Druhá světová válka: Arzenál demokracieExtra Credits

Cicero kdysi řekl: "Hnací silou válkou jsou neomezené peníze." Nikdy tomu nebyla větší pravda než v druhé světové válce. Tato bonusová série Extra History bude o komplexním ekonomickém zápasu, který podtrhoval největší konflikt v dějinách lidstva. Tyto epizody vytvoříme díky lidem z Paradox Interactive, kteří k nám po zhlédnutí série o punských válkách přišli a požádali nás o vytvoření série o ekonomickém aspektu druhé světové války před vydáním očekávané strategie Hearts of Iron IV.

A to je skvělý nápad. Takže pojďme do toho. Nejdříve to uvedu. Je rok 1939 a nad Evropou se stahují mračna. Hitler si už podmanil Rakousko a právě polyká Československo. Italové dobyli Albánii. I když to nikdo nechce slyšet, každý ví, že se blíží válka. Mezitím na východě Japonci anektovali Mandžusko a postupují dále do Číny, kde se setkali s čínským odporem.

V tuto chvíli už je východ dávno ve válce. Ale většina světových velmocí myslí jen na jednu věc: zdroje. Ekonomická, průmyslová síla a přírodní bohatství musejí být shromážděny co nejrychleji, protože každá země ví, že až válka skutečně vypukne, veškerý obchod, který drží světovou ekonomiku v chodu, se zastaví. Alespoň si to myslely.

Popravdě mnoho lidí čekalo, že se evropské země válce vyhnou, protože by ekonomickou izolaci nepřežily. Ale to nezastavilo první světovou válku a nezastaví to ani druhou. Popravdě se mnoho důležitých lidí z první světové války poučilo a začalo se připravovat na omezení obchodu roky dopředu. Pojďme se podívat na ekonomiku některých hlavních zemí před válkou. První velkou trojkou jsou Německo, Francie a Británie. To jsou hlavní evropské země, které spolu budou ve válce od prvního dne.

Německo, které bylo po první světové odzbrojeno, se z velké hospodářské krize vyřítilo s jedním z největších armádních programů. Francie ve velkém investovala do statické obrany a Británie potají začala s modernizací své flotily, washingtonské dohodě navzdory. Ale abychom mohli tyto země porovnat, budeme se muset podívat na čísla. Já to vidím tak, že musíte zvážit čtyři čísla, když mluvíte o zemích zapojených v globální válce. Zaprvé: HDP neboli hrubý domácí produkt.

Ten vám zhruba řekne, o jak velkou ekonomiku jde, jaké produkce je země schopná, což se samozřejmě převádí do produkce tanků, bomb, zbraní a obecně vojenského materiálu. Zadruhé: populace. Když se bavíme o velkých světových konfliktech, které ovlivní samotné přežití států, musíme se podívat na počet lidí, které můžou čerpat. Čím vyšší počet obyvatel, tím větší armádu může země postavit.

Proto jsou průmyslovější země schopné naverbovat velkou část populace bez ohrožení základních surovin jako třeba pšenice. Pokud se konflikt stane dlouhodobým problémem, počet obyvatel se stane čím dál více důležitějším. Zatřetí: rozloha. To není nejlepší ukazatel, ale dá nám to zevrubnou představu o tom, kolik přírodních zdrojů země relativně kontroluje. V moderní ekonomice, která vyžaduje vše od ropy před gumu až po hliník, nám rozloha dává dobrou představu o tom, jak soběstačná země může být v případě odstřižení od světového obchodu.

Také nám říká, kolika území se země může vzdát a stále pokračovat v boji. Je ovšem nutné říci, že větší území rovněž činí mobilizaci složitější a obranu více náročnější. Takže to má své výhody i nevýhody. Začtvrté: průměrná mzda.

Individuální mzda se může zdát jako zvláštní jednotka, když se bavíme o válečné ekonomice, ale dává nám dobrou představu o tom, jak rozvinutá země je. Čím vyšší mzda, tím pokročilejší ekonomika. A tohle je opravdu důležité, protože obecně platí, že velké ekonomiky zvládnou ustát mnohem větší ránu, než se zhroutí. Vybombardování jedné továrny nezpůsobí produkční problémy. Mají lepší podmínky pro syntetizování nebo nalezení alternativ k přírodním zdrojům.

Mají lepší komunikace pro přepravu i zásobování. Takže země s pokročilejší ekonomikou, i když má stejné HDP jako jiná země, zvládne ustát souboj mnohem déle, než země s méně pokročilou ekonomikou. Proto se Čína tak rychle uchýlila k partyzánské válce, než aby se zmohla na koordinovanou obranu. A proto Itálie kapitulovala o tolik rychleji než Německo. Je také dobré se zamyslet nad Sověty, kteří doslova přenesli průmyslové oblasti po napadení Německem, ale k tomu se dostaneme.

Teď si dáme několik čísel. Veškerá čísla, která použiji, jsou v amerických dolarech z roku 1990, a to protože jsem nejpodrobnější data našel právě v nich. Takže Británie měla 47,5 milionu obyvatel, území o rozloze 2 045 kilometrů čtverečních HDP 284,2 miliard dolarů a průměrnou mzdu 5 893 dolarů. Německo mělo 69,6 milionu obyvatel, území o rozloze 4 700 kilometrů čtverečních HDP 341,4 miliardy a průměrnou mzdu 5126 dolarů. Británie se tak může jevit v nevýhodě, ale musíme započítat ještě Francii, která měla 42 milionů obyvatel, území o rozloze 5 510 kilometrů čtverečních HDP 185,6 miliard a průměrnou mzdu 4424 dolarů.

A to ještě musíme zahrnout britské impérium. Pokud připočteme všechny kolonie a protektoráty, které Británie ovládala, tak poskočíme na 483,8 milionů lidí, území o rozloze 34 179 km čtverečních, HDP 3 091 miliard, ale pokud vynecháme některé ekonomicky vyspělejší državy jako Kanadu nebo Austrálii, součet průměrné mzdy kolonií přidá jen 627 dolarů.

To už je trochu horší. Omlouvám se, vím, že to byla hromada čísel, ale co nám to říká? Všechna ta čísla nám říkají, že Německo potřebovalo vyhrát, ještě než stihne Británie přivést na scénu celé své impérium. Ale také nám to říká, že britské impérium bylo robusní, roztažené a na mnoha místech mělo příšerně malou průměrnou mzdu, což znamenalo, že nebylo moc s čím počítat do válečné produkce.

A tyto části impéria by se pravděpodobně zhroutila při spatření první nepřátelského vojáka. A tato skutečnost ve velkém určovala strategii války. Blitzkrieg nebyl jen taktickou nebo strategickou myšlenkou, ale také akceschopným návrhem. Němci nashromáždili materiál před válkou a věřili, že mají lepší vojenské vedení a jsou jako země více jednotní. Doufali, že se rozšíří velmi rychle za použití svých počátečních výhod a dosáhnout tak totálního vítězství.

A realističtější plánování jim skutečně prozradilo, že nemají na výběr a musí postupovat rychle, aby získali zdroje, lidi a průmyslové kapacity potřebné pro vleklou válku. Využít počáteční výhody bylo německou největší příležitostí. Mezitím na druhé straně světa bylo Japonsko v podobné situaci. Slavný japonský admirál Jamamoto odhadl, že může vyhrát válku proti USA, pokud je porazí do 6 měsíců, ale pokud se mu to do té doby nepodaří, prohra Japonska byla nevyhnutelná.

Pokud se podíváme na čísla pro Japonsko a Čínu, které jsem dal pod video, abych vás nezatěžoval dalšími čísly, vidíme, že Čína má mnohem větší populaci a tedy vyšší HDP, ale mnohem menší průměrnou mzdu, což znamená, že by Čína pravděpodobně prohrála konvenční válku, ale její okupaci by vyžadovala mnoho sil, pokud by se jí dostalo zahraniční pomoci.

A potom zde byly dvě divoké karty. Spojené státy a Sovětský svaz. Sovětský svaz měl nezměrné zásoby přírodních zdrojů, obrovskou populaci a vysoký HDP, ale nízkou průměrnou mzdu, což znamenalo, že měl méně pokročilejší ekonomiku než mnoho jiných evropských zemí. Rusko bude hrát v nadcházejícím zápasu obrovskou úlohu, ale ekonomicky se bude soustředit na využití svých průmyslových zdrojů pro vyzbrojení a vybavení obrovského počtu svých vojáků.

Na druhou stranu Spojené státy po celou dobu války od roku 1938, tedy ještě než do ní vstoupily, až do jejího konce v roce 1945 měly HDP vyšší než všechny hlavní země Osy dohromady. Dokonce vyšší než součet HDP všech spojenců. A k tomu byly USA chráněné před samotným konfliktem oceánem. Proto USA sloužily jako arzenál demokracie.

Příště se pobavíme o zákonu o půjčce a pronájmu a jak bude využit americký průmysl jako podpora nacházejícím spojencům, než Amerika vstoupí do války. Těším se na vás.