Fascinující historie hřbitovů

"Promluvme si o hrobech,
červech a epitafech." Vytáhlé stromy.
Zrezivělé brány. Drobící se kámen.
Osamělý truchlící. Tyto věci si dnes
spojujeme se hřbitovy. Ale v nedávných dobách
byla pohřebiště místa plná života. S kvetoucími zahradami
a davy lidí procházejícími mezi náhrobky. Jak hřbitovy získaly podobu,
kterou známe dnes? Nějaké existují už století.

Jako ten největší na světě,
Wadi Al-Salaam, kde je pohřbeno
více než 5 miliónů lidí. Většina míst, která považujeme za hřbitov,
je daleko mladší. Pravdou je, že po dlouhou dobu
jsme naše mrtvé vůbec nepohřbívali. Naši dávní předci měli jiné způsoby,
jak se rozloučit s mrtvými milovanými. Zanechávali je v jeskynních,
na stromech nebo na vrcholcích hor. Ostatní byli potopeni do jezera,
vysláni na moře, rituálně snědeni nebo zpopelněni.

Všechny tyto praktiky,
jakkoli se nám dnes můžou zdát podivné, sloužily k uctění zemřelých. Na druhou stranu, první známá pohřebiště
stará asi 120 000 let byla určená pro provinilce, kterým byly odepřeny
obvyklé obřady uctívající mrtvé. Ale první hroby
ukázaly jisté výhody oproti jiným zvykům. Chránily těla
před mrchožrouty a počasím. A ušetřily milované od pohledu
na rozklad jejich blízkých.

Tyto výhody možná zapříčinily rozšíření
hrobů, které byly určené k uctění mrtvých. A pohřbívání se rozšířilo. Někdy tyto hroby obsahovaly různé objekty,
o kterých lidé věřili, že je mrtvý může využít
v posmrtném životě. Společná pohřebiště se poprvé objevila
v severní Africe a západní Asii přibližně před 10 až 15 000 lety. Přibližně ve stejnou dobu
kdy se zde usídlili první osadníci. Tato pohřebiště vytvořila trvalá místa,
která připomínala mrtvé.

Nomádští Skytové pokryli stepi mohylami,
kterým říkali kurgany. Etruskové vybudovali
rozsáhlé nekropole, jejichž síť ulic lemovaly hrobky. Podzemní katakomby v Římě uchovávaly pohřební urny
a netknuté ostatky. Slovo hřbitov
neboli komnata spánku bylo poprvé použito antickými Řeky, kteří stavěli hrobky a hřbitovy
na okrajích svých měst.

Ve středověkých městech
křesťanské hřbitovy poskytovaly vzácné otevřené prostory,
které připomínaly zemřelé. Ale také se zde pořádaly trhy,
slavnosti a další události. Farmáři zde dokonce pásli krávy,
protože věřili, že budou mít sladší mléko. S industrializací a rozšířením měst byly malé kostelní hřbitovy nahrazeny
většími příměstskými hřbitovy. Hřbitovy jako 110akrový
Père-Lachaise v Paříži nebo 72akrový Mount Auburn
v Cambridge, Massachusetts byly bujné zahrady, plné tesaných kamenů
a ozdobných hrobek.

Individuálně označené náhrobky, dříve luxus pro bohaté, se staly dostupné
pro střední a dělnické třídy. Lidé navštěvovali hřbitov na pohřby,
ale také oslavy, prázdniny, nebo pouze
na odpolední procházku. Ke konci 19. století, kdy se objevovalo
více parků a botanických zahrad, hřbitovy začaly ztrácet
své návštěvníky. Dnes jsou staré hřbitovy
osamělými místy.

Některé se snaží přilákat návštěvníky zpět
pomocí prohlídek a koncertů. Ale i při oživování hřbitovů
přehodnocujeme budoucnost pohřbívání. Městům jako Londýn, New York
a Hong Kong docházejí místa k pohřbům. I tam, kde není
takový nedostatek místa, zabírají hřbitovy půdu,
která nemůže být obdělávána. Na tradiční pohřeb je třeba materiálů
jako kov, kámen a beton a mohou znečistit zem
a podzemní vodu toxickými chemikáliemi. S rostoucím uvědomním ekologických nákladů
lidé vyhledávají alternativy.

Zpopelnění a podobné praktiky
jsou čím dál populárnější. Kromě těchto tradičních způsobů
můžou být naše ostatky poslány do vesmíru, použity jako hnojivo pro storm, přetvořeny do šperků,
ohnňostrojů či tetování. Tyto možnosti mohou v budoucnosti
zcela nahradit pohřby. Hřbitovy můžou být
nejběžnější památkou na zesnulé, ale jsou jen jedním krokem
v nekončícím procesu uctění a zapamatování si mrtvých.

Všechny žijící věci zemřou,
ale je možné je přivést zpět k životu? A jaký je vůbec rozdíl mezi
žijícím stvořením a mrtvým tělem? Podívejte se na tuto lekci
a zjistěte to sami. Překlad: Zef
www.videacesky.cz