Co si můžete odnést z Wonder Woman

TUHLE SCÉNU MILUJU TUHLE SCÉNU NESNÁŠÍM Přestaň. Momenty, které jsme právě viděli,
jsou skoro stejné. Odehrávají se
ve skoro stejné části filmu a jsou o stejné věci. Hlavní hrdina přestane
bojovat s dvojitou identitou a přijme svou hrdinskou stránku.

Tak proč se mi
jedna líbila a druhá ne? Protože jedna je upřímná a emotivní, zatímco ta druhá
podkopává vlastní drama vtipem. Tomu se říká bathos. Poprvé ho popsal
Alexander Pope v roce 1727 v eseji Peri Bathous
aneb umění poklesnout v poezii. Popisuje momenty v básních, kdy se tón změní z vážného
v triviální za účelem pobavení.

Tak jsem se postavil. Spokojeni? Všichni už stojíme. Banda blbců. Juxtapozice takových
momentů je vtipná, ale zkazí dramatický efekt. Když se podíváte na nejpopulárnější
současné hollywoodské filmy, hlavně filmy od Marvelu, myslím, že si všimnete,
že jsme kulturou unesenou bathosem.

Jako u všech literárních
prostředků lze bathos využít správně, například u parodie. V Deadpoolovi nebo Lego Batmanovi
se používá pořád a je efektivní, protože se u nich očekává,
že si budou utahovat ze známých klišé. Ale teď tu jsou
vážné verze žánru, které jsou tajně parodiemi. Tento moment v Doctor Strange
je parodie na Spider-Man. Ať už záměrně, nebo neúmyslně.

Podobně tohle... je parodováno tímto... Pozor! Tyto momenty ukazují, že tvůrci
nevěří kvalitě vlastního příběhu. Používají tyto vtipy, aby odvedli
pozornost od dramatických neodstatků. Hlavní otázkou
filmů o superhrdinech je: Kdo tohle je? Jsou sobečtí nebo altruističtí?

Přijmou zodpovědnost,
kterou jim jejich schopnosti přinesly? Tento moment
je odpovědí na tuto otázku. Má být energický, vystřelit postavy
směrem k vyvrcholení filmu. Když vyprávíte upřímný příběh,
pak je toto moment, kdy byste si měli být nejjistější,
že je do něj publikum zabrané. Můžete říct, že to jsou
dobré vtipy, ale tomu neoponuji. Říkám, že dramatický efekt
příběhu slábne, kdykoliv je nesprávně použit bathos.

A nejsou to jen ojedinělé
momenty, ale trvající tón příběhu. Mrzačení příběhu se děje neustále. Ant-Man nedokáže
s vážností ani říct svoje jméno. V Stážcích galaxie to funguje lépe, protože to aspoň jsou komedie, ale třeba scéna
na letišti z Občanské války, která by měla být
nejdramatičtější scénou filmu, má místo toho dosti střídavé vyznění.

Na začátku scény
Tony pořád vtipkuje. - To je zvláštní, kolik lidí
potkáš na letiští. - Hodně zvláštní. Pak je najednou vážný. - Byl jsi zaneprázdněn.
- A ty jsi byl idiot. Přitáhl jsi Clinta,
odvlekl jsi Wandu z bezpečí. Snažím se tu... Snažím se držet Avengers pospolu.

Pak přijdou další vtipy,
i když bojuje se svými nejlepšími přáteli. Wando, myslím, že jsi Visiona ranila. Zamkl jsi mě v pokoji. To je přehnané. Scéna najednou skončí dost temně. Publikum se možná vtipům bude smát, ale dramaticky scéna nedává smysl. Proč k takovým momentům dochází?

Tohle je Joss Whedon,
autor dvou filmů Avengers a dramaturg mnoha
původních Marvel filmů. Pravděpodobně jeden ze dvou lidí,
kteří nejvíce ovlivnili tón Marvelu. Jeden z jeho známých citátů je: "Ať je to temné, ať je to ponuré, ale pak proboha řekněte nějaký vtip." Zkoušels někdy schwarmu? Whedon podporuje
použití určitého bathosu, ale jako každá rada
pro psaní je dobrá jen někdy.

Když utečete od vážného tónu, můžete to přestřelit
a skončit s parodií sebe sama. Protože příběh musí být temný a ponurý,
aby vám tento citát pomohl. Jinak drama vtipem nahrazujete. Ve výsledku bude film
bezzubý a bezvýznamný. Zatímco Joss Whedon si
komedii s osobitostí neplete, od té doby, co z Marvelu odešel,
se ve snaze napodobit jeho vtipný dialog filozofií Marvelu stalo: "Jenom vtipy.

Pořád.
Za každou cenu." Je to dost cynický přístup. Myšlenkou je, že tam dáte dost vtipů,
aby se publikum tak nějak bavilo, ale tím nevytvoříte hodnotný příběh. Můžete kombinovat
komedii a drama bez toho, abyste jedno či druhé obětovali. Equinimita.

Schopnost být klidný a vyrovnaný. Přijal její zradu... s equinimitou. Jacku, p*cám ti tátu. Ale je tu další faktor. Tyto vtipy se dějí během scén,
které by jinak byly emotivní, takže to vypadá,
že tyto filmy se emocí bojí. Protože se bojí,
že vtip se obrátí na ně.

Že budou působit lacině. A teď se konečně
dostáváme k Wonder Woman, protože u ní jsem cítil opravdové emoce. A není to náhoda. V rozhovoru pro New York
Times autorka Patty Jenkins řekla: "Laciné je pro mě zakázané slovo. Mám dost toho,
že bychom se měli bát upřímnosti. Posledních 20 let se svět
zábavního průmyslu bojí upřímnosti, myslí si, že musí pomrkávat
na publikum, protože se to líbí dětem."

Patty Jenkins má pravdu. Jsme přesycení vjemy z médií, ale přesto trpíme nedostatkem
emotivních příběhů. Ať už má Wonder Woman jakékoliv
slabé stránky, nedostatek upřímnosti to není. Wonder Woman je inspirující postavou, která se za něco bije. Bije se za pravdu,
čest, odvahu a obětavost.

A je to vidět napříč celým filmem. Chová se přesvědčivě
a film jí nikdy nepodkopne nohy. Obraz i zvuk dělají všechno pro to,
aby vás přesvědčily o její pravdě. Účelem mých videí je,
abychom se já i vy zlepšili ve psaní tím, že sledujeme chyby příběhů ostatních. Nejdůležitějším cvičením pro spisovatele je sledovat příběh
a být si vědom vlastních emocí. Nekoukejte se pasivně,
nehledejte skuliny v zápletce, ale ptejte se v každé scéně sami sebe: "Jak se teď cítím a proč se tak cítím?"

Když to budete dělat, vaše vnímavost
neupřímnosti bude neomylná. Poznáte všechny manipulace,
o které se film snaží. Zkuste to,
až si pustíte Wonder Woman. Uvidíte, že každá scéna vyvolává jednu
opravdovou emoci, ne napodobeninu. Nic tam nepopírá předešlou emoci. Pod vrstvou vtipu
je opravdová hloubka, což z filmu dělá víc než soubor vtipů.

Je to důkazem, proč by se filmy
neměly stydět za svou podstatu. Používání bathosu vyvolá smích,
ale zkazí nejen smysl příběhu, ale i přesvědčení,
že příběhy mohou mít nějakou váhu. Příběhy musí riskovat
v emocích, které vyobrazují. Neměly by ukazovat
pochyby mrkáním na publikum. Víte, kolik uznávaných filmů,
obsahuje ty nejlacinější scény? A jsou úspšné právě proto,
že si tuto lacinost užíváme.

E.T. končí tím, že vesmírná
loď vykouzlí na obloze duhu. Můj nejoblíbenější film končí tím, že na sebe
dva lidé pět minut v kuse křičí: "Miluji tě!" - Miluji tě!
- A já tebe. Jestli je váš příběh upřímný,
pak nemůže působit lacině.