Jak se umění dostalo k Jacksonu Pollockovi

Kde by měl začít
příběh této malby? Tady v roce 1910, nebo tady v roce 1844?
Možná tady… v Cézannově ateliéru
na konci 19. století. Možná to jediné místo,
kde lze nalézt počátek tohoto plátna, je v mysli Jacksona Pollocka v den,
kdy začal cákat barvu na plátno. Ptám se na to, protože tato malba,
Jedna: Číslo 31, 1950, je jediným dílem abstraktního umění,
které mě tváří v tvář naprosto šokovalo.

Jakmile jsem ho spatřil,
něco jsem pocítil. Asi bych ten pocit nedokázal popsat,
ale taky jsem se po něm nemusel pídit, což je problém, který často mám
s nefigurativními malbami, před kterými stojím
a snažím se pochopit, jak na mě působí, a cítím se blbě,
protože nic necítím. Nemyslím, že síla tohoto Pollocka
spočívá v jeho místě v dějinách umění. Jeho styl, užití barev, hyperaktivita
vyplývají z jeho vnitřní podstaty. Ale myslím, že dějiny umění mají
co říct skrze Pollockovy cákané malby, které v té době
dělal už čtyři roky.

Mnoha způsoby jím vrcholí něco, co má
svůj mlhavý začátek před stoletím či dvěma s postupným koncem církevní
a šlechtické záštity nad uměním a s příchodem malířů,
kteří malovali, co jim přišlo důležité. Není pevně stanoveno,
odkdy začíná moderní umění. Někteří se domnívají, že to bylo
s touto Manetovou malbou z roku 1863 se zploštěnou perspektivou a skandálním
námětem, který nedbal hodnot Salonu. Jakýkoliv jiný moment je též platný.

V tom roce byly
dvě třetiny obrazů navržených do Salonu odmítnuty
a po bouři nevole císař Napoleon III. povolil pro tyto malby
Salon uspořádat, náležitě nazvaný
Salon odmítnutých. Byla to nesmírně populární akce,
a i když tyto malby byly kritizovány, jako byly opěvovány,
byl to moment uznání pro umění, které vybočovalo
z hierarchie kvality Akademie. Jakmile byla uzda povolena,
věci se rychle začaly měnit.

Za necelých 10 let později Claude Monet
a jeho souputníci započali impresionismus. Nezajímalo je, jaké předměty ve světě
vidí, ale jak se od nich odráží světlo. Impresionismus započne
řetězovou reakci… reakcí. Postimpresionisté se začali osvobozovat
od efektů světla a reality barev a malovali na základě
vlastního prožitku a pocitů. Poté fauvisté dovedli nahodilost
barev do kaleidoskopických extrémů v prvním desetiletí 20.

století. Jen se podívejte, jak se malby
proměnily jen za 40 krátkých let. Umění se rozvinulo.
Od staletí dlouhé snahy napodobit fyzický svět v jeho perspektivě,
barvách a tvarech se rychle upustilo. Vasilij Kandinskij, ovlivněný
impresionisty, fauvisty, hudbou a geometrickým duchovnem teosofie,
začne od napodobování upouštět úplně. V průlomové knize píše: „Čím abstraktnější je tvar, tím jasnější
a bezprostřednější je jeho půvab.“ A v roce 1910 namaluje toto…

kde nemůže být
žádný předmět z našeho světa rozeznán. Je to první opravdu abstraktní malba. I když se ukázalo, že Hilma af Klint
malovala abstrakce už tři roky předtím, ale nikdo o tom po mnoho let netušil. Mezitím Pablo Picasso a Georges Braque
s malbou zamávali po svém – zformováním Cézannových pokusů
s vícenásobnou perspektivou do kubismu. Kubisté užívali geometrii,
aby realitu ukázali z mnoha úhlů najednou. Kandinskij se tím inspiroval, ale snaží se geometrii užít
spíš k abstrakci než původní reprezentaci.

Nápady, které tyto pokusy přinesou,
přerostou v několik dalších hnutí: futurismus v Itálii,
De Stijl v Nizozemsku, suprematismus
a pak konstruktivismus v Rusku, dadaismus ve Švýcarsku
a nakonec surrealismus ve 20. a 30. letech. Klíčovým aspektem Manifestu surrealismu
je důraz na automatickou tvorbu: předem nepromyšlené psaní nebo mluvení
jako způsob, jak vstoupit do nevědomí. Malíři jako André Masson
to použili ve vizuálním umění, nechali inkoust volně téct po papíře,
aby vytvářel splývavé, snové kresby, které předznamenaly
dílo Jacksona Pollocka.

S druhou světovou válkou
zuřící v Evropě, několik surrealistů a jiných
evropských umělců uteklo do New Yorku a začali se mísit
s novou školou amerických malířů. Američané sloučili všechny
evropské styly a reagovali na ně. Říkalo se jim
abstraktní expresionisté a vytvářeli hluboce osobní,
formálně novátorská a konfrontační díla.

Surrealista v exilu
Wolfgang Paalen to vyjádřil nejlépe: „Malby již nic nepředstavují, současnou rolí malby je
podívat se na diváka a zeptat se ho: Co představuješ ty?“ Pollockovy cákané malby
dostávají abstrakci na její krajní mez. I u Kandinského jeho linie
ohraničují rozpoznatelné tvary. U Pollocka nejsou tvary, náznaky,
nic, čeho bychom se mohli chytit. Samotným liniím,
tančícím po plátně, je dána svoboda, nic neobsahují, nic neoddělují.

Není žádné uvnitř, žádné venku,
vaše oči si nemají kde odpočinout. Vše, co zůstává, je energie. Divoká, emotivní energie,
která civí na vás, ne naopak. Myslím, že proto byla má reakce,
když jsem malbu viděl, tak silná. Cítil jsem, že se na mě dívá. Jak jsem již řekl, tyto cákané malby
jsou hodnotné ze své podstaty. Ale také si myslím, že promlouvají
k něčemu hluboko v naší povaze: že jsme posedlí.

Jako jsme nepřestali,
dokud jsme nedolétli ke hvězdám, trvalo méně než 100 let,
než se z tohoto… stalo toto… Přispěl tomu samozřejmě
i rychle se měnící svět, ale mimo to věřím,
že je v nás něco, co nás pohání zkoušet, kam až můžeme zajít. Století moderního umění
je toho vzrušujícím příkladem.

Je nesmírně podnětné vidět,
jak nezkrotná lidská tvořivost dokáže být. Překlad: elcharvatova
www.videacesky.cz