Zákon o půjčce a pronájmu

Píše se rok 1941. Druhá světová válka zuří třetím rokem. Francie se zhroutila a Velká Británie se sotva drží. Je posledním valem demokracie zadržujícím vlnu fašismu. Evropu si podmanilo diktátorství a spící obr Spojené státy se teprve musí probudit. S pádem Francie v roce 1940 byla situace v Evropě jasná. Bez zdrojů z USA se žádný odpor proti nacistické válečné mašinerii neudrží.



Nezáleží na tom, jak hrdě by malý britský ostrov bojoval. Ale Amerika byla proti válce. Co víc, Amerika byla proti jakékoliv intervenci. Ve 30. letech USA podepsaly zákon o neutralitě. Ten nejen zavrhl americkou účast v cizích válkách, ale šel ještě dál a prohloubil americký izolacionismus, protože zakázal Americe prodávat zbraně zemím ve válce. Prezident Roosevelt viděl, jakou hrozbu Německo představuje a zoufale hledal způsob, jak britské válečné snažení podpořit, ale kvůli zákonu o neutralitě nemohl udělat nic.



Když padlo Československo naléhal na Kongres, aby byla obnovena dříve zamítnutá část zákona, která se jmenovala Zaplať a odvez si. Ale jeho naléhání nebylo vyslyšeno. Poté padlo Polsko a věci začínaly vypadat špatně. Konečně až 5.



listopadu 1939 byl Zaplať a odvez si obnoven. Jednalo se však o omezenou pomoc. Dovoloval prodávat zboží Británii a Francii, ale jen pokud za něj zaplatí hotově a odvezou si jej do Evropy samy. Žádná americká loď nevpluje do válečné zóny. To zpočátku fungovalo, ale jak válka trvala déle a Francie padla, Británie mlela z posledního. Bitva o Británii a kampaň v severní Africe ji skoro vysály. Ve Spojeném království jednoduše žádná hotovost nebyla.



A i britská flotila byla příliš roztažena. V roce 1940 se Roosevelt zasadil o to, aby byly Británii prodány torpédoborce výměnou za vybudování základen na jejich koloniích Tohle už bylo za hranou zákonu o neutralitě. Ale prakticky to neporušovalo podmínky Zaplať a odvez si, protože Britové s loděmi obchodovali, než aby je koupili, a taková loď se dokáže přepravit sama. Takže tady to máte.



Tato dohoda ukazuje zoufalost celé situace. Roosevelt riskoval právní následky, protože všichni, jeho štáb i britská vláda, viděli kapitulaci Británie jako nevyhnutelnou. V roce 1940 si každý myslel, že je Británie na kolenou, že padne během pár týdnů. A tak jako "Hail Mary," dohoda torpédoborce za základny umístila americké základny na britské kolonie, aby nepadly do rukou Německa.



Ale naštěstí byla bitva o Británii vyhrána. A Spojené státy teď musely začít uvažovat dlouhodobě. Byl čas na zákon o půjčce a pronájmu. Tohle je skutečný milník druhé světové války. Stejně jako německá invaze do Sovětského svazu nebo rozhodnutí Spojených států se plně vložit do války. Bez zákonu o půjčce a pronájmu by Británie zcela jistě padla. Fašisté by dobyli celou Evropu a i kdyby se potom později USA do války zapojily, neměly by pro kampaň v Evropě žádný odrazový můstek.



Zákon o půjčce a pronájmu znamenal, že se celý americký průmysl začne soustředit na poražení nacistické válečné mašinérie. S tímto zákonem si USA konečně mohly zvolit stranu. Myšlenka byla opravdu jednoduchá. Spojené státy budou dávat svým strategickým partnerům, a říkám strategickým partnerům, protože to ještě spojenci nebyli, obrovské množství válečného materiálu po celou dobu trvání války.



A potom tito strategičtí partneři materiál vrátí zpět. Taková srandovní věc ten vojenský materiál. Většinou už po použití nevypadá stejně. A Spojené státy tohle věděly. Jednalo se vlastně o největší dar vojenského materiálu v celé historii. A nebyly to jen tanky a bomby. Bylo to jídlo a telefonní kabely, byla to auta a oblečení. Spojené státy přepravily do SSSR 2 000 lokomotiv a 11 000 vagónů, aby posílily tamní železniční síť.



Obrovská část americké ekonomiky najednou pokrývala válečné požadavky, zatímco jiné země stále nesly tíhu lidských obětí. Velikost tohoto úsilí je nepopsatelná. Pomohla vyvést USA z velké hospodářské krize a obnovit americkou produkci. Znamenalo to poslat miliony tun materiálu do zámoří, což bylo v době války nevídané.



Znamenalo to poslat pryč více zboží, než by byl před 75 lety schopný vyrobit celý svět. Ale jako vždy nebylo ani toto rozhodnutí tak přímočaré, jak si dnes myslíme. Když se na to podíváme dnes, je jednoduché vidět výsledky této nadlidské úlohy a jak se Amerika vložila do toho úsilí a prostě předpokládat, že byl za touto snahou sjednocený celý národ, že měla širokou podporu. Demokracie jsou, ze své podstaty, ošemetným státním zřízením a i při hlasování o tomto zákonu byla politická scéna rozdělena skoro přesně podle jednotlivých stran.



Ale jakmile zákon prošel, Amerika jej skutečně přijala, aby se stala arzenálem demokracie. Aby byla hnací silou války proti fašismu. A to mě přivádí k jedné skupině lidí, o kterých bych teď rád mluvil. Ke skupině, která je skoro zapomenuta a jen málo oslavována. Nikdy si nevybojovali slávu, nikdy nedobyli města nebo území, ale byli to Američané, kteří své životy riskovali nejdříve a obětovali nejvíce.



Měli větší procentuální úmrtnost, než jakákoliv jiná americká ozbrojená složka. A právě oni dost možná zachránili svobodný svět. Rád bych využil této příležitosti, abych vyjádřil svůj dík civilním obchodníkům. To jsou muži a ženy, kteří sloužili na lodích převážejících materiál. Sloužili na neozbrojených civilních lodích a vezli tolik potřebné zásoby pro spojence bojující ve válce. Plavili se přes Atlantik a každý den mohli narazit na hrůzné ponorky.



Mohli kdykoliv zemřít vinou neviditelného plavidla pod hladinou. Sloužili jako návnada. Neschopni bránit se nepříteli, který mohl kdykoliv bez varování udeřit. Utopit se v ocelových hrobkách nebo umrznout v nehostinných vodách Atlantiku je osud, kterému nikdo nechce čelit. A přesto mu tito námořníci čelili každým dnem. A ne pro slávu, ale proto, že bylo třeba tu práci udělat. A tyto hrozby byly tak reálné a všudypřítomné, že se na těchto konvojích začala zakládat statistická data.



Četnost útoků na obchodní lodě poskytla dostatek dat, aby mohlo být rozhodnuto o optimální velikosti konvoje a o počtu doprovodných lodí. Data byla posbírána z vraků lodí a těl mrtvých námořníků. A navzdory tomu všemu se tito muži a ženy stále hlásili na další plavby. Vraceli se na moře, aby se ujistili, že se materiál dostane do cíle.



A i když Spojené státy oficiálně nevstoupí do války ještě devět měsíců, zákon o půjčce a pronájmu udělal z těchto námořníků první americké oběti druhé světové války. A svými činy, svými oběťmi, které jsou málokdy připomínány, pomohli změnit směr historie. V dalším díle se podrobněji podíváme na to, jak nedostatek přírodních zdrojů ovlivňoval rozhodnutí zemí Osy. A zjistíme, kolik syntetických produktů, které dnes běžně známe, mělo počátek ve druhé světové válce.