Až vyjde měsíc – Kde příběh ladí se stylemLekce ze scénáře

Ahoj, já jsem Michael a toto jsou Lekce ze scénáře. Někteří lidé považují Wese Andersona za génia, který podvrací konvence filmového jazyka a tvoří si vlastní dialekt. Jiní tvrdí, že si jeho vyumělkované filmy lidé pletou s uměním, postrádají význam. Mně se většina jeho filmů líbí a podle mě je Až vyjde měsíc nejlepším příkladem příběhu, který ladí se stylem. Barevná paleta a záběry jako z pohádky vytvářejí svět podobný fantasy knihám, které s sebou Suzy nosí.

Ale dnes chci dohlédnout za jeho vizuální styl a zaměřit se na jiné věci. Prozkoumat, jak scénář připravuje půdu pro příběh a jak používá detaily, aby vytvořil fantaskní a nebezpečný svět filmu Až vyjde měsíc. SCÉNÁŘ (POZOR, SPOILERY!) PROLOG Všichni víme, jak vypadá film Wese Andersona.

Ale jak vypadá scénář Wese Andersona? Zde vypíchnu pár věcí, které stojí za zmínku. V nadpisech scén scenáristé Anderson a Roman Coppola užívají tečku místo klasické pomlčky. Když je tam informace o světě příběhu, ale není ve scénáři očividná, je v závorkách. Je tam pár specifických zmínek o kameře. Vypravěč se na ni přímo obrací. Vložené záběry jsou zde poznamenány, dělené záběry popsány.

Další kamerové záležitosti jsou naznačeny zmínkami o prvcích v popředí nebo pozadí. Mnoho z Andersonových typických vizuálních detailů může být ve scénáři taktéž nalezeno. V poznámkách zmiňují specifické dekorace, umístění předmětů nebo kostýmní detaily. Ale kromě toho, že čtenáři malují obrázek, jak tyto detaily slouží příběhu? ČÁST PRVNÍ: DETAILY, BECKY A SVĚT OBÝVANÝ LIDMI Ať už jde o stanovou podšívku, nebo barvu papíru na nástěnce, scénář je plný detailních popisů světa.

Ale nejzajímavější mi přišly popisy života postav. Každá postava dělá něco jiného, když ji potkáme. Dělají své běžné činnosti, než jsou vtaženy do příběhu. To neplatí pouze pro hlavní postavy, ale i pro ty vedlejší. Například spojovatelku Becky. „Mladá ženy s vlasy v drdolu sedí před rozvodnou deskou a jí sendvič, zabalený ve voskovaném papíře.

To je Becky.“ Proč jí Becky sendvič? Netuším. Kromě toho, že to vytvoří asociaci mezi ní a jídlem, na což znovu dojde v pozdější scéně. „Becky otevře krabičku domácích citronových sušenek. Kapitán Sharp odmítne. Skautský vedoucí Ward si jednu vezme.

Zdá se nadšený.“ Becky mohla být prostou spojovatelkou. Ale místo toho nám díky těmto drobnostem dává nahlédnout do svého života mimo funkci v příběhu. Chvíle se sušenkami navíc započne milostný příběh mezi ní a vedoucím Wardem, který se odehrává na úplném pozadí filmu. - Ty? - Jsi v pořádku? Samozřejmě. To je jen taková hravá maličkost.

Ale nahromadění takových detailů pomáhá svět zaplnit a udělat z něj svět uvěřitelný, obývaný lidmi. Jako by existoval před začátkem filmu a pokračoval po jeho konci. To je důležité, protože diváci mají pocit, že jednání postav pak nese následky. Že na jejich volbách záleží. Tyto detaily také divákům pomáhají si na prostředí filmu zvyknout. Jak píše scenárista William Goldman v knize Adventures in the Screen Trade: „Každý film vytváří svou vlastní zvláštní realitu.

Jakmile jsou stanoveny její hranice, nemůžou být porušeny, aniž by hrozilo, že se celý film rozpadne.“ Proto je důležité vašemu příběhu připravit půdu. ČÁST DRUHÁ: PŘÍPRAVA PŮDY A ZABITÍ PSA Prvních patnáct stran scénáře připravuje filmu půdu. Vypravěč nás provází po ostrově a nastíní blížící se bouřku, čímž pro příběh ustanoví časový rámec. Jsme na úplném okraji výspy u Černého majáku, známého pro zuřivou a podrobně zaznamenanou bouři, která jej zasáhne z východu 5.

září. Za tři dny. Setkáme se se skauty a poznáme jejich násilné sklony, když hledají Sama a nosí s sebou velké, velmi nebezpečné zbraně. - Co když se bude bránit? - Kdo? - Shakusky. - Můžeme na něj použít sílu? - Ne, toto je nenásilná záchranná akce. Když se Suzy a Sam potkávají na poli na straně 17, známe postavy, rozsah světa a nástrahy, které jim hrozí.

Tyto hrozby se uskuteční mým oblíbeným způsobem, jak ustanovit pravidla světa, když Suzy a Sam narazí na skauty. Jsi v háji, Shakusky. Jejich potyčka není beze ztrát. Suzy jednoho ze skautů bodne. To ne.

A zemře pes. Samozřejmě mě mrzí, že umřel pes, ale ukáže se tak, co je v sázce. Pokud se film nebojí zabít psa, ztratíme dojem bezpečí. To je skutečnost v Až vyjde měsíc, které si je Wes Anderson dobře vědom. Owen a já jsme vždycky diskutovali o tom, jestli v našich filmech může někdo zemřít? Je to vůbec představitelné?

Myslím, že tohle je jeden z filmů, kde se to může stát. To se uplatní hlavně v závěrečné části, kdy udeří bouře. V posledních chvílích, když Suzy a Sam šplhají na střechu, aby utekli, máte pocit nebezpečí. To je důležité, protože jejich vůle zemřít za jejich lásku má sílu, pouze když si myslíte, že by opravdu mohli umřít. To dokazuje význam stanovení hranic toho, co se může a nemůže stát v rámci vašeho příběhu.

Poslední věc, o které chci mluvit, je, jak je svět Až vyjde měsíc představen publiku. V krátkosti: o stylu. ČÁST TŘETÍ: STYL, POUTO A ODSTUP V knize Notes on Directing Frank Hauser a Russell Reich napsali: „Stylové prvky se nejlépe uplatní, pokud mají záměr, účel a smysl.

Ne když jsou samoúčelné.“ Prvky stylu Wese Andersona jsou dobře známé, ale jaký je jejich účel? Většina filmů chce, abyste se ztratili v příběhu a zapomněli, že sledujete film. Užívají konvenční filmový jazyk, který na sebe nepřitahuje pozornost. Wes Anderson dělá pravý opak. Od vypravěče, který mluví k publiku a hraje si s kamerou, až k Suzyiným knihám, které uvádějí, v které fázi příběhu se nacházíme…

Část druhá. …styl Až vyjde měsíc nám neustále připomíná, že se díváme na film. Možná to, co vytváří největší dojem odstupu, je dialog. Postavy jsou dost přímočaré, někdy dokonce až kruté. Musím na sobě zapracovat.

Kvůli všem. Kromě mě. Kromě tebe. Skoro nikdy nelžou. Místo toho nahlas říkají přesně to, co si myslí nebo cítí. Doufám, že odletí střecha a vcucne mě vesmír. Bude vám beze mě líp. Dialogy v Až vyjde měsíc se vyhýbají realismu, protože jim jde o něco jiného.

Ale co? Na jednu stranu nám dialogy umožňují přístup k myšlenkám a pocitům postav. Pouto. Ale na druhou stranu jsou ty repliky tak suchopárné a vyřčeny takřka bez emocí, že o pocitech nesdělují prakticky nic. Odstup. To vytváří disonanci: diváci jsou vystaveni intenzivním emocím, ale nepustí si je k tělu, nemůžou je naplno prožít.

Místo toho, aby nám byl smysl donesen pod nos, musíme se jako diváci aktivně zapojit a sami rozklíčovat citový život postav. Budu vzadu. Jdu najít a pokácet strom. Tento brechtovský přístup k vyprávění dělá z Andersonových filmů spíš intelektuální cvičení než odpočinkovou zábavu. Ale také proto si myslím, že jeho styl skvěle doplňuje téma a příběh Až vyjde měsíc.

Protože Suzy a Sam se také snaží svému světu porozumět. Oba jsou problémové děti, které konečně našly člověka a místo, díky kterým jsou šťastné. Ale všichni dospělí se je snaží rozdělit. Milujeme se. Chceme prostě být spolu. Co je na tom špatně? Provedení příběhu napodobuje nevinnou závažnost dětství, která naráží na citové zábrany, které si budujeme v dospělosti.

To vše v příběhu o dvou dětech, které si prochází nepříjemným přerodem jednoho v druhé. V Až vyjde měsíc je pláž, kterou Suzy a Sam prohlásí za svou, během bouře z mapy vymazána. Podle mě je to metafora o končícím dětství. Době intenzivních pocitů a nevinnosti, která musí být zničena, abyste mohli dospět.

Ale tento film, díky obsahu příběhu i způsobu, jakým je vyprávěn, stručně tuto hořkosladkou dobu proměny ztvárňuje. Je to umělecké dílo, které mě nechá vrátit se do světa Až vyjde měsíc, kdykoliv se mi zachce. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz