Proč se řeky zatáčejí?

Na rozdíl od perlivých potůčků
stékajících po horách se meandry řek v nížinách
zdají krotké a líné. Horské bystřiny však řídí
stěny údolí, po kterých stékají, jejich směr je doslova vytesán v kameni.
Na pláních stěny ustoupí měkké půdě a dovolí řekám měnit své břehy
na dlouhé cestě do moře. Cestě, která nikdy není rovná,
alespoň ne dlouho. K tomu, aby se rovná řeka zahnula, stačí trocha nerovnováhy a času.


A obojího je v přírodě dostatek. Třeba si ondatra
v jednom břehu vyhrabe doupě. Má tam krásný domeček,
který ale zároveň břeh oslabuje, až se začne drolit a padat ke dnu. Voda zaplní novou prohlubeň,
odnáší z ní hlínu a dále ji zvětšuje, díky čemuž voda proudí rychleji,
odnáší další půdu a tak dále, a tak dále. Jak se proud dostává hlouběji
pod břeh na jedné straně, proud u druhého břehu
zpomaluje a slábne. A protože pomalá voda neunese
tolik pevných částic jako ta rychlá, hlína se usazuje a hromadí u dna,
voda je mělčí a ještě pomalejší, až se z nahromaděné půdy
stane nový vysoký břeh.

Mezitím rychle proudící voda
u vnějšího břehu vybočí z ohybu s dostatečnou silou,
aby se odrazila na druhé straně, kde začne vytvářet ohyb další.
A další a další a další. Čím širší říčka, tím déle trvá,
než proud na druhou stranu dorazí, čímž se zvětšuje vzdálenost
k dalšímu ohybu. Měření meandrů po celém světě
odhalilo překvapivě pravidelný vzorec: délka esovité části meandru
se rovná 6 šířkám říčního kanálu.

Takže maličké meandry jsou
mini verze jejich větších příbuzných. Pokud meandru nic nepřekáží v cestě,
ohýbá se víc a víc, až se okraje nakonec střetnou. Řeka pak pokračuje rovnější cestou a nechává za sebou půlměsíc
mrtvého ramene. Nebo „billabong“. Nebo „lago en herradura“.
Nebo „bras mort“… Pro tato mrtvá ramena máme spoustu jmen,
protože jsou tam, kde je nebo bývala voda.

Což mě přivádí na otázku:
„Jak jim říkali Marťané?“