Proslov Stevea Jobse na Stanfordově univerzitě

Překlad: scr00chy
www.videacesky.cz Tento pořad vám přináší
Stanford University. Navštivte nás na www.stanford.edu. Díky. Je mi ctí tu dnes s vámi být
na vaší promoci na jedné z nejlepších univerzit na světě. Pravda je taková, že jsem nikdy
nevystudoval vysokou školu. A blíž než dnes
jsem k promoci nikdy nebyl.

Dnes vám řeknu tři příhody
ze svého života. Nic víc. Tři příběhy bohatě postačí. Ten první je o vidění souvislostí. Studia na Reed College
jsem zanechal po 6 měsících, ale pak jsem se tam vracel
další rok a půl, než jsem doopravdy skončil. Proč jsem zanechal studia? Začalo to ještě před mým narozením.

Moje biologická matka byla mladá,
svobodná vysokoškolačka a rozhodla se mě dát k adopci. Velice jí záleželo na tom,
aby mě vychoval vystudovaný pár, a tak bylo vše připraveno, abych byl po narození adoptován
právníkem a jeho ženou. Jenže když jsem se narodil, oni se na poslední chvíli rozhodli,
že chtějí holčičku. A tak mým rodičům,
kteří byli druzí v pořadí, uprostřed noci zazvonil telefon s otázkou:
"Máme tady právě narozeného kluka.

Chcete ho?" A oni řekli: "Samozřejmě." Moje biologická matka pak zjistila, že moje nová matka
nevystudovala vysokou školu a že můj otec
ani nedokončil střední školu. Odmítla podepsat adopční papíry. Svolila až po několika měsících, když mí rodiče slíbili, že půjdu
na vysokou.

Tak začal můj život. O 17 let později jsem šel na vysokou.
Ale naivně jsem si vybral školu, která byla skoro stejně
drahá jako Stanford. A všechny úspory mých rodičů
padly na školné. Po šesti měsících jsem dospěl k názoru,
že se to nevyplatí. Nevěděl jsem,
co se svým životem dělat, a nevěděl jsem,
jak mi s tím má pomoct vysoká škola. A já přitom utrácel peníze,
které moji rodiče celý život šetřili.

Tak jsem zanechal studia
a doufal jsem, že se vše nějak vyřeší. Tehdy to bylo dost děsivé, ale když se ohlížím zpátky, bylo to
jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Jakmile jsem přestal oficiálně studovat, mohl jsem přestat chodit
na nudné povinné předměty a začal jsem tajně chodit
na ty, které mě zajímaly. Nebyla to procházka růžovým sadem.
Neměl jsem pokoj na koleji, takže jsem spal na podlaze u kamarádů, vracel jsem lahve od Coly po pěti centech,
abych měl na jídlo, a každou neděli jsem chodil 7 mil
na druhou stranu města, abych si dopřál jedno dobré jídlo týdně
v chrámu Hare Krišny.

Užíval jsem si to. A spousta věcí, na které jsem narazil při následování své zvědavosti a intuice,
se mi hodila později v životě. Dám vám příklad: Reed College v té době nabízela
možná nejlepší kurzy kaligrafie v zemi.

Všechny školní plakáty a cedulky byly kaligraficky dokonalé. Protože jsem už nemusel chodit
na povinné předměty, rozhodl jsem se chodit na kaligrafii,
abych se to taky naučil. Dozvěděl jsem se o patkových
a bezpatkových písmech, o rozličných mezerách mezi písmeny, o tom, co stojí za skvělou typografií. Bylo to krásné a poučné, umělecky nenápadné způsobem,
který věda nedokáže zachytit, a mě to fascinovalo.

Nic z toho nemělo sebemenší
praktické uplatnění v mém životě. Ale o 10 let později, když jsme navrhovali
první počítač Macintosh, jsem si na to vzpomněl.
A všechno jsme to uplatnili v Macu. Byl to první počítač
s krásnou typografií. Kdybych tehdy ve škole
na ten kurz nechodil, Mac by nikdy neměl několik typů písem
se správnými proporcemi.

A jelikož to pak ve Windows okopírovali, je možné,
že by je neměly žádné počítače. Kdybych nezanechal studia, nikdy bych se nedostal
na kurz kaligrafie a osobní počítače by třeba dnes
neměly krásnou typografii. Samozřejmě, tehdy bylo nemožné
dát si tyhle věci do souvislosti. Ale při ohlížení zpátky o 10 let později
to bylo velice zřetelné.

Souvislosti nikdy nevidíte
při pohledu vpřed, pouze při ohlížení zpět. Musíte věřit, že tyto souvislosti
ve vaší budoucnosti vzniknou. Musíte v něco věřit. V instinkt,
osud, život, karmu, to je jedno. Důvěra v to, že se vám to v budoucnu vrátí,
vám dodá odvahu následovat své srdce, i když vás povede mimo vyšlapanou cestičku.
A to má pak obrovský dopad. Můj druhý příběh je o lásce a ztrátě. Měl jsem štěstí,
že jsem už v mládí zjistil, co mě baví.

S Wozem jsme založili Apple
v garáži mých rodičů, když mi bylo 20. Tvrdě jsme pracovali
a během 10 let Apple vyrostl ve 2miliardovou firmu
s více než 4 000 zaměstnanci. Rok předtím jsme vydali
náš nejlepší výtvor, Macintosh, a já zrovna oslavil své 30. narozeniny. A pak mě vyhodili. Jak vás můžou vyhodit z firmy,
kterou jste založili? Jak Apple rostl,
přijali jsme talentovaného člověka, který se mnou měl firmu vést, a první rok to klapalo.

Jenže pak se naše vize budoucnosti
začaly rozcházet a nakonec jsme se nepohodli vůbec. Správní rada pak dala za pravdu jemu. Takže jsem ve 30 letech skončil na dlažbě.
A byly toho plné noviny. To, čemu jsem věnoval celý svůj
dospělý život, bylo pryč a já byl zničený.

Prvních pár měsíců
jsem nevěděl, co si počít. Měl jsem pocit, že jsem zklamal
předchozí generaci podnikatelů. Že jsem nepřevzal štafetu,
když mi byla nabídnuta. Sešel jsem se s Davidem Packardem
a Bobem Noycem a snažil jsem se jim omluvit
za svůj omyl. Byla to velice veřejná aféra. A já dokonce zvažoval útěk
ze Silicon Valley. Ale pomalu mi začalo docházet,
že jsem měl svou práci stále rád.

Události v Applu
na tom pranic nezměnily. Byl jsem odmítnut,
ale pořád jsem byl zamilovaný. Tak jsem se rozhodl
začít znovu. Tehdy jsem to nevěděl,
ale ukázalo se, že vyhazov z Applu bylo to nejlepší,
co se mi mohlo přihodit. Tíhu úspěchu nahradila
lehkost nového začátku a s ním související nejistota. Umožnilo mi to dostat se
do nejkreativnějšího období mého života.

Během následujících 5 let
jsem založil společnost NeXT, dále společnost Pixar a zamiloval jsem se
do své úžasné budoucí manželky. Pixar následně vytvořil první počítačově
animovaný celovečerní film – Toy Story. A nyní je nejúspěšnějším
animačním studiem na světě. Shodou okolností následně došlo
ke koupi NeXT Applem, a já se tak vrátil do Applu.
Technologie vyvinuté v NeXT se staly základem
současné renesance Applu.

A s Laurene máme úžasnou rodinu. Jsem si jist,
že by k ničemu z toho nedošlo, kdybych tehdy nedostal padáka. Byl to odporný lék,
ale pacient ho nejspíš potřeboval. Někdy vás život přetáhne cihlou po hlavě.
Neztrácejte naději. Jsem přesvědčen, že jediná věc,
která mě hnala kupředu, byla láska k mé práci. Musíte najít, co milujete. A to platí jak pro práci,
tak pro osobní život.

Vaše práce bude tvořit
velkou část vašeho života a spokojeni můžete být jedině tehdy, když věříte ve výsledky své práce. A práce vás nebude bavit,
pokud nevěříte v její výsledky. Pokud jste to ještě nenašli,
hledejte dál. Nesmiřte se s tím, co máte. Až najdete, co hledáte, poznáte to. A tak jako každý vztah, s přibývajícími roky
se to jen a jen zlepšuje.

Tak hledejte dál.
Nesmiřte se s tím, co máte. Můj třetí příběh je o smrti. Když mi bylo 17, četl jsem citát,
který zněl zhruba takto: "Pokud žijete každý den,
jako by byl váš poslední, jednoho dne to tak opravdu bude." Zapůsobilo to na mě a od té doby,
během těch 33 let, se každý den podívám do zrcadla
a ptám se: "Kdyby tohle byl poslední den
mého života, dělal bych to,
co budu dnes dělat?"

A když si moc dnů
za sebou odpovím "ne", vím, že potřebuju změnu. Uvědomění si, že brzy zemřu,
je ten nejlepší nástroj, co znám, který mi pomáhá dělat
velká životní rozhodnutí. Protože všechna externí očekávání,
všechna pýcha, obavy z ostudy a neúspěchu, to vše ztrácí význam tváří v tvář smrti a zůstává jen to důležité.

Uvědomění si nevyhnutelnosti smrti je ten nejlepší způsob, jak se vyhnout
pocitu, že máte co ztratit. Už jste nazí. Nic vám nebrání
následovat své srdce. Asi před rokem mi byla
diagnostikována rakovina. V půl osmé ráno udělali snímek, který jasně ukazoval nádor
na slinivce břišní. Já ani nevěděl,
co slinivka břišní je.

Doktoři mi řekli, že je to téměř určitě
typ rakoviny, který je nevyléčitelný, a že nejspíš nebudu žít déle
než 3 až 6 měsíců. Doktor mi doporučil,
abych šel domů a vyřídil, co je třeba, což je doktorský slang
pro "připravit se na smrt". Znamená to, abyste svým dětem
během pár měsíců řekli to, na co jste mysleli,
že budete mít dalších 10 let. Znamená to, abyste se ujistili, že vaše rodina
bude co nejlépe zajištěná.

Znamená to, abyste se rozloučili. Celý den jsem strávil s touto diagnózou. Ten den večer jsem byl na biopsii, při které mi strčili do krku endoskop, který dosáhl až do žaludku a do střev, a odebrali pár buněk z toho nádoru. Byl jsem pod narkózou,
ale moje žena u toho byla a říkala, že když doktoři ty buňky
prohlédli pod mikroskopem, začali plakat, protože se ukázalo, že se jedná
o vzácnou formu rakoviny slinivky, která se dá vyléčit chirurgickým zásahem.

Operaci jsem podstoupil
a naštěstí jsem teď v pořádku. Blíž smrti jsem ještě nikdy nebyl a doufám, že se to během
příštích pár desetiletí nezmění. Jelikož jsem si to zažil,
můžu vám říct s větší jistotou, než když smrt byla užitečný,
ale pouze teoretický koncept, že... nikdo nechce zemřít.

Dokonce i lidé, kteří chtějí do nebe,
nechtějí zemřít, aby se tam dostali. A přesto je smrt
cílová stanice nás všech. Nikomu se nepodařilo jí uniknout.
A tak to má být, neboť smrt je dost možná
nejlepším vynálezem života. Přináší změnu. Zbavuje nás toho starého
a uvolňuje místo novému. Právě teď jste to nové vy,
ale zanedlouho se z vás postupně stane to staré
a budete odklizeni.

Omlouvám se za přehnanou dramatičnost,
ale je to pravda. Váš čas je omezený, nemarněte ho tím,
že budete žít život někoho jiného. Nenechte se uvěznit dogmatem,
které je výsledkem myšlení jiných lidí. Nenechte ruch cizích názorů
přehlušit váš vlastní hlas. A hlavně... mějte odvahu následovat
své srdce a intuici. Díky nim už víte,
kým se opravdu chcete stát. Všechno ostatní je podřadné.

Když jsem byl mladý, existovala úžasná publikace
s názvem "Celosvětový katalog", která byla biblí mé generace. Vytvořil ji člověk jménem
Stewart Brand nedaleko odsud a přivedl ji k životu
svým poetickým dotekem. To bylo v pozdních 60. letech,
v době před osobními počítači a DTP, takže bylo vše vytvořeno pomocí
psacích strojů, nůžek a fotoaparátů. Bylo to trochu jako Google
v papírové podobě, 35 let před jeho vznikem.

Bylo to idealistické, překypovalo to nápady
a šikovnými nástroji. Stewart a jeho tým vydali několik čísel
Celosvětového katalogu a pak, když o něj začal upadat zájem,
vydali poslední číslo. Bylo to v polovině 70. let
a mně bylo jako teď vám. Na zadní straně tohoto posledního čísla byla fotografie ranní venkovské cesty, po jaké byste se procházeli, kdybyste měli dobrodružnou povahu.

Pod tím obrázkem stálo:
"Zůstaňte dychtiví. Zůstaňte blázniví." Bylo to jejich rozloučení. Zůstaňte dychtiví. Zůstaňte blázniví.
Tím jsem se vždy snažil řídit. A nyní to předávám vám,
kteří stojíte na začátku. Zůstaňte dychtiví.
Zůstaňte blázniví. Všem vám mockrát děkuji. Právě jste viděli pořad
vlastněný Stanford University. Navštivte nás na www.stanford.edu