Kdo vlastní Antarktidu?

Antarktida.
Domov jižních pólů, tučňáků a v létě asi 5000 lidí. Za temné zimy
jich tu ale je méně než 1000. Nikdo na tomto
kontinentu nebydlí trvale. Kdo ho tedy vlastní?
Většina území vně národních hranic, mořské dno, Měsíc a veškerý vesmír,
spadá pod společné dědictví lidstva. Nepatří nikomu a zároveň všem.
Je v úschově pro příští generace. Je hezké, i když trochu troufalé,
že jsme si přivlastnili celý vesmír.

Někdo proti tomu možná
jednoho dne něco namítne. To je ale příběh na někdy jindy.
Ale dobrá práce, lidstvo. Kéž by to bylo tak prosté. Smlouva o Antarktidě ji sice tak nějak
prohlašuje za společné dědictví lidstva, ale neříká to závazně. Když v 19. století do Antarktidy
začali připlouvat polárníci, tyčili si vlajky a činili různé nároky.
Ty ale neměly moc velkou váhu, protože Antarktidu na technologickém
stromě ještě nešlo kolonizovat.

Stejně jako v Monopolech je ale optimální
strategií přivlastnit si všechno, na čem přistanete.
Británie na začátku 20. století zvažovala, že si přivlastní celou Antarktidu. Omezila se ale na území mezi pobřežím,
které probádala, a jižním pólem. Podobný nárok vznesla i Francie,
kterou následovalo Norsko a nacisté. Argentina a Chile si přivlastnily území,
které se krylo s Británií v domnění, že ta se tím nebude mít čas zabývat.
Ona i bývalé kolonie si ale čas našly. Antarktida tak byla v době,
kdy rozsáhlé územní spory nebyly ideální, změtí odporujících si nároků.


Jako by to nebylo málo, právo nárokovat si Antarktidu
si vyhradily i USA a SSSR. Ne hned, ale možná později. V roce 1959
USA, SSSR a deset dalších zemí, Argentina, Austrálie, Belgie, Chile,
Francie, Japonsko, Nový Zéland, Norsko, Jihoafrická republika a Velká Británie,
podepsaly smlouvu, aby uvolnily napětí. Prohlásily, že v Antarktidě nebudou
žádná vojska, těžba ani jaderné výbuchy. Smlouva o Antarktidě, která je
první smlouvou o odzbrojení studené války, tento kontinent vyhradila vědě a přírodě.


Mimochodem protože je to rezervace, odpad se řídí jedním pravidlem.
Nic po sobě nenechávejte. Nic. Když do Antarktidy poletíte v létě,
v zimě se z ní vrátíte i s výkaly. Zní to skvěle. Co je za problém
s větou o společném dědictví? Svého nároku na Antarktidu
se ve skutečnosti nikdo nevzdal, protože jediný způsob,
jak všechny přimět k podpisu, bylo přidat odstavec, který to celé obešel
a který stanovuje, že země budou jednat, jako by Antarktida byla společným
dědictvím lidstva a oni na ni neměli nárok. Legálně se ale ničeho nevzdaly.

Mapy Antarktidy proto často zahrnují
současný stav nároků ve formě klínů. Toto prázdné místo mimochodem nikomu
nenáleží. Je to největší území za Zemi, které si nepřivlastnil žádný stát.
Alespoň prozatím. Země mají na rozdíl
od dob kolonialismu technologii k tomu, aby v Antarktidě budovaly stálé základny. Z nějakého důvodu
je budují na svém nárokovaném území. Tato otázka proto nemá jasnou odpověď.
Antarktida podle smlouvy patří všem, ale smlouva samotná
obsahuje záměrnou mezeru.

Antarktida proto setrvává v kvantovém stavu,
v němž jsou nároky reálné a nereálné. Některé země
staví mezi svými "hranicemi" a země bez nároků jako Čína
staví kdekoli na kontinentu. Patří přece všem.
Nebo ne? Na těchto nárocích vesměs nezáleží.
Alespoň do 40. let 21. století, kdy nastane čas
na revizi sekce o těžbě. V Antarktidě
se potenciálně nachází spousta ropy, nemluvě
o 70 % světové zásoby sladké vody, která by mohla
být ještě cennějším zdrojem.

USA a sovětské... Rusko
možná ještě opráší své poukázky na jeden nárok zdarma. Antarktida ale prozatím zůstává tím,
co zamýšlela smlouva. Kontinentální přírodní rezervací
a útočištěm vědeckého výzkumu. Překlad: qetu
www.videacesky.cz