Jak se umění dostalo k Jacksonu PollockoviNerdwriter1

Kde by měl začít příběh této malby? Tady v roce 1910, nebo tady v roce 1844? Možná tady… v Cézannově ateliéru na konci 19. století. Možná to jediné místo, kde lze nalézt počátek tohoto plátna, je v mysli Jacksona Pollocka v den, kdy začal cákat barvu na plátno. Ptám se na to, protože tato malba, Jedna: Číslo 31, 1950, je jediným dílem abstraktního umění, které mě tváří v tvář naprosto šokovalo.

Jakmile jsem ho spatřil, něco jsem pocítil. Asi bych ten pocit nedokázal popsat, ale taky jsem se po něm nemusel pídit, což je problém, který často mám s nefigurativními malbami, před kterými stojím a snažím se pochopit, jak na mě působí, a cítím se blbě, protože nic necítím. Nemyslím, že síla tohoto Pollocka spočívá v jeho místě v dějinách umění. Jeho styl, užití barev, hyperaktivita vyplývají z jeho vnitřní podstaty. Ale myslím, že dějiny umění mají co říct skrze Pollockovy cákané malby, které v té době dělal už čtyři roky.

Mnoha způsoby jím vrcholí něco, co má svůj mlhavý začátek před stoletím či dvěma s postupným koncem církevní a šlechtické záštity nad uměním a s příchodem malířů, kteří malovali, co jim přišlo důležité. Není pevně stanoveno, odkdy začíná moderní umění. Někteří se domnívají, že to bylo s touto Manetovou malbou z roku 1863 se zploštěnou perspektivou a skandálním námětem, který nedbal hodnot Salonu. Jakýkoliv jiný moment je též platný.

V tom roce byly dvě třetiny obrazů navržených do Salonu odmítnuty a po bouři nevole císař Napoleon III. povolil pro tyto malby Salon uspořádat, náležitě nazvaný Salon odmítnutých. Byla to nesmírně populární akce, a i když tyto malby byly kritizovány, jako byly opěvovány, byl to moment uznání pro umění, které vybočovalo z hierarchie kvality Akademie. Jakmile byla uzda povolena, věci se rychle začaly měnit.

Za necelých 10 let později Claude Monet a jeho souputníci započali impresionismus. Nezajímalo je, jaké předměty ve světě vidí, ale jak se od nich odráží světlo. Impresionismus započne řetězovou reakci… reakcí. Postimpresionisté se začali osvobozovat od efektů světla a reality barev a malovali na základě vlastního prožitku a pocitů. Poté fauvisté dovedli nahodilost barev do kaleidoskopických extrémů v prvním desetiletí 20.

století. Jen se podívejte, jak se malby proměnily jen za 40 krátkých let. Umění se rozvinulo. Od staletí dlouhé snahy napodobit fyzický svět v jeho perspektivě, barvách a tvarech se rychle upustilo. Vasilij Kandinskij, ovlivněný impresionisty, fauvisty, hudbou a geometrickým duchovnem teosofie, začne od napodobování upouštět úplně. V průlomové knize píše: „Čím abstraktnější je tvar, tím jasnější a bezprostřednější je jeho půvab.“ A v roce 1910 namaluje toto…

kde nemůže být žádný předmět z našeho světa rozeznán. Je to první opravdu abstraktní malba. I když se ukázalo, že Hilma af Klint malovala abstrakce už tři roky předtím, ale nikdo o tom po mnoho let netušil. Mezitím Pablo Picasso a Georges Braque s malbou zamávali po svém – zformováním Cézannových pokusů s vícenásobnou perspektivou do kubismu. Kubisté užívali geometrii, aby realitu ukázali z mnoha úhlů najednou. Kandinskij se tím inspiroval, ale snaží se geometrii užít spíš k abstrakci než původní reprezentaci.

Nápady, které tyto pokusy přinesou, přerostou v několik dalších hnutí: futurismus v Itálii, De Stijl v Nizozemsku, suprematismus a pak konstruktivismus v Rusku, dadaismus ve Švýcarsku a nakonec surrealismus ve 20. a 30. letech. Klíčovým aspektem Manifestu surrealismu je důraz na automatickou tvorbu: předem nepromyšlené psaní nebo mluvení jako způsob, jak vstoupit do nevědomí. Malíři jako André Masson to použili ve vizuálním umění, nechali inkoust volně téct po papíře, aby vytvářel splývavé, snové kresby, které předznamenaly dílo Jacksona Pollocka.

S druhou světovou válkou zuřící v Evropě, několik surrealistů a jiných evropských umělců uteklo do New Yorku a začali se mísit s novou školou amerických malířů. Američané sloučili všechny evropské styly a reagovali na ně. Říkalo se jim abstraktní expresionisté a vytvářeli hluboce osobní, formálně novátorská a konfrontační díla.

Surrealista v exilu Wolfgang Paalen to vyjádřil nejlépe: „Malby již nic nepředstavují, současnou rolí malby je podívat se na diváka a zeptat se ho: Co představuješ ty?“ Pollockovy cákané malby dostávají abstrakci na její krajní mez. I u Kandinského jeho linie ohraničují rozpoznatelné tvary. U Pollocka nejsou tvary, náznaky, nic, čeho bychom se mohli chytit. Samotným liniím, tančícím po plátně, je dána svoboda, nic neobsahují, nic neoddělují.

Není žádné uvnitř, žádné venku, vaše oči si nemají kde odpočinout. Vše, co zůstává, je energie. Divoká, emotivní energie, která civí na vás, ne naopak. Myslím, že proto byla má reakce, když jsem malbu viděl, tak silná. Cítil jsem, že se na mě dívá. Jak jsem již řekl, tyto cákané malby jsou hodnotné ze své podstaty. Ale také si myslím, že promlouvají k něčemu hluboko v naší povaze: že jsme posedlí.

Jako jsme nepřestali, dokud jsme nedolétli ke hvězdám, trvalo méně než 100 let, než se z tohoto… stalo toto… Přispěl tomu samozřejmě i rychle se měnící svět, ale mimo to věřím, že je v nás něco, co nás pohání zkoušet, kam až můžeme zajít. Století moderního umění je toho vzrušujícím příkladem.

Je nesmírně podnětné vidět, jak nezkrotná lidská tvořivost dokáže být. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz