První světová válka - Poslední dějství

24. července 1914. Je pozdě v noci. Skupina vyčerpaně vypadajících můžu sedí v potemnělé místnosti na ministerstvu v Bělehradu. Jeden z nich drží v rukou rakouské ultimátum. Celý den řešili, jak odpoví. Jsou vyčerpaní a připraveni souhlasit se všemi podmínkami. Pod dveřmi podklouzne vzkaz. Říká, že Rusové začali mobilizovat.



Změní svoji odpověď a poslední dějství začíná. Ve své odpovědi Srbové souhlasí s devíti z deseti požadavků. Odmítají jen udělit rakouským funkcionářům právo vyšetřit atentát v Srbsku. Ale jejich odpověď je mistrovským dílem. Jde svým způsobem o geniální tah. Protože na konci Srbové říkají, že pokud Rakušané neshledají podmínky přijatelnými, Srbové jsou více než ochotni přenechat rozhodnutí konferenci. Ale jestli si vzpomínáte, Rakušané konference nenávidí.



Vždy jsou přehlasováni. Ale už nikdy. Ne teď. Jsou rozlíceni srbskou odpovědí, ale jako vždy se pro radu obrátí na svého německého spojence. Císař je stále na moři, takže rakouský ministr zahraničí Berchtold jde situaci konzultovat s Bethmann-Hollwegem a Moltkem, vrchními veliteli německé armády. Ti jsou vzteky bez sebe.



Říkají: "Cože?! Vy jste ještě nevyhlásili válku? Uplynul celý měsíc! Pohněte s tím! Na tomto jsme se nedomluvili. Ztrácíme sympatie lidí po celé Evropě." Víte, po zavraždění arcivévody bylo veřejné mínění silně proti Srbsku. Bylo politicky nemožné ho tehdy podpořit. Ale uplynul měsíc a odpověď na ultimátum, kde souhlasili s většinou požadavků a jejich návrh na jednání ze Srbů udělal rozumnou stranu. Koneckonců, co více by Rakousko chtělo?



VÁLKU S výtkami od Němců se Berchtold vrací zpátky do Rakouska-Uherska a poprvé mluví s Conradem von Hötzendorfem, náčelníkem štábu rakouské armády. Ten je také vzteky bez sebe. "Cože, vyhlásit válku?! Děláte si ze mě srandu?! Měli jste nám o tom říct už před několika týdny. Rakouská armáda nebude připravena dříve než 14. srpna, týdny ode dneška! Navíc ani nevíme, proti komu mobilizujeme.



Chcete, abychom se připravili na válku se Srbskem? Ne pokud proti nám mobilizuje Rusko. Dejte nám záruku ruské neutrality a potom se možná můžeme bavit o mobilizaci." Sklíčen, Němci tlačen do války a ujištěn jeho náčelníkem štábu, že jeho armáda není připravena, Berchtold se vrací domů a přemýšlí. Jak čas běží, přesvědčuje sám sebe, že se to dá pořád vyřešit. Brzy začne uvažovat, že vyhlásit válku není nutně to samé jako válčit. A tak pokud vyhlásí válku teď, možná potěší Němce a bude to moci využít jako výhrůžku proti Srbům, kteří kapitulují dříve, než bude rakouskou armádu připravenou k boji potřebovat.



Všichni vidíme, jak ubohé opodstatněn to je. Všichni jsme se někdy dostali do neřešitelné situace a začali věřit v nějaké šílené, geniální řešení, které všechno spraví. Jen když to děláme my, osud světa nevisí na vlásku. A tak 28. července Rakousko-Uhersko vyhlašuje válku Srbsku. S Berchtoldem, který věří, že vyhlášením války přinese mír.



Ale toho rána, rána 28. července se vrací do Postupimi císař Vilém II. Toho rána si císař čte srbskou odpověď na ultimátum a pronese: "S tímto každý důvod pro válku odpadá." A toto je jedna z tragédií těch zuřivých červencových dnů, které vedly k válce. Tento muž, Vilém II., se přes všechny jeho nedostatky, přes všechna selhání, konečně vzchopí a snaží se být mužem, kterým by měl být. Mužem, který si zaslouží vládnout nejsilnější zemi světa. A byl tak blízko.



A přesto, navzdory jeho nejlepším úmyslům, jde příliš pozdě. Svět jeho snahu neocení, věci se zhroutí do chaosu, přijde válka a jeho říše padne. Císař se snaží o mírové rozhovory, možná i svolat konferenci. Ale Rakušané o nic z toho nestojí. Navrhuje tedy řešení: Zastavit v Bělehradu. Bělehrad, srbské hlavní město, je jen pár kilometrů od rakouských hranic. Pokud rakouská armáda dobude Bělehrad, může vyhlásit vítězství a ukázat zbytku Evropy, že nechce Srbsko anektovat.



A pokud to udělají dostatečně rychle, mohou možná zabránit Rusku vstoupit do války. Ale tento návrh musí projít přes Bethmann-Hollwega a ten je v Berlíně. Teď pochopte toto: Je rok 1914 a jakkoliv se to zdá nemožné, mezi Berlínem a Postupimí neexistuje telefonní spojení. Takže Bethmann-Hollweg nemůže odpovědět přímo. Je ohledně toho plánu skeptický, ale místo, aby zajel do Postupimi a vše si vyjasnil, předá jej německým agentům v Rakousku s instrukcemi, aby s přijetím plánu na Rakušany příliš netlačili, a dokonce ani nezmíní, že plán pochází od samotného císaře.



Mezitím v Rusku Sazonov obdrží zprávy o Rakušanech bombardujících Bělehrad. Tyto zprávy jsou samozřejmě falešné. Rakouská armáda nebude schopná udělat nic do 14. srpna. Ale to on nemůže vědět. Takže on, který jako jeden z posledních oponoval všeobecné mobilizaci, změní názor a podpoří všeobecnou mobilizaci ruské armády. Spolu s ruským náčelníkem štábu Janukovyčem jde za carem a přesvědčí ho, že nadešel čas.



Je nařízena všeobecná mobilizace. Setmí se. Je jedna hodina v noci a car nemůže spát. Pošle císaři do Německa telegram: "Jsem rád, že jsi zpět. V tuto závažnou chvíli tě žádám, abys mi pomohl. Hanebná válka byla vyhlášena proti slabé zemi. Rozhořčení v Rusku, plně sdílené mnou, je obrovské.



Vidím, že velice brzo budu přemožen tlakem na mě vyvíjeným a budu nucen přistoupit k extrémním opatřením, které povedou k válce. Abychom se vyhnuli katastrofě, jakou je evropská válka, tě ve jménu našeho starého přátelství prosím, udělej, co můžeš, abys zabránil svým spojencům zajít příliš daleko. Miky." Musíte si pamatovat, že tito dva muži jsou bratranci. Jsou to přátelé. Všechny cesty diplomacie selhaly.



Všechny byrokratické mechanismy státu je ženou k válce. Takže oslovili jeden druhého jako bratranci, jako přátelé, aby zjistili, zda-li mohou společnými silami zabránit válce. A z okolností, které vzešly z těchto zatažených dnů impéria, se neoslovují jako car a císař. Neoslovují se ani jako Vilém a Mikuláš, ale radši jako Vily a Miky. Císař je také vzhůru a odpoví. Lavina telegramů je poslána tam a zpět. Na konci jejich rozhovoru Mikuláš zvedne telefon a zavolá Janukovyčovi, aby zrušil všeobecnou mobilizaci.



Janukovyč prská a začíná si představovat všechny ty věci, které s ukončením mobilizace souvisí. Ale car řekne "Zrušte ji!" a položí telefon. Ráno třicátého července Sazonov slyší, co car udělal. Je v šoku. Svolá předsedu Dumy, ruského parlamentu, a patriarchu pravoslavné církve a jdou na rozzuřené jednání s carem.



Místnost je zaplněná, je horko, jednání nikam nevede. Mikuláš se poté přesune k oknu, sám hledí na ulice Petrohradu, snaží se přemýšlet. Po pár minutách bez jediného nalezeného řešení k němu přistoupí mladý muž, asistent Kempa, který stál poblíž, a řekne: "Výsosti, víme, jak těžké pro vás musí být se rozhodnout." Tato slova ho těžce zasáhla. Mikuláš byl vždy nazývaný slabým, nerozhodným, neschopným vůdcem a nesnášel to.



Chtěl ze sebe setřást všechna ty přezdívky, kterými ho lidé tolik let častovali. Chtěl ukázat světu, že není nějaký nicotný princ, který se nedokáže rozhodnout. A tak po slovech od Kempova asistenta, jehož jméno historie zapomněla, se Mikuláš otočil a řekl: "Podepíši rozkaz." Zpátky v Německu je zase vidět Bethmann. S Rakušany pokročil v plánu na zastávku v Bělehradu. Británie dokonce říká, že tento plán má její podporu. Ale Berchtold ho nepřijme, nemůže ho přijmout, pokud Rusové neodvolají mobilizaci.



A tady se dostáváme k Hlavě 22 První světové války. Toto je doba vlaků. Doba, kde logistika a rozvrhy dominují vojenskému myšlení. Po celé Evropě se věří, že pokud dokážete dostat armádu na bojiště dříve než nepřítel, vždy ho porazíte. Vyhrajete bez boje. A jak vidíme v případě Rakouska, mobilizace může trvat týdny. Je to herkulovská úloha, koordinovat a přesunout miliony mužů, kteří tvoří moderní armádu.



A pokud by se Rusko podřídilo a odvolalo mobilizaci, bylo by neskutečně pozadu. Pokud zastaví mobilizaci a Rakousko nebo Německo zaútočí, prohraje válku bez boje. Takže Rusko nemůže zastavit mobilizaci. Ale pokud Rusko mobilizuje, musí stejně učinit i Německo, jinak by mělo stejný problém. A teď když Německo mobilizuje, co jiného může dělat Francie než sama mobilizovat? Koneckonců, Prusko-francouzská válka jim uštědřila tvrdou lekci v tom, co se stane, pokud dostanou armádu na bojiště příliš pozdě a tuhle chybu Francie znovu neudělá. A tak začínají padat dominové kostky, ale je tu ještě jeden poslední pokus.



Jeden poslední pokus, jak zastavit řetěz událostí vedoucí svět do války. Pourtalès, ubohý německý diplomat hrající v této tragédii vedlejší roli, který má touhu avšak ne prostředky na to, aby ji zvrátil, jde na poslední setkání se Sazonovem. Říká mu: "Odvolejte všeobecnou mobilizaci." A Sazonov řekne: "Ne." Pourtalès prosí: "Pro Boha svatého, tato válka nepozná vítěze! Pokud budeme bojovat, nastane revoluce. Bude to konec monarchie.



Bude to konec nás obou! Prosím, odvolejte toto šílenství." Ale Sazonov řekne: "Ne." Pourtalès padne na kolena a říká: "Pokud to uděláte, budou to jatka. Prosím vás ve jménu všeho, co je správné a slušné, odvolejte všeobecnou mobilizaci." Ale Sazonov řekne: "Ne." Poté se Pourtalès postaví na nohy, vytáhne z kapsy kousek papíru a říká: "V tom případě, pane, mám tu čest vás informovat, že jsme ve válce."



Nehybně stojí a snaží se vzpamatovat a říká: "Nikdy jsem si nemyslel, že budu Rusko opouštět právě takto. Nevím, jak budu schopný sbalit si věci." Sazonov zdvořile nabídne, že pošle někoho,kdo mu pomůže s balením. A už o měsíc později bylo na světě o milion lidí míň. Zásadní katastrofa 20. století začala. V polích Flanderských vlčí máky rostou, mezi kříži, řada za řadou, značí naše místo; a na nebi skřivani za letu statečně prozpěvují přehlušeni palbou pod nimi.



My mrtví jsme; před pár dny, žili jsme, viděli západ i úsvit zářit, milovali jsme a milováni byli; teď ležíme v polích Flanderských, v polích Flanderských teď ležíme v polích Flanderských, Převezměte naši úlohu, z rukou nezdaru my ti předáváme, pochodeň; neste ji vysoko.



Jestliže nebudete věřit v nás, kteří umíráme, my klidu nedojdeme, ani když vlčí máky zrají na polích Flanderských, na polích Flanderských. my spánku nedojdeme, ani když vlčí máky zrají, na polích Flanderských, na polích Flanderských.