Videohry od firem na pochutiny

Zdravíčko, internete, tady John Oliver. Naše show si pořád dává pauzu, ale chtěl bych si o něčem promluvit. A to o pochutinách. Lidi, já jsem do těch věcí blázen. Já prostě miluju slané křupky, bublinková pitíčka, šustivé pytlíky a blyštivé lahve. Ani mi nevadí, že mají nulovou nutriční hodnotu a všechny chutnají jako E 129. Chuť je jen jeden ze smyslů a upřímně je přeceňovaná. Chci si stěžovat na pochutinové firmy, hlavně na to, jak cílí na mladé.



Vysedávají na Twitteru a spamují s čímkoliv, co je zrovna v kurzu. Třeba když všichni tweetovali o varovných signálech s emoji červených vlajek. Začalo to jako jiné super online věci na černošském Twitteru. Odtamtud se to dostalo přímo do pekel. Chips Ahoy! napsaly „Nemám rád sušenky s čokoládou.“ s červenými vlaječkami. Pringles napsaly „Neskládám #Pringles na sebe.“ s vlaječkami. Cap'n Crunch napsal „Mám rád rozmočené cereálie“ a Pop-Tarts: Když Pop-Tarts uvaří.



Dalších takových byla spousta a všechny si zaslouží strávit život za mřížemi. Ale takhle to teď se značkami je. Tráví čas na Twitteru, papouškují memes a občas předstírají psychické zhroucení. Jako tehdy, když SUNNYD zatweetoval: Už takhle dál nemůžu. A na to Pop-Tarts odpověděly: Můžu tě obejmout? Společně to zvládneme, kamaráde. Což je rozhovor, co mi způsobil opravdovou depresi.



A možná si říkáte: Počkat, řekni, co tedy mají dělat, Johne Olivere, ty, co si je soudíš ze slonovinové věže, v té své nóbl kravatě a s účesem, na kterém někdo tvrdě pracoval. Já vám povím, co mají dělat. Protože už to dělali v devadesátkách. V té době totiž vyráběli videohry. Ano, třeba takový 7UP, Sprite pro chudé a Sierra Mist pro bohaté, vyráběl hry s jejich až poeticky odfláknutým maskotem Cool Kolečkem.



Vzali kolečko ze svého loga, dali mu cool brýle a pojmenovali ho Cool Kolečko. Umění. Vydali hry Cool Kolečko, Videohra Cool Kolečko, Kolečkovo cool dobrodružství a Kolečko dobývá Hollywood z roku 1995. A vtipné na tom je to, že některé ty hry docela ušly. Tady Cool Kolečko skáče po pláži, tady hopsá v lahvi limonády a tady se snaží zavraždit myš v pyžamu.



Šlo o skvělý příklad toho, jak se značka snaží překonat svůj původ, v tomto případě sodovku, do které kýchl citrón, a stát se něčím opravdu parádním. A hlavně v tom 7UP nebyl sám. Cheetos vydaly hru Gepard Gerald: Cool na druhou. A je neuvěřitelné, že dospělí exekutivci do sídla Cheetos svolali schůzi a podepsali smlouvu na hru, která měla prodat jejich vysušená sýrová hovínka.



A pokud si říkáte: Johne, zadrž. Samozřejmě že do toho šly 7UP a Cheetos, jejich maskoti už vypadají jako postavy z videohry, méně extravagantní značka by hru nevyrobila. Hele, tady. Chex Quest! V roce 1996 vyrobily videohru cereálie Chex. Chex!



Dětské ranní zklamání. Párty omyl. Cereálie v příchutích pšenice, rýže a kukuřice, ačkoliv všechny tři chutnají jako ta krabice. Tyhle cereálie dostaly licenci ke hře Doom v době největšího panikaření okolo stříleček a vydaly hru plnou nepřetržitého násilí, která vypadala takto, a dávaly ji do krabic, a radši to zopakuju, cereálií Chex.



A aby to vůči jejich značce dávalo smysl, jen změnili hrdinu na kukuřičný čtvereček. Což vybízí k otázce: Proč? Proč to Chex udělaly? Chtěli jsme vytvořit střílečku z pohledu první osoby, co by se vešla do krabice, protože to děcka chtěla. Šest milionů kopií v šesti milionech krabic cereálií, vyprodaly se do šesti týdnů.



A tržby cereálií Chex se zvedly o 248 procent. Cereálie Chex zažívaly boom. Je to pravda. Šest týdnů v roce 1996 cereálie Chex válely. Je to tak. To je ten realitu ohýbající potenciál, který mají hry pro nudné značky dneška. A pokud si říkáte, jak mohla firma s cereáliemi s vlastní videohrou přijít tak rychle, měli na to šikovný trik.



Našli jsme tu nejgeniálnější tajnou zbraň na světě. Jmenuje se Scott Holman, bylo mu 17, chodil na střední. Ve firmě jsme čekali do půl čtvrté, nemohli jsme se dočkat konce školy. Přišel ze školy, začal programovat, pracoval do půl dvanácté. Pokud si promluvíte s profíkem, řekne vám, proč to není možné udělat. Ale pokud to stejně potřebujete, najděte si teenagera.



Dobře. Zákony o práci dětí nechme stranou. „Pokud to potřebujete, najděte si teenagera“ nezní moc dobře. „Pokud potřebujete vysvětlit TikTok, najděte si teenagera“ zní líp. „Pokud potřebujete, aby vám někdo řekl něco krutého, co si budete pamatovat do své smrti, najděte si teenagera“ zní pořád líp. A hele, v tuhle chvíli už jsem to asi vysvětlil dostatečně.



Tedy to, že videohry od pochutin byly stupidní a zároveň úžasné. Žádné další příklady nejsou potřeba. Ale i tak mám pro vás další. Pepsimana. Pepsimana? Ano, Pepsimana. To je opravdová hra, kterou lidé vytvořili. Udělali k tomu i obálku, kterou lze popsat jen jako „co kdyby byla hliníková plechovka nabušenej aktiv“. Garantuju vám, že tahle věc stříká Pepsi.



Hlavně si to negooglujte. Negooglujte nadrženého Pepsimana. Snažím se vás chránit. Nedělejte to. Pepsiman byla exkluzivní hra pro Japonsko a byl to vlastně Temple Run s Pepsi superhrdinou, který zachraňuje lidi díky Pepsi. Ale podstata příběhu této hry je mnohem hlubší! Pepsimane, zdá se, že jsme ztratili kontrolu nad hlavním počítačem Pepsi City. Došlo k přetížení.



Nemáme dost Pepsi pro všechny! A vypukly násilné sváry mezi lidmi lačnícími po Pepsi. Lidé vyčerpáním omdlévají, protože se nemůžou osvěžit Pepsi. Cože? V tom klipu je vše, co byste si mohli přát. Polda, co příliš často říká Pepsi, hlavní počítač Pepsi City a slovo svár. A v tuto chvíli bych vám rád ukázal klipy stereotypního Američana, jak pije Pepsi a křičí na vás, jak je Pepsi dobrá, které se objevují mezi levely.



To bych vám moc rád ukázal. A víte co, ukážu vám to. Zvládl jsi to, jo! Všichni Pepsi! Pijte Pepsi! Heleďte… Jsem rád, že ten týpek existuje, ale křičet na někoho, ať si dá Pepsi, když zrovna dohrál celou hru od Pepsi? Klídek, nemusíš je přesvědčovat. Tohle všechno je jen dlouhý způsob, jak se firem zeptat: Co se vám stalo?



Před 25 lety jste prolomily šifru, jak přeměnit reklamy, které všichni nenávidí, na videohry, které všichni zbožňují. Nechci, aby z Quiznos tweetovali „Když sendvič není hezky teplý“ nebo co. Chci, aby mě posadili do kokpitu 16bitové kosmické lodi ve tvaru sendviče, která hovězími lasery útočí na mimozemské vegany. Jde o to, že by pochutiny měly méně tweetovat a vyrábět více her. Jen si představte takový svět.



Měli bychom vesmírného mariňáka Orvilla Redenbachera. Nebo Chips Ahoy! jako prošedivělé sušenkové piráty na moři mléka hledající kapitána Crunche, aby si jeho hlavu přibili na stěžeň. Dám vám další příklad, který mě zrovna napadl. Bojovka, ale jediné dvě postavy jsou SpaghettiO a Chef Boyardee. Jako Mortal Kombat, ale bez hudby. Nikdo netleská, nikdo nefandí. Aréna plná tváří, které ten brutální balet sledují v tichosti. Není to zábava.



Není to krásné. Děje se to, co musí. Kosti se lámou. Těstoviny se trhají, rajčatová omáčka všude kolem. A když jeden z maskotů leží u vítězových nohou, padlá postava je navždy mrtvá. Tuhle hru nemůžete hrát znovu. Tohle je život. Žádný restart. Tohle jsou jen tři rychlé nápady, které kterákoliv značka může použít.



Takže firmy, odhlaste se z Twitteru a vymyslete něco zajímavého, vy zatracení upíři. To je ode mě vše, jdu přemluvit svůj tým, ať mě dají do hry, kde budu aspoň tak zábavný jako Chex. Rýžové Chex, ne kukuřičné Chex. To bych nepozřel. Díky za zhlédnutí, vrátíme se v únoru, do té doby na shledanou. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz