Proč Rusko útočí na Ukrajinu

Toto video vzniklo díky Curiosity Stream a Nebule. Podívejte se na doprovodné video z mé série o moderních konfliktech, které vysvětluje průběh ruské invaze do Gruzie z roku 2008 a také dosavadní průběh války mezi Ruskem a Ukrajinou od krize na Donbasu v roce 2014. Stačí si předplatit služby Curiosity Stream a Nebula za méně než 15 dolarů ročně na curiositystream.com/reallifelore. Posledních pár měsíců se v západních médiích téměř neustále mluvilo o hrozbě ruské invaze na Ukrajinu.



Dnes začala rozsáhlá vojenská cvičení… - Jde o velmi nebezpečný okamžik. - Vyvolává obavy z invaze… Podle amerických zdrojů bylo vysláno za poslední den přes 2 000 vojáků. Američtí občané by měli odejít, teď hned. 24. února ráno se ukázalo, že obavy byly opodstatněné. Ruský prezident Vladimir Putin v podstatě vyhlásil Ukrajině válku a schválil vojenskou invazi na její území.



Brzy potom byly po celé Ukrajině hlášeny exploze. Před vyhlášením války shromáždila ruská armáda u svých hranic téměř 200 000 vojáků a k tomu tanky, dělostřelectvo, výstroj a polní nemocnice. Mnoho dalších jednotek bylo u běloruské hranice s Ukrajinou. Pro srovnání: Tolik jednotek má celá ukrajinská armáda a podobný počet amerických vojáků se v roce 2003 účastnil invaze do Iráku. Na invazi to tedy rozhodně stačí.



Ruská vláda navíc uznala nezávislost dvou samostatných států na území Ukrajiny, Doněcké a Luhanské republiky. A do obou vyslala armádu. Když započítáme ruskou vojenskou přítomnost na Krymu, je poměrně jasné, že Rusko Ukrajinu takřka celou obklíčilo. Válka, která už začala, by se mohla vyvinout v nejvážnější konflikt evropských dějin od 2. světové války. A otázka, kterou si všichni celou dobu klademe, zní: Co přesně od Ukrajiny Vladimir Putin a Rusko chtějí?



A odpověď je samozřejmě složitá. Kořeny současných Putinových požadavků najdeme před více než 30 lety na začátku 90. let, u rozpadu Sovětského svazu. Celá staletí před touto událostí byly dnešní země, které známe jako Rusko, Ukrajina, Bělorusko a další, součástí jednolitého útvaru, ať SSSR, nebo Ruské říše. A obyvatelé se po celé generace volně stěhovali napříč celým tím územím. Tyto země jsou hluboce a těsně propojené společnou minulostí.



Celá desetiletí k tomu patřilo i to, že bylo Rusko široce uznáváno za jednu z nejhrozivějších světových supervelmocí. To se ale na konci roku 1991 změnilo, když se najednou ta obrovská jednotná říše, která v nějaké podobě existovala po staletí, zhroutila a zanechala po sobě 15 náhle nezávislých republik. V té největší, v Rusku, dnes žije o polovinu méně lidí než v tehdejším Sovětském svazu.



A ruská ekonomika je jen o kousek větší než ta španělská. Španělsko má přitom jen třetinovou populaci a velmocí není už od 18. století. Zároveň se rozlehlé území, které moskevská vláda dříve řídila, od rozpadu SSSR neustále zmenšuje. Během studené války působily v Evropě dvě soupeřící vojenské aliance. Severoatlantická aliance neboli NATO na západě a Varšavská smlouva na východě.



Moskva nevládla v zemích Varšavské smlouvy přímo, šlo spíše o jakési sovětské satelity, loutkové státy. Z pohledu Moskvy tvořily tyto země velkou nárazníkovou zónu pro případ, že by její největší rivalové z NATO ze západu zaútočili. Od Nizozemska na západě po pohoří Ural na východě evropskou krajinu zásadně utváří zeměpisný prvek zvaný Středoevropská nížina. Je téměř výhradně rovinatá a připomíná trychtýř, na severu Německa je ještě velmi úzká, ale směrem k Uralu se čím dál více rozevírá.



Rozlehlou planinu je tedy směrem na východ stále obtížnější ubránit po celé šířce. Kvůli tomu je z pohledu každého režimu v Moskvě, bez ohledu na časové období či ideologii, zcela zásadní rozšířit svůj vliv na západ, aby pokrýval co největší část této planiny a zúžil prostor, který musí Moskva bránit v případě konfliktu se Západem.



V době studené války ovládal moskevský režim největší část této roviny v dějinách. Moskva řídila přímo nebo zprostředkovaně území od Uralu až po Východní Německo a celé širší ústí trychtýře měla pevně ve svých rukou. Rakousko a Finsko byly neutrální, Jugoslávie byla nezúčastněný komunistický stát, takže jediné fronty, na kterých Moskva stála přímo proti NATO, byly Sudety, Černé moře a úzká sekce Středoevropské nížiny ve středu Německa.



Ty všechny bylo snadné ubránit. Jakákoli invaze do sovětské sféry by byla přes tyto geografické hranice opravdu obtížná. Ale situace se za 30 let od roku 1991 dramaticky změnila, a to v neprospěch Moskvy. Bývalé státy Varšavské smlouvy, Východní Německo, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko jsou dnes členy NATO.



Stejně jako bývalé sovětské republiky Litva, Lotyšsko a Estonsko. Tyto změny posunuly přední linii NATO výrazně dál na východ, do širšího úseku Středoevropské nížiny. Zároveň byla Kaliningradská oblast, ruská exkláva, odstřižena od Běloruska tímto úsekem polsko-litevské hranice. Pokud vládnete Kremlu a stále věříte, že je NATO nepřátelská vojenská aliance nebo by se nepřátelskou stát mohla, tato situace samozřejmě vypadá špatně.



Ale ještě není vše ztraceno. Po rozpadu Sovětského svazu založilo mnoho nově nezávislých republik vlastní vojenskou alianci zvanou Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti neboli OSKB. V Evropě do ní patří Rusko, Bělorusko a Arménie, ale Ukrajina ne, ta zůstala neutrální oblastí mezi NATO na západě a OSKB na východě. Z tohoto hlediska je tedy jasně vidět, proč Moskva má a vždycky bude mít zásadní geopolitický zájem o Ukrajinu.



Pokud bude Ukrajina pod vlivem Moskvy, posune se obranná linie OSKB a Ruska ke Karpatům na jihozápadě, což zúží frontu na Středoevropské nížině pouze na východní polskou hranici. Baltské státy sice rovněž patří do této nížiny, ale jednotky OSKB by je snadno mohly obklíčit, kdyby rychle obsadily polsko-litevskou hranici mezi Kaliningradem a Běloruskem.



Tím by Pobaltí odřízly od zbytku NATO. Proto nejde o tak zásadní geopolitickou hrozbu. Naopak, pokud by se Ukrajina stala členem NATO, posunula by první linii NATO výrazně za Karpaty a podél širšího úseku Středoevropské nížiny. Obranná linie Ruska by se náhle táhla 2 300 km po otevřené planině, která se těžko brání. Nejvýchodnější část této fronty by se nacházela jen nějakých 300 km od Volgogradu.



Pokud by byl obsazen, přišlo by Rusko o řeku Volhu a bylo by odstřiženo od ropy a plynu, které se ze zbytku země dopravují od Kaspického moře. K tomu už málem došlo za 2. světové války, kdy se toto město nazývalo Stalingrad. Bělorusko, spřátelený a loajální stát OSKB, který je často považován za prodlouženou ruku Moskvy, by se navíc stal neudržitelným výběžkem, který vyčnívá hluboko do teritoria NATO.



Bylo by státy NATO obklopeno ze tří stran. Přímá kontrola Ukrajiny Moskvou, nebo alespoň její neutralita, je tedy pro obranu OSKB a Ruska zcela zásadní, pokud věříte, že je NATO agresor nebo by se jím mohlo v budoucnu stát. Ale to je ve skutečnosti jen začátek toho, co Rusko a Putin od Ukrajiny chtějí. Ze všeho nejvíc totiž chtějí energii. Ruská ekonomika sice jen tak tak předčí španělskou, ale Rusko je přesto světovou velmocí, co se týče energetických zdrojů.



Ropa a plyn jsou důležité dílky skládačky, když chceme pochopit globální ambice Ruska. Díky rozsáhlým ropným polím je Rusko 2. největším producentem ropy, předčí dokonce Saúdskou Arábii. Rusko zároveň disponuje největší zásobou zemního plynu na světě, a to především na Sibiři. Díky tomu je Rusko největším světovým vývozcem zemního plynu. Zisky z prodeje ropy a plynu jsou základem moderního Ruska a jeho moci ve světě.



Představují totiž až 50 % celkového rozpočtu ruské vlády a asi 30 % celého HDP Ruska. Rusko využívá obrovské zisky z prodeje ropy a plynu do zahraničí, aby vyzbrojilo armádu, splatilo dluhy, naspořilo peníze a financovalo svůj vzestup zpět na pozici světové velmoci. Rusko je tedy v podstatě ropný stát stejně jako Saúdská Arábie nebo Írán. Zároveň je jediným ropným státem na území Evropy.



Aspoň zatím. Ty úžasné geologické dary mají totiž z pohledu Moskvy několik zeměpisných háčků. Většinu plynu prodává Rusko dychtivým zákazníkům z EU. Celých 35 % dodávek plynu pro EU pochází právě z Ruska. Mezi jeho zákazníky patří i Německo, 4. největší ekonomika světa. V jeho případě pokrývají dodávky z Ruska polovinu spotřeby. Plyn, který teče do Německa a Evropy tímto složitým systémem plynovodů, přináší ruské vládě zisky nutné pro její fungování a evropským občanům přináší teplo nutné k vytápění domovů.



Obě strany jsou na sobě tedy značně závislé. Jakékoliv narušení toho obchodního vztahu by pro Moskvu bylo katastrofální. A nejpravděpodobnější je, že ho v budoucnu naruší právě Ukrajina. Za dob SSSR, kdy byly Rusko a Ukrajina jeden stát, se stavěly plynovody přes Ukrajinu, fungovaly jako most, který dodával plyn ze Sibiře přímo zákazníkům v Evropě.



Když se ale SSSR rozpadl, Ukrajina se stala nezávislou zemí a po Rusku požadovala poplatky v řádech miliard dolarů ročně, aby nadále plnila funkci plynového mostu do Evropy. A Rusko muselo souhlasit, protože by jinak nebylo schopné plyn do Evropy dostat. Ještě v roce 2005 teklo 80 % plynu směřujícího do Evropy plynovody na ukrajinském území.



V dalších desetiletích se Rusko snažilo zbavit závislosti na Ukrajině stavbou nových plynovodů mimo ukrajinské území. Třeba Jamal–Evropa vede přes Bělorusko, Nord Stream 1 a 2 v Baltském moři vede přímo z Ruska do Německa, tedy k největšímu zákazníkovi, a nezapomeňme na South Stream, Blue Stream a Turk Stream v Černém moři. Rusko plánuje do roku 2024 plynovody na Ukrajině zcela uzavřít, což vládě ušetří náklady ve výši miliard dolarů.



To ale pořád zdaleka není ta nejzásadnější hrozba. Pro Moskvu je mnohem hrozivější zjištění ze začátku roku 2012, že ve výlučné ekonomické zóně Ukrajiny v Černém moři jsou možná více než 2 biliony metrů krychlových zemního plynu. Z velké části se nachází kolem poloostrova Krym. Ještě zajímavější je, že technologický pokrok po roce 2010 umožnil těžbu ropy a zemního plynu z břidličnaté horniny.



Tím se otevřela možnost těžit břidlicový plyn z ložisek kolem Charkova a Doněcku na východě a také u Karpat na západě. Na začátku roku 2012 náhle vyvstala situace, kdy má Ukrajina zčistajasna 14. největší zásoby zemního plynu na světě, ocitla se hned za Austrálií a Irákem. Ale jako relativně chudá země neměla finance, technologii ani vybavení na to, aby tyto zdroje ve větší míře těžila.



To se změnilo, když začala ukrajinská vláda chvíli poté udělovat těžební práva společnostem typu Shell a Exxon. Náhle bylo reálné, že za pár let by západní společnosti umožnily Ukrajině stát se druhým ropným státem v Evropě. Nejen, že by byla výrazným konkurentem pro ruské dodávky plynu do Evropské unie, a tím pádem přímou hrozbou pro rozpočet ruské vlády i ruské HDP, ale zároveň by se tím otevřely dveře pro vstup Ukrajiny do EU a také do NATO.



A o to podle mě v této krizi ve skutečnosti jde. V roce 2012, kdy došlo k těmto zjištěním, vládl Ukrajině Viktor Janukovyč, proruský politik, co ukrajinskou politiku přizpůsoboval zájmům Moskvy. Dokud byl prezidentem on, nebyla situace pro Rusko přímou hrozbou. Když ale v únoru roku 2014 jeho vláda náhle padla v důsledku proevropské a prozápadní revoluce v Kyjevě, Moskva se pohotově chopila příležitosti a zabrala část Ukrajiny.



Ovládla Krym a anektovala ho ve jménu historických nároků a ochrany etnických Rusů. Ale anektováním Krymu Rusové zároveň získali přímou kontrolu nad dvěma třetinami ukrajinského pobřeží a s tím i nad naprostou většinou výlučné ekonomické zóny Ukrajiny. A především nad zhruba 80 % potenciálních ukrajinských zásob ropy a plynu na moři.



Navíc Rusové na poloostrově zabavili vrtné vybavení v hodnotě miliard dolarů. To vše zcela ochromilo schopnost ukrajinské vlády v budoucnu konkurovat ruské plynové nadvládě v Evropě. Pro Ukrajinu celou věc zhoršuje fakt, že oblasti s největší zásobou břidlicového plynu jsou blízko zásadních zón konfliktů, které sponzoruje Moskva.



Jde o Doněckou a Luhanskou oblast zde a separatistické Podněstří tady v Moldavsku. To podle mě není náhoda. Shell a Exxon kvůli konfliktům odstoupily od smluv s ukrajinskou vládou, takže Ukrajina nemá jak zbylé zásoby vytěžit. Zároveň není schopná zvrátit ruskou okupaci Krymu. Z hlediska Putina a jeho režimu šlo o naprosto nezbytné kroky, aby zabránili prozápadní Ukrajině v prodávání plynu do Evropy.



Jinak by byl ohrožen základní zdroj bohatství a moci Putinova režimu. Ukrajinu bylo nutné rozdělit kvůli bezpečí Putina a ostatních oligarchů. Ale to pořád není vše. Dokud bude Putin u moci, nemůže Rusko vrátit Krym, protože by s ním vrátilo výlučnou ekonomickou zónu, a tím pádem i všechny zásoby plynu. Navíc i strategický přístav Sevastopol, jeden z mála nezamrzajících přístavů, které může ruská armáda využít a který potřebuje pro operace v Černém a Středozemním moři. Kdyby se Krym vrátil Ukrajině a Ukrajina se stala členem NATO, mohla by ohrozit primární zdroj zisků ruské vlády a ruská armáda by navždy ztratila geostrategicky nejdůležitější přístav.



Přesto má Ukrajina nástroje, kterými může vyvíjet nátlak. Krym je ze zeměpisného hlediska téměř samostatný ostrov, se zbytkem Evropy je propojen jen volně, pokrývají ho suché stepi a slané mokřady, pitné vody pro obyvatele a na pole je tu nedostatek. Před ruskou invazí a anexí byla většina sladké vody, asi 85 %, transportována na Krym z řeky Dněpr kanálem postaveným za dob SSSR.



Ale po ruské anexi Krymu v roce 2014 se Ukrajincům nechtělo vodu dál posílat, takže kanál na severu zasypali cementem a zablokovali tok vody na Ruskem okupovaný Krym. Ve výsledku Krym od té doby pomalu, ale jistě skomírá, postupně se z něj opět stává suchá step, jakou býval dříve. A dnešní změna klimatu to celé ještě zhoršuje. Rok 2020 na Krymu byl nejsušším rokem od začátku měření před 150 lety.



Ruská vláda má tím pádem potíže udržet území pod kontrolou. Vodní nádrž hlavního města Simferopolu je dnes zaplněná z méně než 7 %, takže je voda dostupná jen na příděl. Rusové postavili most přes Kerčský průliv za téměř 4 miliardy dolarů, aby Krym propojili se svým územím, ale dodávky vody jsou přesto složité. Život více než 2 milionů obyvatel Krymu se po anexi nezlepšil, právě naopak.



Ruská vláda vyčleňuje na podporu poloostrova Krym miliardy dolarů ročně. Tyto výdaje z většiny souvisí s tím, že Ukrajinci na své straně zablokovali tento kanál. A Ukrajina se ho v nejbližší době rozhodně nechystá znovu zprovoznit. Z tohoto hlediska tedy můžeme tuto krizi vnímat i optikou změny klimatu a sporů o vodu. I to patří k hlavním důvodům, které vysvětlují aktuální ruské kroky. Současný prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj opakovaně prohlašuje, že hlavní cíl ukrajinského národa je do budoucna znovuzískání vlády nad Krymem.



Ukrajina v tuto chvíli nemá realistickou šanci porazit mnohonásobně mocnější a schopnější ruskou armádu. Ale pokud by se Ukrajina stala členem NATO a mezi Ukrajinou a Ruskem by na Krymu nebo na Donbasu vypukl konflikt, aniž by bylo patrné, kdo ho vyvolal, mohla by Ukrajina teoreticky aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy.



V něm stojí: „Ozbrojený útok proti jedné nebo více stranám bude považován za útok proti všem, a proto dojde-li k takovému útoku, každá ze stran neprodleně podnikne akci, jakou bude považovat za nutnou, aby pomohla napadené smluvní straně.“ Vládci v Kremlu se tedy do budoucna obávají, že by Ukrajina do boje o Krym proti Rusku zatáhla NATO. Moskva ví, že by prohrála. Nejen kvůli tomu, že NATO má mnohem moderněji vybavenou armádu, ale také kvůli ruským demografickým problémům.



Od pádu SSSR je v Rusku každý rok úmrtnost vyšší než porodnost. Ruská míra porodnosti patří k vůbec nejnižším na světě. Počet obyvatel Ruska tím pádem už třicet let postupně klesá. A s příchodem koronavirové pandemie v roce 2020 se problém ještě zhoršil. Rusko nyní zažívá největší pokles počtu obyvatel v době míru za celou svou historii.



Situace je horší než v 90. letech, těsně po rozpadu SSSR. Momentálně je v Rusku asi 25 milionů mužů ve věku vhodném pro vojenskou službu. Vláda ale ví, že s postupem času se tato zásoba potenciálních vojáků bude stále zmenšovat. Možná tedy v Kremlu přemítají o tom, že čím déle bude Rusko v otázce Ukrajiny nečinné, tím složitější zásah v budoucnu bude. Tudíž platí: čím dříve, tím lépe. Okupací Krymu a podněcováním konfliktu na Donbasu se Rusku dosud dařilo udržet Ukrajinu mimo Severoatlantickou alianci.



Shromážděním jednotek u hranic a vojenským cvičením v Bělorusku Moskva dále naznačuje, že je Ukrajina v nebezpečí. To může vyvolat paniku mezi investory a poškodit ukrajinskou ekonomiku. Zároveň to Ukrajinu nutí navyšovat investice do armády a obrany státu, čímž se zpomaluje rozvoj infrastruktury pro těžbu plynu. A Rusko samozřejmě celé roky, už od roku 2014, rozdmýchává válku na východě Ukrajiny, která ukrajinskou vládu stojí spoustu času, vojáků i zdrojů.



Když východ Ukrajiny po ruské invazi na Krym ovládli proruští separatisté, vyhlásily Doněck a Luhansk před osmi lety nezávislost na Ukrajině. S finanční a vojenskou podporou Ruska od té doby válčí proti ukrajinské vládě. V této válce už přišlo o život více než 14 000 lidí. Už roky ovládá většinu území obou oblastí ukrajinská vláda, ale před pár dny Rusko poprvé uznalo oba subjekty za samostatné, na Ukrajině zcela nezávislé státy a do obou vyslalo své jednotky.



V době natáčení tohoto videa stále není jasné, jaké má Putin s Ukrajinou záměry. Možná plánuje jen omezený útok na Ukrajinu, aby od ní natrvalo oddělil Doněck i Luhansk, podobně jako to udělal před 8 lety s Krymem, a aby obě oblasti okupoval.



Možná chystá další menší útok z Krymu, aby odstranil blokádu kanálu a vyřešil problémy s dodávkou vody. Ale možná chce zajít dále, aby zajistil, že se situace již nikdy nebude opakovat. Možná chce ruské území rozšířit alespoň k části toku Dněpru, aby nejen stabilizoval Krym a jeho dodávky pitné vody, ale také zabral větší část ukrajinského pobřeží a zásob plynu a získal silnější obrannou pozici podél toku řeky Dněpr proti případným útokům ze západu.



Také by mohl plánovat jižní okupaci, při které by připojil Doněck a Luhansk k Rusku, propojil Krym s Dněprem a vodním kanálem, zcela zablokoval přístup Ukrajiny k Černému moři, a tím pádem i všem pobřežním zásobám plynu, a propojil Rusko s Krymem i Podněstřím na západě. Nebo skutečně plánuje plnohodnotnou invazi ve snaze zabrat Ukrajinu celou, aby zajistil, že obranná linie Ruska a OSKB proti NATO bude blíže k úzkému hrdlu Středoevropské nížiny.



Tvořila by ji polská hranice mezi Karpaty a Baltským mořem. Tím pádem by zajistil, že Ukrajina nikdy nebude zneužita proti Rusku a Bělorusko se nestane výčnělkem, který Rusko neubrání. Pak by skoro jistě následovaly provokace směrem k Moldavsku. Jde o další bývalý sovětský stát, který není členem NATO a čirou náhodou už má proruskou separatistickou oblast, kterou by Rusko časem také mohlo oficiálně uznat, Podněstří. Je to součást Putinova opakovaně deklarovaného cíle obnovit ve 21.



století bývalou sovětskou a ruskou říši. Když se teď Putin rozhodl zaútočit, není zcela jasné, co se děje, situace na bojišti se rychle vyvíjí. Ale Putinovy požadavky jsou jasné. Požaduje, aby Západ splnil tři hlavní podmínky. Zaprvé, že se Ukrajina nikdy nestane členem NATO. Zadruhé, že NATO a USA stáhnou všechny ozbrojené síly z východní Evropy zpět za hranice NATO před jeho rozšířením v roce 1997, tedy k Německu.



To by znamenalo opustit Polsko, Pobaltí a zbytek východní Evropy. A zatřetí, že USA a NATO svolí zmrazit současnou podobu aliance NATO, vyloučí přijímání jakýchkoli nových členů a že na Ukrajině, ve východní Evropě a na Kavkaze nebudou bez ruského svolení probíhat vojenská cvičení NATO. Západ a NATO na tyto podmínky samozřejmě nikdy nepřistoupí, to musí být Putinovi jasné. Ale vzhledem ke geopolitické bezpečnosti, obchodování s ropou a plynem, měnícímu se klimatu, nedostatku vody na Krymu a demografické krizi přímo v Rusku je jasné, proč Ukrajina Rusku nedá spát.



Jen čas ukáže, jak to hodlá Rusko s Vladimirem Putinem v čele vyřešit. Když ale zanalyzujeme, jak se Putin zachoval v dřívějších krizích, můžeme odhadnout, jak by mohl jednat v budoucnu. Uznání Doněcké a Luhanské oblasti jako nezávislých států a vyslání ruských jednotek na jejich území, než byla zahájena plnohodnotná invaze na celou Ukrajinu, nepříjemně a zlověstně připomíná činy Putina a ruské vlády v Gruzii před 14 lety, v roce 2008.



Ruská armáda tehdy napadla Gruzii. Tato invaze se stala první evropskou válkou ve 21. století. Dvě proruské separatistické provincie v Gruzii, Abcházie a Jižní Osetie, byly Ruskem uznány za zcela nezávislé státy.



Pod záminkou gruzínské okupace obou oblastí do nich Rusko vyslalo jednotky. Z této pozice pak zahájilo plnohodnotnou pozemní, leteckou i námořní invazi do zbytku Gruzie. Po 12 dnech intenzivního boje získali Rusové nadvládu nad Abcházií i Jižní Osetií, upevnili de facto nezávislost obou oblastí a Gruzii tím rozdělili. Svůj domov muselo opustit skoro 200 000 lidí a Gruzie zcela přerušila diplomatické vztahy s Ruskem.



Nakonec se ale jednalo o jasné vítězství Ruska a Vladimira Putina, protože se Gruzie nestala členem NATO. Západ a NATO se plně soustředily na šlamastyky v Iráku a Afghánistánu, takže situace v Gruzii v mezinárodním měřítku nikoho nezajímala. O pouhých 6 let později použil Putin úplně stejnou taktiku jako v Gruzii proti Ukrajině na Krymu i na Donbasu.



A dnes, v roce 2022, se zdá, že se historie opět opakuje v Doněcku, Luhansku a na Ukrajině. Ruská invaze do Gruzie je bezpochyby zcela zásadní pro pochopení toho, jak funguje Putinova strategie rozdělení státu. A také pro pochopení toho, jaké má asi úmysly s Ukrajinou. Ale kdybych o tom mluvil na YouTube, video by určitě bylo demonetizováno a bylo by u něj věkové omezení. Tím pádem byste ho nejspíš nikdy neviděli.



Místo toho jsem vytvořil doplňkové video k tomuto dílu ve své sérii o moderních konfliktech. Je stejně dlouhé jako tohle video a zabývá se celým průběhem ruské invaze do Gruzie od začátku do konce. Nahrál jsem ho na platformu Nebula. Asi už víte, že na ní najdete spoustu exkluzivního obsahu bez reklam. Třeba mou sérii o moderních konfliktech s deseti novými epizodami, více než tři hodiny nového obsahu, který můžete zhlédnout teď hned. Včetně 26minutového videa, které jsem natočil o historii a průběhu moderního konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem.



Mluvím tam o všem, od rozpadu SSSR po invazi a anexi Krymu a o neustávající válce na východě Ukrajiny mezi separatisty podporovanými Ruskem a ukrajinskou vládou. Je tam řada dalších epizod z mé série, třeba o bitvě o Aleppo v Sýrii, válkách Saddáma Husajna, konfliktu mezi USA a Íránem a mnoho dalšího. Tato videa jsou k dispozici jen na Nebule, protože na YouTube by nefungovala, nikdo by si je nepustil kvůli způsobu fungování této stránky.



Nebula je jiná. Je to platforma bez algoritmu a bez reklam, je plná skvělého a jedinečného obsahu od skvělých a nezávislých edukátorů. Najdete tam exkluzivní projekty od tvůrců, které už nejspíš znáte. Třeba sérii o bitvě o Británii a logistice Dne D od Real Engineering či spoustu více než hodinových speciálů od Wendover Productions a mnoho dalšího.



Předplatné Nebuly a přístup k tomuto obsahu získáte nejlépe v kombinaci s předplatným Curiosity Stream v úžasném balíčku, který ve slevě koupíte za pouhých 15 dolarů za rok. Budete tak mít přístup k veškerému obsahu na obou platformách. Na Curiosity Stream také najdete řadu poutavých dokumentů. Například Apokalypsa Stalin, třídílný dokument dlouhý skoro tři hodiny, který se zabývá životem Josifa Stalina od raných let přes druhou světovou válku až po vládu nad světovou supervelmocí s jadernými zbraněmi.



Pokud chcete vědět, jak začala studená válka a kdo byl Josif Stalin, pusťte si tento dokument. Opravdu ho vřele doporučuju. Zároveň neznám lepší nabídku od jakékoli streamovací platformy. Získáte přístup ke dvěma platformám s obsahem, který vás zajímá, a to s nynější slevou za méně než 15 dolarů ročně. Navíc vaše předplatné pomůže řadě nezávislých edukátorů, nejen kanálu Real Life Lore.



Objednejte si tedy předplatné kliknutím na odkaz na obrazovce, který vás přesměruje přímo na stránku, kde se můžete přihlásit. Nebo najdete odkaz v popisku. Můžete tak podpořit kanál Real Life Lore. A jako vždy, mockrát děkuji za pozornost. Překlad: jesterka www.videacesky.cz