Filmová historie: Světový film – část 1

Bleskovka: Svět je velký. Co? A lidé točí filmy téměř všude již více než sto let. Hollywood vládl globálnímu filmovému trhu prvních 60–70 let, ale ve světě vzniklo mnoho velmi vlivných filmových hnutí. Na dvě videa toho je příliš, ale snad se díky nim začnete zajímat více. Začněme klíčovými hnutími a filmaři v Asii, které zrodily intenzivní politické změny a kteří trvale ovlivnili světový film.



SVĚTOVÝ FILM: ČÁST 1 Během 30. let zavedla japonská vláda přísnou kontrolu nad domácím filmem skrze ministerstvo propagandy. To cenzurovalo obsah bez hodnot císařské vlády a propagovalo filmy o japonské armádě. Po útoku na Pearl Harbor se ministerstvo propagandy inspirovalo nacisty a převzalo deset největších filmových studií. Poté studia sloučilo do dvou produkčních společností, které měly točit proválečné filmy.



Pravé záběry z bitvy v Pacifiku se těžko sháněly, takže se váleční japonští filmaři naučili skvělé speciální efekty. Tohle jim přijde vhod po válce, kdy nastane větší umělecká svoboda. Jasudžiró Ozu je považován za jednoho z mistrů klasického japonského filmu, období, které sahalo od roku 1926 do 50. let. Točil němé humanistické filmy o rodinných vztazích a mezigeneračních konfliktech. Obdivoval americké studiové filmy, hlavně Ernsta Lubitsche a D.



W. Griffitha. Jeho prvním uznávaným filmem byla komedie Narodil jsem se, ale… Film sleduje dvojici bratrů, které zklame otec, jenž se nedokáže postavit šéfovi. Mnoho jeho filmů má jemnou sociální kritiku ve velmi osobních příbězích. Ozu je známý dlouhými, širokými záběry, které některé scény vykreslují velice pomalu. Tím se odráží síla rituálu v tradičním japonském životě. Inovoval i využití prostoru mimo záběr. Postavy na překvapivě dlouho opustily záběr a kamera točila prázdný prostor.



To odráží zenovou estetiku prázdnoty a trpělivosti. Ozuovy filmy nadnášejí dávné japonské zvyky a víry, i když se příběhy odehrávají v tehdejší době. Ozu po válce natočil tři mistrovská díla. Pozdní jaro, Sklizeň obilí a jeho nejslavnější film Příběh z Tokia. Konec války se podepsal na japonském filmovém průmyslu. Většina země byla zjizvena fyzicky i psychicky poté, co Hirošima a Nagasaki utrpěly masivní bombovou operaci a atomové výbuchy.



Jeden poválečný japonský film se s tím vypořádal velmi explicitním způsobem. Nelze koukat na Godzillu od Iširó Hondy z roku 1954 a nevidět podobenství ve sci-fi filmu o příšeře. A také se nesnažte napodobovat Godzillu. - Neumíš to. - Ne, fakt ne. Tvora probudí neopatrné atomové výbuchy a lidé zápasí s potenciálně apokalyptickými důsledky vědeckého výzkumu.



Godzilla a její pokračování ukazují důmyslnost japonských speciálních efektů, protože válečné vychytávky se vyplácely. Po válce vedl generál Douglas MacArthur americké okupační síly, které v letech 1945–1952 dohlížely na demokratizaci Japonska. A japonské filmy tak byly opět cenzurovány. Nesměly oslavovat imperialismus, feudalismus a militarismus. Okupační síly zničily stovky filmů považovaných za antidemokratické. Za okupace se státní filmové společnosti rozdělily, aby podpořily konkurenci, a měly se točit filmy oslavující demokratické hodnoty a osobní svobody.



Jednomu tvůrci, kterému se tehdy dařilo, byl Akira Kurosawa, který se stal jedním z nejvlivnějších filmařů v historii filmu. Jako fakt, velký kádr. Kurosawa se stal mezinárodní hvězdou revolučním filmem Rašómon z roku 1951. Ten vypráví vraždu samurajského válečníka očima čtyř nespolehlivých vypravěčů. Události filmu vidíme čtyřikrát, pokaždé z jiného úhlu pohledu, a nikdy nezjistíme, která verze je pravdivá.



Jako by naznačoval, že pravda a realita jsou subjektivní v kině i životě a že naší jedinou nadějí je být k sobě navzájem co nejhodnější. Jo, Nicku. Kurosawa udržoval kameru v pohybu i v dalších samurajských filmech. Často si i půjčoval příběhy odjinud. Samurajský film Jódžinbó byl natočen podle americké detektivky Dashiella Hammetta. Krvavý trůn bylo japonské převyprávění Macbetha a samurajský epos Ran byl na motivy Krále Leara. Kurosawa zase inspiroval mnoho zahraničních filmů.



George Lucas uctil ve Hvězdných válkách Tři zločince ve skryté pevnosti a jeho mistrovské dílo Sedm samurajů uctili v USA dvakrát Sedmi statečnými. To z nich teda dělá Čtrnáct statečných. Anime, horor, dobová dramata a filmy kaiju jsou japonské příběhy známé všude možně. V pevninské Číně prošel filmový průmysl kvůli politice také velkými změnami. První domácí filmy vznikly v roce 1905 a za pět let se zrodil stabilní průmysl, který začal v Šanghaji a šířil se pobřežím. Zvuk přišel v roce 1929 a čínský filmový průmysl dál rostl, ale roku 1937 obsadili Šanghaj Japonci a zastavili produkci až do konce války.



Když roku 1949 vyhrála komunistická strana Mao Ce-tunga, film začal být pod dozorem ministerstva kultury. V 50. letech vybudovala čínská vláda tucet velkých filmových studií a produkovala prokomunistické filmy. V 60. letech vládní cenzoři zvolnili a povolili filmové adaptace oper a románů. Předtím by Třetí sestra Liu Su Liho a Brzké jaro v únoru Sie Tchie-liho byly za příliš buržoazní.



V roce 1966 pak přišla kulturní revoluce, násilná 10letá čistka většiny kulturních a ekonomických institucí v Číně. Různí profesionálové včetně filmařů byli čínskou vládou vyhnáni z práce a domovů a posláni k „převýchově“ na venkov. Filmová produkce se tak zastavila v roce 1967 a byla u ledu další tři roky. A tehdy mohli točit filmy pouze amatérští filmaři. Nakonec se z převýchovných táborů vynořili profesionální filmaři nebo šli na nové filmové školy a začali zase točit.



Jedním z hlavních režisérů pevninské Číny je Čang I-mou. Jeho prvotina Rudý čirok vyhrála roku 1987 hlavní cenu na filmovém festivalu v Berlíně. Svým nápadným vizuálním a malířským stylem natočil několik filmů o bojových uměních, jako Hrdina a Klan létajících dýk, a dohlížel na zahajovací ceremoniál olympijských her v Pekingu. Čang spolupracoval s Mattem Damonem a Willemem Dafoem na Velké čínské zdi. Tato spolupráce nemusí být jediná, protože dobře financovaná čínská studia začala spolupracovat s USA na filmech pro diváky v obou zemích i mimo ně.



Mimo pevninskou Čínu má Hongkong dlouhou tradici kung-fu a šermířských filmů. Zkungfuoval jsem orla. Hongkongský filmový průmysl povýšil v 60. a 70. letech násilné žánry na umění díky skvělé choreografii a rychlému střihu. Bruce Lee a Jackie Chan popularizovali tento autentický žánr mimo Hongkong a režiséři jako John Woo točili trháky v americkém studiovém systému.



Tváří v tvář a Mission: Impossible 2. Wong Kar-wai je další režisér hongkongského filmu. Jeho eliptické postmoderní filmy zkoumají neopětovanou lásku a vnitřní život postav. Filmy od snové lyriky Stvořeni pro lásku až po vznešenost bojového umění Velmistra měly velký dopad na filmaře po celém světě. Na světové scéně táhnou Čína a Hongkong, největší filmový průmysl je ale v Indii. Země natáčí 800–900 filmů ročně, zhruba čtvrtinu světových filmů. V Indii před nezávislostí na Britech bujel počátkem 20.



století filmový průmysl. Problém ale nastal s příchodem zvuku, protože Indie točí ve více než 16 jazycích. Například výraz Bollywood označuje filmovou produkci v Bombaji. Filmy v hindštině tvoří 25 % indického filmu. Filmy v bengálštině se produkují hlavně v Kalkatě a v Madrasu produkují v tamilštině, kannadštině či telugštině. I přes jazykové rozdíly sjednocuje většinu filmů styl. Většina filmů jsou okázalé muzikály nebo mytologická romantika, které jedou podle daných pravidel.



U muzikálů se říká „Potřebujete jen hvězdu, šest písní a tři tance“. Systém indických hvězd připomíná americké studiové období 30. let. Herci jsou vybíráni a upravováni studii a film se točí kolem jejich osobností. Nejziskovějším filmem v Indii jsou Plameny z roku 1975 Rameshe Sippyho. Je to akční dobrodružný film ovlivněný westerny, ale také má přehršel písní a tanců. Film byl tak oblíbený, že když vyšel, běžel v kinech nepřetržitě pět let! I z práce mě vyhodí dřív.



Mezitím všeobecně uznávaným mistrem indického filmu byl Satjádžit Ráj, jehož styl se od většiny lišil. Když Ráj nechal malířského studia, našel inspiraci v italském neorealismu, zejména v klasice Vittoria De Sica Zloději kol, intimním příběhu otce a syna bojujících o přežití v poválečné Itálii. V roce 1955 Ray natočil svůj první film Píseň silnice, vyprávějící o bengálském mladíkovi, jenž dospívá. Na rozdíl od indického filmu se Rájův film zaměřuje na emoce plně uvědomělých postav a důvěrné okamžiky.



Film se stal šokujícím mezinárodním hitem a získal cenu poroty v Cannes roku 1956. Ráj v dalších dvou filmech,Nezdolný z roku 1957 a Hlas krve z roku 1959, dále sledoval hlavní postavu z prvního filmu, když dospěla. Tyto tři filmy jsou Apuova trilogie a upevnily Rájovu mezinárodní reputaci a klidný hloubavý styl. Indický film není jen zábavný Bollywood, je mnohostranný a spolu s asijskými filmovými kulturami utvářel moderní filmovou tvorbu dneška a dalších generací.



Dnes jsme probrali poválečný japonský film, Kurosawovy samuraje i Hondovu Godzillu, čínský film pevninských eposů i filmových tradic bojových umění z Hongkongu a Indii, domov největšího filmového průmyslu světa. Příště probereme domorodý film Afriky, Latinské Ameriky a Středního východu. Překlad: Kara www.videacesky.cz