Fascinující historie hřbitovůTED-Ed

"Promluvme si o hrobech, červech a epitafech." Vytáhlé stromy. Zrezivělé brány. Drobící se kámen. Osamělý truchlící. Tyto věci si dnes spojujeme se hřbitovy. Ale v nedávných dobách byla pohřebiště místa plná života. S kvetoucími zahradami a davy lidí procházejícími mezi náhrobky. Jak hřbitovy získaly podobu, kterou známe dnes? Nějaké existují už století.

Jako ten největší na světě, Wadi Al-Salaam, kde je pohřbeno více než 5 miliónů lidí. Většina míst, která považujeme za hřbitov, je daleko mladší. Pravdou je, že po dlouhou dobu jsme naše mrtvé vůbec nepohřbívali. Naši dávní předci měli jiné způsoby, jak se rozloučit s mrtvými milovanými. Zanechávali je v jeskynních, na stromech nebo na vrcholcích hor. Ostatní byli potopeni do jezera, vysláni na moře, rituálně snědeni nebo zpopelněni.

Všechny tyto praktiky, jakkoli se nám dnes můžou zdát podivné, sloužily k uctění zemřelých. Na druhou stranu, první známá pohřebiště stará asi 120 000 let byla určená pro provinilce, kterým byly odepřeny obvyklé obřady uctívající mrtvé. Ale první hroby ukázaly jisté výhody oproti jiným zvykům. Chránily těla před mrchožrouty a počasím. A ušetřily milované od pohledu na rozklad jejich blízkých.

Tyto výhody možná zapříčinily rozšíření hrobů, které byly určené k uctění mrtvých. A pohřbívání se rozšířilo. Někdy tyto hroby obsahovaly různé objekty, o kterých lidé věřili, že je mrtvý může využít v posmrtném životě. Společná pohřebiště se poprvé objevila v severní Africe a západní Asii přibližně před 10 až 15 000 lety. Přibližně ve stejnou dobu kdy se zde usídlili první osadníci. Tato pohřebiště vytvořila trvalá místa, která připomínala mrtvé.

Nomádští Skytové pokryli stepi mohylami, kterým říkali kurgany. Etruskové vybudovali rozsáhlé nekropole, jejichž síť ulic lemovaly hrobky. Podzemní katakomby v Římě uchovávaly pohřební urny a netknuté ostatky. Slovo hřbitov neboli komnata spánku bylo poprvé použito antickými Řeky, kteří stavěli hrobky a hřbitovy na okrajích svých měst.

Ve středověkých městech křesťanské hřbitovy poskytovaly vzácné otevřené prostory, které připomínaly zemřelé. Ale také se zde pořádaly trhy, slavnosti a další události. Farmáři zde dokonce pásli krávy, protože věřili, že budou mít sladší mléko. S industrializací a rozšířením měst byly malé kostelní hřbitovy nahrazeny většími příměstskými hřbitovy. Hřbitovy jako 110akrový Père-Lachaise v Paříži nebo 72akrový Mount Auburn v Cambridge, Massachusetts byly bujné zahrady, plné tesaných kamenů a ozdobných hrobek.

Individuálně označené náhrobky, dříve luxus pro bohaté, se staly dostupné pro střední a dělnické třídy. Lidé navštěvovali hřbitov na pohřby, ale také oslavy, prázdniny, nebo pouze na odpolední procházku. Ke konci 19. století, kdy se objevovalo více parků a botanických zahrad, hřbitovy začaly ztrácet své návštěvníky. Dnes jsou staré hřbitovy osamělými místy.

Některé se snaží přilákat návštěvníky zpět pomocí prohlídek a koncertů. Ale i při oživování hřbitovů přehodnocujeme budoucnost pohřbívání. Městům jako Londýn, New York a Hong Kong docházejí místa k pohřbům. I tam, kde není takový nedostatek místa, zabírají hřbitovy půdu, která nemůže být obdělávána. Na tradiční pohřeb je třeba materiálů jako kov, kámen a beton a mohou znečistit zem a podzemní vodu toxickými chemikáliemi. S rostoucím uvědomním ekologických nákladů lidé vyhledávají alternativy.

Zpopelnění a podobné praktiky jsou čím dál populárnější. Kromě těchto tradičních způsobů můžou být naše ostatky poslány do vesmíru, použity jako hnojivo pro storm, přetvořeny do šperků, ohnňostrojů či tetování. Tyto možnosti mohou v budoucnosti zcela nahradit pohřby. Hřbitovy můžou být nejběžnější památkou na zesnulé, ale jsou jen jedním krokem v nekončícím procesu uctění a zapamatování si mrtvých.

Všechny žijící věci zemřou, ale je možné je přivést zpět k životu? A jaký je vůbec rozdíl mezi žijícím stvořením a mrtvým tělem? Podívejte se na tuto lekci a zjistěte to sami. Překlad: Zef www.videacesky.cz