Hodnota lidského života

Tento pořad sponzoruje: Dále sponzorují: SPRAVEDLNOST
S MICHAELEM SANDELEM HODNOTA LIDSKÉHO ŽIVOTA Posledně... Posledně jsme mluvili o případu
Královna proti Dudleymu a Stephensovi. O případu se záchranným člunem
a kanibalismem na moři. A...

S argumenty, které zazněly
u tohoto příběhu, s argumenty pro a proti tomu,
co Dudley a Stephens udělali, s těmito argumenty na paměti
se nyní vraťme zpátky k filozofii, k utilitární filozofii
Jeremyho Benthama. Bentham se narodil v Anglii roku 1748. Ve 12 letech šel na Oxford,
v 15 začal studovat právo. V 19 letech byl přijat
do advokátní komory, ale právní praxi se nikdy nevěnoval.

Místo toho zasvětil svůj život právní vědě a etice. Na minulé hodině jsme se začali zabývat
Benthamovou verzí utilitarismu. Hlavní myšlenka je jasně dána
a je následující: Nejvyšším principem morálky, ať osobní nebo politické, je maximalizace všeobecného prospěchu, či kolektivního štěstí, či rovnováhy mezi
potěšením a bolestí.

Neboli... maximalizace užitku. Bentham k tomuto principu dospěl
následující úvahou: Všichni jsme ovládáni
bolestí a potěšením. Jsou našimi svrchovanými pány, takže každý morální systém
je musí brát v úvahu. A jak je nejlépe brát v úvahu?

Maximalizací. A toto vede k principu
"největšího dobra pro nejvyšší počet." Co přesně bychom měli maximalizovat? Bentham říká, že "štěstí", nebo přesněji "užitek". Maximalizovat užitek je základní pravidlo
jak pro jednotlivce, tak i pro společenství
a pro zákonodárce.

"Co je vlastně společenství?"
ptá se Bentham. Společenství představuje
souhrn jednotlivců, kteří jej tvoří. A proto by si při rozhodování o nejlepší politice, zákonech,
o tom, co je správné, měli občané a zákonodárci
klást otázku: Pokud sečteme veškeré užitky
z této politiky a odečteme veškeré náklady, pak správná věc je ta, která maximalizuje rovnováhu
mezi štěstím a utrpením.

Toto je maximalizace užitku. Dnes bych chtěl slyšet, jestli s tímto principem
souhlasíte nebo ne. S touto utilitární logikou se
často můžeme setkat v podobě tzv. "analýzy nákladů a přínosů," kterou společnosti... a vlády používají velmi často.

Spočívá v přidělení hodnoty,
obvykle peněžní hodnoty, coby vyjádření užitku, nákladům a přínosům
jednotlivých variant. V České republice... bylo nedávno navrhováno zvýšit
spotřební daň u tabákových výrobků. Tabáková společnost Philip Morris realizuje v České republice
významné objemy prodejů. Objednali si analýzu nákladů a přínosů
kouření v České republice.

Jejich analýza ukázala, že budou-li čeští občané kouřit, vláda tím získá. Z čeho tento zisk vyplývá? Je tu sice negativní vliv na veřejné finance
České republiky, protože se zvyšují
náklady na zdravotní péči pro lidi, kteří onemocní
v důsledku kouření, na druhé straně byla ale do analýzy
zahrnuta i řada pozitivních efektů.

Tyto pozitivní vlivy zahrnovaly zejména
daňové příjmy z prodeje cigaret, ale také úsporu nákladů
na zdravodní péči v souvislosti s tím,
že budou lidi umírat dříve, úspory na vyplácených důchodech,
protože je prostě nemusíte platit tak dlouho, a náklady na péči a ubytování
pro staré lidi. A když se všechny tyto
náklady a přínosy sečetly, zmíněná studie Philipa Morrise ukázala, že čistý zisk pro veřejné finance
České republiky je 147 milionů dolarů a že díky úspoře nákladů na zdravotní péči,
důchody a péči o staré lidi ušetří česká vláda
více než 1 200 dolarů za každou osobu, která předčasně zemře
na následky kouření.

Analýza nákladů a přínosů. Tedy... Ti z vás, kteří jsou
zastánci utilitarismu, se mohou domnívat,
že tohle není příliš férový test.

Společnost Philip Morris
byla pranýřována v tisku a za tuto bezcitnou kalkulaci
se omluvila. Můžete říci, že tu chybí něco, co může být do utilitaristického výpočtu
snadno zahrnuto. Například hodnota života pro člověka, který zemře na rakovinu plic,
a pro jeho rodinu. Kde je hodnota života?

Některé analýzy nákladů a přínosů měří a berou v úvahu i hodnotu života. Jedna z nejznámějších analýz tohoto typu
se týkala případu Fordu Pinto. Nečetl jste o něm někdo?
Bylo to v 70. letech. Pamatujete si, co to bylo za auto? Víte někdo? Malé, velmi kompaktní auto,
velmi populární. Problém byl, že Ford Pinto měl
palivovou nádrž v zadní části vozidla, takže při nárazu zezadu
snadno explodovala.

Několik lidí kvůli tomu zemřelo a další byli vážně zraněni. Oběti těchto zranění Ford zažalovaly, a u soudu se ukázalo, že Ford o této slabině palivové nádrže
dlouho věděl, a že vypracoval analýzu nákladů a přínosů,
aby zjistil, zda se vyplatí instalovat speciální štít, který by palivou nádrž ochránil
a zabránil explozi.

Provedli tedy analýzu nákladů a přínosů... Cena oné součástky,
která by zvýšila bezpečnost Pinta, byla spočtena na 11 dolarů za kus. Toto byla analýza nákladů a přínosů,
která se objevila u soudu. Při ceně 11 dolarů za kus a při celkovém počtu 12,5 milionu
osobních a nákladních aut je celkový náklad na zlepšení
bezpečnosti vozidla 137 milionů dolarů.

Pak ale spočetli přínosy případné investice
do větší bezpečnosti Pinta. Počítali se 180 úmrtími... a každému úmrtí přiřadili
peněžní hodnotu. 200 000 dolarů za každou smrt. Dále 180 zranění po 67 tisících dolarů, a nakonec náklady na opravu
či nahrazení 2 tisíc aut zničených v důsledku
chybějící součástky. 700 dolarů za auto.

Takže celkové přínosy... by byly pouze 49,5 milionu dolarů. Ford tedy součástku nenainstaloval. Samozřejmě že jakmile se tento dokument, který obsahoval analýzu nákladů a přínosů
vypracovanou Ford Motor Company, dostal k soudu, byli porotci otřeseni a obětem přiznali
vysokou náhradu škody.

Svědčí tento příklad v neprospěch
utilitárního přístupu? Ford hodnotu života
do výpočtu zahrnul! Chtěl by někdo obhájit analýzu nákladů a přínosů
u tohoto příkladu, který myšlenku utilitárního přístupu
zjevně nepodporuje? Má někdo obhajobu? Nebo myslíte, že tento příklad zcela vyvrací opodstatněnost
utilitaristických výpočtů?

Ano. Myslím, že udělali stejnou chybu
jako v předchozím případě. Ocenili lidský život penězi,
ale nevzali v úvahu věci jako utrpení a citovou ztrátu
rodin obětí. Tyto rodiny nepřišly jen o příjmy, ale také o milovaného člověka. A to má větší hodnotu než
200 000 dolarů. Dobře.

Ale počkejte.
Jak se jmenujete? Julie Roto. Takže jestli je 200 000 dolarů
příliš nízká částka, Julie, protože nezahrnuje
ztrátu milované osoby nebo ztrátu let života, jaká částka by podle vás
odpovídala lépe? Myslím, že takové číslo nemohu říct. Taková analýza by se neměla používat
v případech, kdy jde o lidský život. Ten by se neměl oceňovat penězi.

Takže nepoužili jen příliš nízkou částku. Julie říká, že bylo nesprávné
vůbec použít jakoukoli peněžní částku. Poslechněme si teď někoho, kdo... Částka by měla být
upravena o inflaci. Částka by měla být
upravena o inflaci. Dobře. V pořádku. Takže jaká částka by to byla dnes?

Bylo to před 35 lety. 2 miliony dolarů. Vy byste řekl 2 miliony dolarů.
Jak se jmenujete? Wojtek. Wojtek říká, že musíme
částku upravit o inflaci. Měli bychom být štědřejší. A pak byste souhlasil s tím, že toto je
správný způsob, jak o věci uvažovat? Myslím, že bohužel ano, protože...

Do výpočtu je prostě potřeba
nějakou částku zahrnout. Nevím, jak vysoká by ta částka měla být. Ale souhlasím s tím, že lze eventuálně
nějakou částku lidskému životu přiřadit. Dobře. Wojtek říká, a tady je v rozporu s Julií... Julie říká, že není možné
ocenit lidský život penězi. Pro potřeby analýzy nákladů a přínosů.

Wojtek říká, že je to nutné, protože musíme nějakým způsobem
dojít k rozhodnutí. Co si o tom myslí ostatní? Je někdo připraven obhájit
analýzu nákladů a přínosů... jako správnou a potřebnou? Ano?
Prosím. Myslím, že kdyby Ford
a další výrobci automobilů nepoužívali analýzu nákladů a přínosů, museli by po čase ukončit podnikání,
protože by nedosahovali zisků, a miliony lidí by nemohly používat auta
pro cestu do práce a nemohly by si domů dovézt jídlo
a dát najíst dětem.

Takže kdyby nebyla použita
analýza nákladů a přínosů, bylo by v tomto případě
obětováno větší dobro. Dobře. Jak se jmenujete? Raul. Nedávno byla provedena studie
o používání mobilních telefonů při řízení auta.

Diskutovalo se o tom,
jestli by to nemělo být zakázáno. A... Bylo zjištěno, že každý rok zemře
zhruba 2 000 lidí při automobilových nehodách
v důsledku telefonování při řízení. Přesto analýza nákladů a přínosů provedená
harvardským Střediskem pro analýzu rizik zjistila, že když vezmete v úvahu
přínosy z používání mobilního telefonu a přiřadíte životu hodnotu, je celkový výsledek vyrovnaný.

A to díky obrovským ekonomickým výhodám
vyplývajících z toho, že lidi mají možnost během řízení využít svůj čas,
neplýtvat časem, uzavírat obchody,
povídat si s přáteli a tak dále. Neznamená to, že je chybné
snažit se oceňovat peněžními částkami hodnoty, jako je lidský život? Já myslím, že pokud by většina lidí chtěla dosáhnout maximálního užitku ze služby, jakou je používání
mobilních telefonů, a z výhod, které mobily nabízí, je tato oběť nutná.

Aby bylo dosaženo užitku. Vy jste čistokrevný utilitarista. Ano. Dobře, poslední otázka, Raule. A navážu na Wojteka. Jaká peněžní částka by měla být
přiřazena lidskému životu při rozhodování o tom,
jestli zakázat telefonování při řízení?

Nechtěl bych jen tak říkat
nějakou částku hned tady na místě.
Myslím, že... Potřeboval byste to promyslet? Ano. Ale kolik by to tak zhruba mohlo být?
Máme 2 300 úmrtí... a musíme jim přiřadit
peněžní hodnotu, abychom zjistili, jestli těmto úmrtím
chceme zabránit zákazem používání
mobilních telefonů v autě.

Takže... Kolik by byl váš odhad? Kolik? Milión? Dva milióny? Wojtekův odhad byl dva milióny. - Odpovídá to tak zhruba?
- Možná milión. - Milión?


- Ano. Dobře, děkuji vám. Tohle jsou tedy některé rozpory, které analýza
nákladů a přínosů v současné době vyvolává, obzvláště tam, kde je pro výpočet potřeba
všemu přiřadit peněžní hodnotu. Teď bych se chtěl vrátit
k vašim námitkám, nejen k těm, které se týkají
analýzy nákladů a přínosů, protože to je jen jedna z dnešních podob
utilitární logiky v praxi, ale k námitkám týkajícím se
teorie jako celku, k námitkám proti samotné myšlence, že správná věc, správný základ pro politiku a právo, je maximalizace užitku.

Kolik z vás nesouhlasí
s utilitárním přístupem k právu, k obecnému blahu? Kdo z vás s ním souhlasí? Více lidí tedy souhlasí než nesouhlasí. Poslechněme si tedy kritiky.

Ano. Mně na tom nejvíc vadí to,
že přece nemůžete říct, když je někdo v menšině, že jeho potřeby a požadavky
mají menší hodnotu než potřeby někoho,
kdo je ve většině. Takže mám problém s myšlenkou, že "největší dobro pro nejvyšší počet"
je to nejlepší, protože stále máme lidi,
kteří jsou v menšině, a není spravedlivé, aby neměli
žádné slovo tam, kde by jej chtěli mít.

To je zajímavá námitka. Zajímá vás vliv na menšinu. Ano. Jak se jmenujete? Anna. Má někdo odpověď na Anninu obavu
ohledně vlivu na menšinu? Co byste Anně řekl?

Řekla, že menšiny mají menší význam, ale myslím, že to není pravda, protože jednotlivec ve většině má
stejně malý význam jako jednotlivec v menšině. Většina prostě menšinu převáží počtem. A v určitý okamžik se zkrátka
musíte rozhodnout. Menšiny je mi líto, ale někdy je to prostě pro obecné...
Pro větší dobro. Pro větší dobro.


Anno, co na to říkáte? Jak se jmenujete? Youngda. Co byste Youngdovi řekla? Youngda říká, že prostě sečtete
preference jednotlivých lidí, a ti, co jsou v menšině, mají své preference
zrovna tak poměrně zastoupené. Mohla byste uvést příklad,
čeho se obáváte, když říkáte, že by utilitarismus
mohl porušit práva a zájmy menšiny?

Mohla byste dát příklad? Například když jsme mluvili
o tom případu ztroskotání, myslím, že ten chlapec, kterého snědli, měl zrovna takové právo žít
jako ostatní, a to, že byl v menšině nebo že měl možná menší šanci
na přežití než ostatní, ještě neznamená, že měli ostatní
automaticky právo ho sníst. Jen proto, že to dá
většímu počtu lidí šanci přežít.

Takže jsou možná určitá práva, která mají členové menšiny
a každý jednotlivec, která by neměla být obětována
ve jménu užitku? - Ano.
- Ano? Mám pro vás teď otázku. Kdysi ve starém Římě házeli v koloseu křesťany lvům
jen tak pro zábavu. Představte si, jak by v tomto případě
vypadal utilitaristický výpočet.

Křesťan hozený lvům sice trpí
obrovskou nepopsatelnou bolestí, ale podívejte se na kolektivní extázi Římanů! Youngdo. Ale... To bylo v té době. Nemyslím... Nemyslím si, že v dnešní době by přiřazovali spokojenosti hodnotu
podle toho, kolik lidí se dívá.

Nemyslím, že by... že by dnes jakýkoli politik řekl, že utrpení jednoho člověka je mnohem... v porovnání s dosaženým štěstím... Ale musíte uznat, že pokud tam bude
dostatečný počet Římanů šílet radostí, převáží to i tu nejhorší bolest
hrstky křesťanů hozených lvům. Máme tu tedy dvě odlišné námitky
proti utilitarismu. Jedna se týká toho, zda ulititarismus dostatečně respektuje práva
jednotlivců a menšin, a druhá souvisí se samotnou myšlenkou sčítat užitky, preference nebo hodnoty.

Je možné sčítat veškeré hodnoty a přepočítávat je na peníze? Ve 30. letech... se na druhou otázku pokusil odpovědět
jistý psycholog. Snažil se dokázat to, co utilitarismus předpokládá, a sice, že je možné veškeré věci, hodnoty
i lidské obavy přepočíst jediným jednotným měřítkem.

Udělal to tak, že provedl průzkum mezi mladými příjemci podpory... Bylo to ve 30. letech... Dal jim seznam nepříjemných zážitků
a zeptal se jich, kolik by museli dostat zaplaceno,
aby podstoupili každý z nich.

A zapisoval si výsledky. Například: "Kolik by vám museli zaplatit,
abyste si nechali vytrhnout horní přední zub?" Kolik by vám museli zaplatit,
abyste si nechali useknout palec u nohy? Abyste snědli žížalu
dlouhou 15 centimetrů? Abyste zbytek života strávili
na farmě v Kansasu? Abyste uškrtili zbloudilou kočku
holýma rukama? Co si myslíte, že bylo nejdražší
položkou na seznamu?

Kansas? Máte pravdu, byl to Kansas. Protože... U Kansasu lidi řekli, že by jim
museli zaplatit 300 000 dolarů. Co myslíte... Co bylo podle vás druhé nejdražší? Kočka to nebyla. Zub taky ne.

Palec taky ne. Byla to žížala! Lidi řekli, že by jim museli
zaplatit 100 000 dolarů, aby snědli žížalu. A co bylo podle vás nejlevnější? Kočka to nebyla. Zub. Během hospodářské krize byli lidi
ochotni si nechat vytrhnout zub jen za 4 500 dolarů.

Thorndika vedly výsledky studie
k následujícímu závěru: Každá existující potřeba nebo potěšení je vyjádřitelná určitou částkou
a tedy měřitelná. Život psa, kočky nebo kuřete
se skládá z chutí, tužeb, přání
a jejich uspokojení. To samé platí pro život lidských bytostí, i když naše chuti a přání
jsou komplikovanější.

Ale co Thorndikova studie? Podporuje Benthamovu myšlenku, že veškeré věci i hodnoty mohou být přepočteny určitým
jednotným měřítkem hodnoty? A nebo absurdní charakter
položek na seznamu naznačuje pravý opak? Že ať mluvíme o životě,
o Kansasu nebo o žížale, možná, že věci, kterých si vážíme
a jsou pro nás důležité, nemohou být vyjádřeny
žádným jednotným měřítkem hodnoty.

A pokud nemohou, jaký to má důsledek
pro utilitaristickou teorii morálky? Na tuto otázku navážeme příště. A teď se na to podívejme
z opačné strany. Co představuje nejvyšší požitek
nebo potěšení?

Kolik z vás by řeklo... Shakespeare? JAK ZMĚŘIT POTĚŠENÍ A kolik z vás by řeklo Faktor strachu? To nemůžete myslet vážně... Opravdu? Posledně...

Posledně jsme se začali zabývat
některými námitkami proti Benthamově verzi utilitarismu. V diskusi zazněly dvě námitky. První námitkou bylo, že utilitarismus se svým požadavkem
"největšího dobra pro nejvyšší počet" dostatečně nerespektuje
práva jednotlivců. Dnes se často diskutuje... o mučení a terorismu.

Představte si, že by byl 10. září zatčen
podezřelý terorista a měli byste důvod se domnívat, že tento podezřelý má klíčové informace
o hrozícím teroristickém útoku, při kterém mohou zemřít 3 tisíce lidí. Ale tuto informaci byste z něj nemohli dostat. Bylo by správné podezřelého mučit, abyste informaci získali, nebo...

řeknete: "Ne, máme bezpodmínečnou
morální povinnost respektovat lidská práva"? Čili jsme zpět u otázek,
se kterými jsme zde začali, u příkladů s tramvají
a transplantací orgánů. To je tedy první problém. Také jsme diskutovali několik příkladů
analýzy nákladů a přínosů. Ale mnoho z vás s analýzou
nákladů a přínosů nesouhlasilo, když bylo třeba lidskému životu
přiřadit nějakou hodnotu.

To nás přivádí ke druhé námitce, k pochybnosti, zda je možné veškeré hodnoty přepočítávat jediným jednotným měřítkem. Neboli zda jsou veškeré hodnoty
souměřitelné. Dám vám ještě jeden příklad. Je to skutečný případ
z mé osobní zkušenosti, který minimálně vzbuzuje otázku, zda je možné veškeré hodnoty bez zkreslení
vyjadřovat utilitaristickou logikou.

Před lety, když jsem studoval doktorát
na univerzitě v Oxfordu, měli tam mužské a ženské koleje.
Ještě nebyly smíšené. Na ženských kolejích platila pravidla
zakazující pánské návštěvy přes noc. V 70. letech ale byla tato pravidla
zřídkakdy vynucována a byla snadno porušována. Aspoň co jsem slyšel.

Byl jsem tam na konci 70. let, kdy vzrůstal
tlak na uvolnění těchto pravidel, a začalo se o tom diskutovat
i v profesorském sboru koleje svaté Anny, která byla jednou z ženských kolejí. Starší ženy na fakultě byly konzervativní
a stavěly se proti této změně z konvenčních morálních důvodů. Časy se ale změnily
a bylo jim hloupé uvést pravé důvody svých námitek. Převedly tedy své argumenty
do utilitaristických pojmů.

"Pokud budou muži zůstávat přes noc," říkaly, "koleji se zvýší náklady." Můžete se ptát jak. "Budou se koupat a budou nám
spotřebovávat teplou vodu," říkaly. Dále argumentovaly, že se budou muset častěji měnit matrace. Reformátoři jejich argumentům vyhověli tím,
že přijali následující kompromis: Každá žena směla mít maximálně
tři noční pánské návštěvy za týden.

Neřekli, jestli to má být jeden
a tentýž muž nebo tři různí. Ovšem za podmínky,
a v tom spočíval onen kompromis... že host zaplatí vždy 50 pencí
jako úhradu nákladů koleji. Druhý den... byl v celostátním deníku titulek: "Dívky ze Svaté Anny za 50 pencí za noc!" To byla jen další ilustrace, že někdy není snadné
přepočítávat všechny hodnoty, v tomto případě určitou hodnotu ctnosti, do utilitaristických termínů.

Tolik tedy k ilustraci druhé námitky
proti utilitarismu, tedy k té části námitky, která zpochybňuje
předpoklad utilitarismu, že existuje jednotné měřítko hodnoty a že všechny morální hodnoty jsou
přepočitatelné na dolary či na peníze. Ale tato pochybnost o sčítání hodnot
a preferencí má ještě jeden aspekt.

Proč by měly mít všechny lidské
preference stejnou váhu, aniž bychom hodnotili, zda jsou
tyto preference dobré nebo špatné? Neměli bychom rozlišovat
mezi vyšší a nižší formou potěšení? Nedělat kvalitativní rozlišení mezi
preferencemi lidí má tu výhodu, že jde o rovnostářský přístup,
který není založen na něčím úsudku. Utilitarističní příznivci Benthama říkají, že mají být brány v úvahu
preference všech lidí, bez ohledu na to, co tito lidé chtějí, bez ohledu na to, co tyto lidi činí šťastnými.

Jedniné, na čem dle Benthama záleží, je intenzita a doba trvání
bolesti nebo potěšení. Takzvaná vyšší či ušlechtilejší potěšení
jsou podle Benthama prostě ta, která vytvářejí silnější a delší uspokojení. Tuto myšlenku, že všechna potěšení
jsou si rovna, vyjadřuje známá věta: "Pokud je velikost potěšení stejná,
jsou Připínáčky stejně dobré jako poezie." Co byly Připínáčky?

Byla to dětská hra,
něco jako dnešní hra Blechy. Připínáčky jsou stejně dobré jako poezie. Říká Bentham. Za touto myšlenkou dle mého názoru
stojí vědomí či tušení, že je troufalé chtít posuzovat, čí potěšení jsou skutečně
vyšší, hodnotnější nebo lepší. Na Benthamově odmítnutí takového posuzování
opravdu něco je. Koneckonců někdo má rád Mozarta,
jiný Madonnu, některým lidem se líbí balet, jiným bowling...

Příznivci Benthama by mohli argumentovat:
"Kdo by měl určit, čí potěšení jsou vyšší, hodnotnější
a vznešenější než ta ostatní?" Je to ale správné? Je správné odmítat
kvalitativní rozlišování? Můžeme úplně ignorovat to, že některé věci, které nás těší, jsou lepší a hodnotnější než jiné?

Vzpomeňte si na Římany v koloseu. Jedna věc, která některým z vás
na tomto zvyku vadila, bylo nerespektování práv oněch křesťanů. Další námitkou by ale mohlo být: Mělo by toto potěšení,
které Římané zažívají při pohledu na toto krvavé představení, měla by tato nízká, zvrácená,
pokořující zábava být vůbec brána v potaz
při rozhodování o tom, co je obecné blaho?

Toto jsou tedy námitky proti
Benthamově utilitarismu. A nyní přejděme k filozofovi,
který se pokusil na tyto námitky odpovědět. Je jím pozdnější přestavitel utilitarismu, John Stuart Mill. Podíváme se tedy nyní na to, zda John Stuart Mill nalezl
přesvědčivou odpověď na zmíněné námitky proti utilitarismu.

John Stuart Mill se narodil v roce 1806. Jeho otec James Mill
byl Benthamovým žákem. James Mills se rozhodl,
že synovi poskytne příkladné vzdělání. John Stuart Mill byl zázračné dítě. Ve třech letech mluvil řecky,
v osmi letech latinsky. V deseti letech napsal
historii římského práva.

Ve dvaceti letech... se nervově zhroutil. Načež upadl na pět let do deprese. Ve 25 letech mu z deprese pomohlo to,
že poznal Harriet Taylorovou. Vzali se a žili šťastně až do smrti. A pod jejím vlivem se John Stuart Mill pokusil
utilitarismus poněkud zlidštit. Snažil se utilitaristické výpočty
rozšířit a pozměnit tak, aby lépe zohledňovaly
humanistické zájmy, například potřebu
respektovat práva jednotlivců, a také aby rozlišovaly mezi
vyššími a nižšími potěšeními.

V roce 1859 napsal Mill
slavnou knihu "O svobodě," jejímž ústředním tématem byla důležitost
ochrany práv jednotlivců a menšin. A v roce 1861, na sklonku svého života, napsal knihu, kterou budeme číst i my
v rámci tohoto kurzu - "Utilitarismus." Jednoznačně říká, že dle jeho názoru
je užitek jediným kritériem morálky.

Mill tedy Benthamův
předpoklad nezpochybňuje, naopak jej potvrzuje. Říká zcela jasně, že jediným skutečným
kritériem toho, že je něco žádoucí, je to, že si to lidé skutečně přejí. I on tedy zůstává u myšlenky,
že naše skutečná empirická přání jsou jediným základem pro morální posouzení. Ale pak, strana 8 a také kapitola 2, říká, že utilitaristé mohou rozlišovat mezi vyššími a nižšími potěšeními.

Pokud už někdo z vás Milla četl, jak je podle Milla možné toto rozlišit? Jak může utilitarista odlišit kvalitativně vyšší potěšení od těch nižších, přízemních, nedůstojných?

Ano. Pokud zkusíte obě dvě, budete vždycky přirozeně
preferovat to vyšší. Výborně. Správně.
Jak se jmenujete? John. Jak řekl John, Mill říká,
že test je následující. Protože nemůžeme odhlédnout
od skutečných přání a preferencí, neboť to by porušilo
utilitaristické principy, jediným měřítkem toho, zda je určité potěšení nižší nebo vyšší, je to, zda by jej preferoval ten,
kdo zakusil obě dvě.

A v kapitole 2... vidíme pasáž, která říká to,
co John právě popsal. Pokud jednomu ze dvou potěšení dají
zřetelně přednost všichni nebo téměř všichni, kteří zakusili obě dvě, bez ohledu na pocit morální povinnosti
dát dané variantě přednost, jinými slovy nemá tam vstupovat
žádné vnější, nezávislé měřítko, pak toto potěšení
je více žádoucí než druhé.

Co si o této argumentaci myslíte? Obstojí tento princip? Kdo si myslí, že obstojí? Že toto lze v rámci utilitaristické logiky použít pro rozlišení mezi
vyššími a nižšími potěšeními?

Kdo si myslí, že neobstojí? Chtěl bych slyšet vaše důvody. Ale než si ty důvody řekneme, uděláme si malý experiment. Malou zkoušku Millova tvrzení. V rámci tohoto pokusu... se podíváme na tři krátké ukázky oblíbené zábavy.

První z nich je Hamletův monolog. Po němž budou následovat dva další... zážitky. Podívejte se, co na to řeknete. Jaké to dílo mistrovské jest člověk! Jak ušlechtilý rozum! Jak nekonečný v nadání, spůsobě a pohybech,
jak dokonalý a podivuhodný!

V úkonech svých podoben andělu! V poznání podoben Bohu! Okrasa všehomíra, nedostižený vzor všech tvorů! A přece, co jest mi tento vejlupek
vší zpráchnivělosti? Muž mne nezajímá... Představte si svět, kde se vaše
nejhorší sny stanou skutečností.

Koušou mě! V každém dílu se 6 soutěžících z celé země
utká ve 3 extrémních úkolech. Úkoly jsou navrženy tak, aby pro soutěžící
představovaly obrovskou výzvu. Jak fyzicky, tak i mentálně. Šest soutěžících, tři extrémní úkoly, jeden vítěz. FAKTOR STRACHU SIMPSONOVI Nazdárek zdárek,
milí motomaniaci!

Flandersi, odkdy ty se zajímáš
o něco zajímavýho? Mě ani nebere ta rychlost. Fascinuje mě spíš bezpečnostní výbava. Přilby, pásy, ocelové výztuže... Já jsem ráda na čerstvém vzduchu. A taky sleduji chudinu u trati.

Hernajs, Cletusi, tos musel zaparkovat
zrovna u mejch rodičů? Ale brouku, dyť sou to i mí rodiče! Ani se vás nemusím ptát,
který z nich se vám líbil nejvíc. Simpsonovi?
Komu se nejvíc líbili Simpsonovi? Komu Shakespeare? A co Faktor strachu? Komu se nejvíc líbil
Faktor strachu? Opravdu?

Drtivé většině lidí se líbili Simpsonovi více než Shakespeare. Teď se na to podívejme
z druhé strany. Co představuje nejvyšší požitek
nebo potěšení? Kolik z vás by řeklo... Shakespeare? A kolik z vás by řeklo Faktor strachu? To nemůžete myslet vážně...

Opravdu? Co? Prosím, jen to řekněte. Mně prostě připadal nejzábavnější. Já vím, ale co je podle vás nejhodnotnější,
nejvznešenější zážitek? Já vím, že tohle pro vás
bylo nejzábavnější... Když je něco dobré proto,
že se vám to líbí, k čemu je nějaká
abstraktní představa o tom, jestli to je nebo není dobré
podle vkusu někoho jiného?

Dobře, vy se tedy jednoznačně
přikláníte na Benthamovu stranu. Kdo může soudit, a proč bychom vůbec měli soudit, místo abychom prostě jen zaznamenali
a sečetli preference lidí? V pořádku. Jak se jmenujete? Nate?


Dobře. Dobře, takže... Kolik z vás si myslí,
že Simpsonovi jsou skutečně... kromě toho, že se vám líbí, že jsou skutečně vyšším zážitkem? Vyšším než Shakespeare. Hlasujme ještě jednou
o Shakespearovi. Kolik z vás si myslí, že Shakespeare
je vyšším zážitkem? Dobře.

Proč tomu tak je? Chtěl bych pokud možno slyšet
někoho, kdo si myslí, že nejvyšším zážitkem je Shakespeare, ale raději se podívá na Simpsonovy. Ano. Sedět a dívat se na Simpsonovy je zábava,
protože je to vtipné a člověk se zasměje, ale to, že Shakespeare je skvělý autor,
nám někdo musí říct, musí nás naučit číst Shakespearova díla
a rozumět jim.

Někdo nás musí naučit, jak se dívat na Rembrandta,
jak analyzovat obraz... Jak se jmenujete? Aneesha. Aneesho, když říkáte, že vám někdo řekne,
že Shakespeare je lepší, hlasovala jste tedy pro Shakespeara
proto, že slepě přijímáte to, co vám říká kultura nebo učitelé, nebo s tím skutečně sama souhlasíte? V případě Shakespeara to tak nebylo, ale dříve jste zmínil
například Rembrandta.

Myslím, že bych si raději četla komiks
než analyzovala Rembrandta jen proto, že mi někdo řekl,
že je skvělý. Ano, vaše odpověď tedy naznačuje, že částečně jsme ovlivněni kulturními
konvencemi a tlaky. Někdo nám řekl, které knihy a která
umělecká díla jsou dobrá. - Ano.
- Výborně. Ještě někdo?

Ano. I když jsem si tady na hodině práva
více užil Simpsonovy, kdybych měl strávit zbytek života
sledováním jednoho z těchto tří videí, nechtěl bych ho strávit sledováním
toho druhého nebo třetího. Myslím, že bych měl
větší uspokojení z toho, kdybych si mohl rozšířit obzory a zabývat se hlubšími myšlenkami,
hledat hlubší uspokojení. Jak se jmenujete?

- Joe.
- Joe. Takže kdybyste měl strávit
zbytek života na farmě v Kansasu a mohl si vybrat, zda s sebou
budete mít pouze Shakespeara nebo kompletní kolekci Simpsonových, vybral byste si Shakespeara? Jaký byste z toho učinili závěr ohledně Millova testu, že vyšší potěšení ze dvou je to, jemuž lidé, kteří zakusili obě,
dají přednost?

- Mohl bych stručně říct ještě jeden příklad?
- Ano. Loni jsme v neurobiologii mluvili
o kryse, na které byl proveden pokus. Krysa měla možnost stimulovat
určitá centra ve svém mozku a tak si opakovaně navozovat
intenzivní pocit slasti. Ta krysa vůbec nejedla a nepila,
až zemřela. Krysa tedy evidentě prožívala
velmi intenzivní potěšení. Kdybyste se mě zeptal, jestli bych
raději zažil takové intenzivní potěšení, nebo prožil plný život
a zažil vyšší uspokojení, považoval bych toto
intenzivní potěšení za nižší.

Teď bych si klidně rád užil
intenzivní potěšení... Ale... Ano, užil. Ale když jde o celý život... Myslím, že téměř všichni tady
by souhlasili, že by raději byli lidskou bytostí
s vyššími potěšeními než krysou zažívající chvilkové
velmi intenzivní potěšení.

Ale abych zodpověděl vaši otázku. - Ano.
- Myslím si, že toto dokazuje... Možná nebudu přímo říkat dokazuje, ale závěrem je, jak říká Millova teorie, že když se většiny lidí zeptáte,
co by si zvolili, většina si opravdu zvolí
vyšší formu potěšení.

Takže si myslíte,
že toto potvrzuje Millovu teorii. Ano. Dobře. Je tady někdo, kdo s Joem nesouhlasí a myslí si, že náš experiment vyvrací
správnost Millova testu a ukazuje, že toto není správná cesta? Že v rámci utilitaristické logiky
nelze rozlišovat mezi vyššími a nižšími potěšeními?

Ano. Pokud to, co je dobré,
je prostě to, co lidé preferují, je to velmi relativní a neexistuje
žádná objektivní definice, budou lidé v některých společnostech
preferovat Simpsonovy. Simpsonovy si může užít každý, ale k tomu, abyste ocenili Shakespeara,
potřebujete vzdělání. Aha.

Říkáte, že k tomu, aby člověk ocenil
vyšší, opravdové hodnoty, je třeba vzdělání. Mill skutečně říká, že vyšší potěšení vyžadují
vzdělání, kultivování, porozumění. Nepopírá to. Ale jakmile byl člověk jednou kultivován, vzdělán, pak bude podle Milla nejen schopen
odlišit vyšší potěšení od nižších, ale bude ta vyšší také skutečně
preferovat před nižšími. A tady je slavná pasáž
z Johna Stuarta Milla: Je lépe býti nespokojenou lidskou bytostí než spokojeným vepřem.

Je lépe býti nespokojeným Sokratem
než spokojeným tupcem. A pokud jsou tupec nebo vepř
jiného názoru, je to proto, že znají jen
svou stránku věci. Tolik tedy ke snahám o rozlišení
vyšších a nižších potěšení. Můžete chodit do muzea
obdivovat umění, nebo se rád válet doma na gauči,
dívat se na televizi a lít do sebe pivo...

Mill říká, že někdy můžeme
podlehnout pokušení dělat to druhé, být gaučovým povalečem. Ale... ale i ve chvíli, kdy to z lenosti
nebo pohodlnosti děláme, víme, že potěšení,
kterého bychom dosáhli, kdybychom v galerii
hleděli na Rembrandta, je vyšší. Víme to, protože jsme zažili obojí.

Dívat se na Rembrandta
je vyšší potěšení, protože zapojuje
naše vyšší lidské schopnosti. A co Millova snaha odpovědět na námitku
ohledně práv jednotlivců? Používá vlastně stejnou argumentaci. Máme to v kapitole 5. Říká, že sice zpochybňuje jakoukoli teorii, která stanoví jakési
imaginární standardy spravedlnosti nezaložené na užitku, ale stále považuje spravedlnost
založenou na užitku za to, co nazývá základní součástí, vrcholně nedotknutelnou
a závaznou součástí veškeré morálky.

Spravedlnost je tedy vyšší hodnota
a práva jednotlivců jsou privilegována. Ale ne z důvodů, které by odporovaly
utilitaristické logice. Spravedlnost je pojmenování
pro určité morální požadavky, které, díváme-li se na ně jako na celek, stojí na žebříčku společenské užitečnosti
velmi vysoko a jsou proto prvořadého významu,
více než kterékoli jiné.

Spravedlnost je tedy svatá. Je prvořadá, privilegovaná a nemůže být jen tak obětována
v zájmu nižších hodnot. Ale důvody jsou podle Milla utilitaristické, zvážíme-li dlouhodobé zájmy lidstva, nás všech jako pokrokových bytostí.

Pokud budeme uplatňovat spravedlnost
a respektovat práva, bude na tom společnost jako celek
z dlouhodobého hlediska lépe. Jsou to přesvědčivé argumenty? Nebo se Mill ve skutečnosti,
aniž by to přiznal, od utilitaristických principů odchýlil, když obhajuje kvalitativně vyšší potěšení a nedotknutelná a zvláště důležitá
práva jednotlivců? Tuto otázku jsme ještě
zcela nezodpověděli.

Protože abychom ji v případě práva
a spravedlnosti mohli zodpovědět, musíme prozkoumat další přístupy, jiné než utilitaristické, k základům práva, a položit si otázku,
zda tyto přístupy uspěly. Pokud jde o Jeremyho Benthama, zakladatele utilitarismu jako doktríny v právní vědě a etice, zemřel v roce 1832 ve věku 85 let.

Ale pokud se vydáte do Londýna,
můžete ho tam navštívit. A to doslova. Ve své poslední vůli
vyjádřil přání, aby jeho tělo bylo uchováno,
nabalzamováno a vystaveno na Londýnské univerzitě, kde stále předsedá v prosklené vitríně, s voskovou hlavou, oblečen do svých skutečných šatů.

Před svou smrtí si Bentham
v souladu se svou filozofií položil otázku, jaký užitek může mít
mrtvý člověk pro živé. Jedním z možných užitků, říkal, je dát svou mrtvolu k dispozici
pro studium anatomie. Ovšem v případě velkých filozofů
je ještě lépe zachovat fyzickou přítomnost filozofa a inspirovat jí budoucí generace myslitelů.

Chcete vidět, jak vypadá
vycpaný Bentham? Takhle dnes vypadá. Tady je. A... Když se podíváte pozorněji, všimnete si, že mumufikace jeho hlavy se nepovedla a nahradili ji proto voskovou hlavou.

Z důvodu autentičnosti můžete dole vidět
i jeho skutečnou hlavu... na podnosu. Vidíte ji? Tady. A jaké z toho plyne ponaučení? Ponaučení je... Mimochodem, během zasedání akademické rady
University College London vynášejí Benthama z vitríny a v zápisu z jednání je pak uvedeno, že byl přítomen,
ale nezúčastnil se hlasování.

Zde je filozof, jenž se v životě i ve smrti striktně držel principů své filozofie. Příště budeme opět pokračovat s právy. Překlad: LaBleue
www.videacesky.cz Nenechte si ujít možnost se na internetu
spojit s ostatními diváky tohoto pořadu.

Můžete se zapojit do diskuse, vyplnit kvíz, podívat se na přednášky, které jste zmeškali,
a mnohem víc. Navštivte www.justiceharvard.org. Je to ta správná věc.