincí do banky a nezaplatit
mnohem pohodlnějšími účtenkami?

Ovšem jakmile s tím začali, lidé začali žádat více účtenek
v menších nominálních hodnotách. Takže jdete do banky,
složíte jí 20 liber a požádáte milého chlapíka u pokladny
o dvacet účtenek po jedné libře, takže můžete koupit
zeleninu nebo tak. Jakmile to uděláte,
máte v podstatě bankovku. Základní formu papírových peněz.

A zlatníci byli mazáci od kosti. Začali si na bankovkách
všímat vtipné věci. Tyto bankovky začínaly
kolovat z ruky do ruky, aniž by často putovaly zpět do banky, takže bankéři mohli blbnout s penězi,
které ty směnky zastupovaly, i když obíhaly trhy. A dokud se všichni nepokusí
vybrat své bankovky najednou, může banka půjčit víc peněz,
než má ve svých trezorech.

Zatímco jedna bankovka
obíhá z ruky do ruky, tak banka použije mince
zastupující bankovku, aby pokryly vklad někoho jiného. Tak se zrodil bankovní systém
s částečnými rezervami, který rozšiřoval
peněžní nabídku Anglie. Ale samozřejmě ne bez jistých rizik. Přijďte i příště, až přejdeme
od těchto divokých začátků k ještě divočejším osobnostem
snažících se tisknout bankovky oficiálně.

Překlad: Kara
www.videacesky.cz