Jak umožnit dětem, aby naplnily svůj potenciál

CAROL DWECK CAROL DWECK JAK UMOŽNIT DĚTEM NAPLNIT JEJICH POTENCIÁL V průběhu práce jsme přišli na to, že někteří žáci mají fixní nastavení mysli co se intelektuálních schopností a talentu týče. Věří, že inteligence je schopnost, kterou máte do určité míry, a to je vše. To je nastavení, které brání dětem něco vyzkoušet, protože nechtějí vypadat hloupě.

Ale jiní žáci mají růstové nastavení. Věří, že inteligenci je možné rozvíjet pomocí snahy, odhodlání, učení a mentorování. Nemyslí si, že všichni jsou stejní, nebo že každý může být Einstein. Ale je jim jasné, že ani Einstein nebyl tím, kým se stal, dokud nestrávil několik let tvrdou dřinou. A teď vám v tom udělám jasno tím, že vám povím o studii, kterou jsme provedli se stovkou studentů během jejich přechodu do sedmé třídy.

Je jim asi 13 let a tento přechod je opravdu těžký. Práce je mnohem složitější, známkování je přísnější a prostředí už není moc osobní. Je to docela krušné období, kdy mnoho žáků na školu zanevře. Při nástupu jsme změřili jejich nastavení mysli. Ověřili jsme si, zda věří, že je inteligence daná, nebo je možné ji rozvíjet. A následující dva roky jsme sledovali jejich známky z matematiky. Také jsme často měřili jejich postoje k učení.

Do sedmé třídy vstoupili s přibližně stejnými výsledky. Ale po půl roce se jejich známky začaly lišit a v následujících dvou letech se od sebe diametrálně vzdalovaly. Odlišovalo je jen jejich nastavení. Pojďme se podívat, jak a proč k tomu došlo. Nejdříve jsme zjistili, že ve škole měli úplně jiné cíle. Hlavní cíl všech dětí s fixním nastavením je vždy a za každou cenu vypadat chytře. Celý život se tak snaží vyhnout úkolům, které ukazují jejich nedostatky.

Ti s rostoucím nastavením věří, že inteligence se dá rozvíjet. Jejich základní pravidlo je vždy a za každou cenu se učit. A to nás přivádí k druhému pravidlu nastavení mysli. Při fixním nastavení není úsilí nic špatného. Věří, že pokud máte schopnosti, není třeba se snažit. A pokud je třeba hodně úsilí, pak asi nemáte potřebné schopnosti. Jsem přesvědčená, že názor, že pokud máte nadání, není třeba úsilí, je jedním z nejhorších názorů, který můžete zastávat.

A to je důvod, proč tolik nadějných žáků nikdy nenaplní svůj potenciál. Jen si tak proplouvají životem, ani se moc se nesnaží, ostatní děti se musí snažit. Jednoho dne se také musí začít snažit, ale nejsou toho schopni. Kdežto žáci s rostoucím nastavením tvrdí, že úsilí je to, co aktivuje jejich schopnosti. A pravidlo číslo tři: Při fixním nastavení vás vystihují nezdary a nedostatky.

Odhalují vaše omezení. Zjistili jsme, že žáci s fixním nastavením se snaží zakrýt své chyby nebo od nich utéct. Skrýt své nedostatky. Ale ti s rostoucím nastavením vnímají chyby a nezdary jako přirozenou součást učení. Něco, co se stává, když čelíte výzvám. Fixní nastavení tak žákům neumožňuje poradit si s problémy. Buď je to odradí, vzdají to, odejdou, nebo se stáhnou do sebe a působí znuděně.

Za postojem: "Je to nuda," se často ukrývá fixní nastavení. A znamená: "Bojím se to zkusit, nebo svádím vinu na učitele či učebnice." A jak se nastavení přenáší? Lze toho dosáhnout několika způsoby, ale nejzajímavější z nich je asi pochvala. 15 let jsme studovali, jak pochvala od dospělých ovlivňuje žáky. V době, kdy hnutí za sebeúctu bylo na vzestupu a guruové doporučovali, abychom chválili schopnosti našich dětí.

Říkali jim, jak skvělí a talentovaní jsou. V průběhu 15 let jsme zjistili, že chválit inteligenci dětem neprospívá. Přivede je k to fixnímu nastavení a ukončí učení pomocí náročných úkolů. Teď vám něco povím o výzkumu, který jsme provedli s 10 a 11letými žáky. Přivedli jsme je do třídy a nechali je vyřešit 10 problémů z neverbálního IQ testu. Vedli si docela dobře, protože testy odpovídaly jejich věku. Každý žák byl určitým způsobem pochválen. Třetina z nich byla pochválena za inteligenci.

"Páni, to je skvělý výsledek. Ty v tomhle musíš opravdu vynikat." Nebo za proces. Jde o průběh procesu, může se jednat o jejich strategii, úsilí, soustředění, vytrvalost. "Páni, to je skvělý výsledek. Musel ses opravdu hodně snažit." A kontrolní skupina: "No, to je docela dobrý výsledek." O nich vám toho moc nepovím, protože byli průměrní.

Pokud jste pozorně naslouchali sdělení, které se v každé chvále ukrývá, první říká – cením si inteligence. Druhé říká – cením si procesu. A co se stalo? Ano, chválení inteligence opravdu vedlo k fixnímu nastavení v porovnání s chválením procesu. Ale nejvíce nás překvapilo, že chválení inteligence odrazovalo děti od učení. Když jsme je pochválili, zeptali jsme se: "A co bys chtěl dělat dál?

Může to být cokoliv. Chceš náročnější test, kde se naučíš něco nového, ale můžeš chybovat, nebo raději test z něčeho, co už znáš a jsi v tom dobrý?" Většina dětí chválených za svou inteligenci odmítla šanci se něco nového naučit. a volila možnost s jistotu dobrého výsledku. Ale děti chválené za proces většinou volily test, kde se můžou něco naučit. Necítily se v ohrožení, když budou chvíli mít potíže. Později jsme všem dali těžkou sadu problémů.

A zjistili jsme, že ti žáci, kteří byli chválení za inteligenci, ztratili sebedůvěru a už si řešení problémů neužívali. A i když jsme se vrátili k lehčím problémům, jejich výkonu to nepomohlo. Děti chválené za proces si stále věřily. Věděly, že tyto úlohy jsou náročnější. Mnoho z nich tvrdilo, že ty těžší byly jejich oblíbené. A když jsme se vrátili k těm lehčím, nemělo to na jejich výkon vliv. Protože je to stále zajímalo a učily se.

Před několika měsíci jsme publikovali studii, která ukazuje, jak chválení dětí matkou ve věku od jednoho do tří let o pět let později podmiňuje jejich nastavení mysli a touhu čelit výzvám. Takže se nyní cítím v právu, když na letišti zasahuji proti matkám, které svým dětem říkají, že jsou geniální. Mám na to důkaz. Nezapomeňte chválit proces. Ale je to i mnohem víc. Přenášíte tak na dítě nový systém hodnot.

Nejde o rychlé, jednoduché a chytré věci, ale spíše o něco takovéhoto: sedněte si ke stolu a zeptejte se: "Kdo se dnes s něčím báječným popral?" A každý u stolu se podělí o svůj zážitek. Nebo když dítě rychle a snadno něco udělá, nemusíme mu hned říct, jak dobré v tom je. Můžeme říct: Promiň, že jsem plýtvala tvým časem. Pojďme dělat něco těžšího. Pojďme dělat něco, při čem se můžeš něčemu přiučit. Nedávno jsem si oblíbila nové slovo – zatím.

Slyšela jsem o střední škole v Chicagu, kde když nezvládnou látku, dostanou místo pětky známku "zatím ne". A to mi přišlo skvělé. Protože "zatím ne" znamená, že jste někde na křivce učení. A tak když dítě řekne: "Matika mi ještě nejde," musí se učit a šplhat po křivce nahoru. "Zatím to neumím.

Zkusil jsem to, ale nevyšlo to. Zatím." Čím více nám výzkum ukazuje, že lidské schopnosti je možné rozvíjet, tím více se stává základním lidským právem mít možnost takový růst zažít. Žít v prostředí, ve kterém všichni žáci mohou naplnit svůj potenciál. Překlad: sethe www.videacesky.cz