Neil deGrasse Tyson: Vědu máme v DNA
V dnešním videu se známý astrofyzik Neil deGrasse Tyson rozpovídá o vědě. Je to právě ona, která spojuje lidi z celého světa. Není to fotbal, není to náboženství, není to nic jiného, je to věda. A nejsou to jen lidé, které spojuje. V budoucnu to snad budou i mimozemšťané, se kterými se pomocí ní dorozumíme. Neexistuje větší pravdy, než jakou nám přináší toto skutečně fundamentální poznávání a popisování. Jde o jakýsi univerzální jazyk celého vesmíru. Podívejte se na následující video a zjistěte, kdy jím začínáme mluvit.
Přepis titulků
Nenapadá mě žádná činnost, která je pro člověka charakterističtější
než provádění vědeckých experimentů. Zamyslete se nad tím.
Co dělají děti? Malé děti.
Děti, které sotva umí chodit. Co dělají?
Převracejí kameny, otrhávají lístky růží, prozkoumávají svoje okolí
skrze experimentování. To jako lidské bytosti děláme.
A děláme to důkladněji a lépe než kterýkoliv jiný druh na Zemi, na který jsme doposud narazili. Samozřejmě nám k tomu pomáhají protistojné palce a opravdu velké hlavy s šedou kůrou mozkovou starající se o zpracovávání. Když jsme batolata, spíše prozkoumáváme svoje okolí, než že bychom četli poezii pro dospělé. To začneme dělat až později. Než k tomu dojde, každé dítě je vědec.
A když přemýšlím nad vědou, přemýšlím nad ní jako nad opravdu lidskou činností. Jako nad něčím opravdu fundamentálním pro naši DNA. Jako nad něčím, co podněcuje zvědavost. Souvisí to spolu. Zvědavost a chuť provést experiment. Když děláte vědu, je to právě svět přírody, který rozhoduje, co je pravda a co ne.
Znamená to tedy to, že pokud přijdu na vědeckou myšlenku, někdo jiný by na ni přišel také, pokud bych to já neudělal. Ale vezměte si třeba Hvězdnou noc od van Gogha. Kdyby ji nemaloval on, nenamaloval by ji nikdo. V tomhle smyslu je umění specifičtější kreativnímu člověku, než je vědecká myšlenka tomu, kdo s ní přijde.
Ale přesto je obojí lidská činnost. Když se objevily roboti, lidi si řekli: "Postavíme robota." A co je napadne jako první? Postavit robota podobajícího se člověku, co dělá lidské věci. To je tak typické pro 50. léta. Přes to jsme se už dávno přenesli. Hubbleův vesmírný teleskop je robot.
Pošleme mu příkaz, někam se nasměruje, pořídí snímek vesmíru a ten snímek nám pošle zpátky. Nevypadá jako lidská bytost. Neusmívá se, nemá ruce ani nohy. Takže tahle představa, že by se mohl robot obrátit proti nám... To nejsou roboti, které vytváříme. Že se Skynet napojí na internet a nabyde vědomí. Dobře.
Ty filmy dál natáčejte, jsou zábavné, ale já žiju ve skutečném světě. Ve skutečném světě takové roboty nevytváříme, a i kdybychom to dělali, byly by to jen dobré počítače a poskytovaly by mi přístup k informacím. Popravdě už přístup k informacím mám. Mám ho na svém smartphonu. Jen pár doteků mě dělí od veškerých nashromážděných znalostí lidské rasy na Zemi.
Říká se tomu internet, na něm už jsem. Lidé si ho chtějí napojit do hlavy, já si ho nepotřebuji neuro-mechanicky napojit do hlavy přes nový mozkový USB port. Už teď ho mám přímo na dlani. Děkuji.
A děláme to důkladněji a lépe než kterýkoliv jiný druh na Zemi, na který jsme doposud narazili. Samozřejmě nám k tomu pomáhají protistojné palce a opravdu velké hlavy s šedou kůrou mozkovou starající se o zpracovávání. Když jsme batolata, spíše prozkoumáváme svoje okolí, než že bychom četli poezii pro dospělé. To začneme dělat až později. Než k tomu dojde, každé dítě je vědec.
A když přemýšlím nad vědou, přemýšlím nad ní jako nad opravdu lidskou činností. Jako nad něčím opravdu fundamentálním pro naši DNA. Jako nad něčím, co podněcuje zvědavost. Souvisí to spolu. Zvědavost a chuť provést experiment. Když děláte vědu, je to právě svět přírody, který rozhoduje, co je pravda a co ne.
Znamená to tedy to, že pokud přijdu na vědeckou myšlenku, někdo jiný by na ni přišel také, pokud bych to já neudělal. Ale vezměte si třeba Hvězdnou noc od van Gogha. Kdyby ji nemaloval on, nenamaloval by ji nikdo. V tomhle smyslu je umění specifičtější kreativnímu člověku, než je vědecká myšlenka tomu, kdo s ní přijde.
Ale přesto je obojí lidská činnost. Když se objevily roboti, lidi si řekli: "Postavíme robota." A co je napadne jako první? Postavit robota podobajícího se člověku, co dělá lidské věci. To je tak typické pro 50. léta. Přes to jsme se už dávno přenesli. Hubbleův vesmírný teleskop je robot.
Pošleme mu příkaz, někam se nasměruje, pořídí snímek vesmíru a ten snímek nám pošle zpátky. Nevypadá jako lidská bytost. Neusmívá se, nemá ruce ani nohy. Takže tahle představa, že by se mohl robot obrátit proti nám... To nejsou roboti, které vytváříme. Že se Skynet napojí na internet a nabyde vědomí. Dobře.
Ty filmy dál natáčejte, jsou zábavné, ale já žiju ve skutečném světě. Ve skutečném světě takové roboty nevytváříme, a i kdybychom to dělali, byly by to jen dobré počítače a poskytovaly by mi přístup k informacím. Popravdě už přístup k informacím mám. Mám ho na svém smartphonu. Jen pár doteků mě dělí od veškerých nashromážděných znalostí lidské rasy na Zemi.
Říká se tomu internet, na něm už jsem. Lidé si ho chtějí napojit do hlavy, já si ho nepotřebuji neuro-mechanicky napojit do hlavy přes nový mozkový USB port. Už teď ho mám přímo na dlani. Děkuji.
Komentáře (0)