Sametová revoluce 1989
17. listopad 1989 je neodmyslitelně spjatý s revolucí za svobodu, která je dnes všem známá jako sametová. A to právě díky mírumilovnému pochodu, který však dokázal vyvinout na tehdejší komunistickou stranu tak velký tlak, že nakonec předala svou vládu demokratickému hnutí. Sametová revoluce se stala předobrazem pokojného pochodu, který dokazuje, že se velké změny obejdou i bez násilí.
Přepis titulků
17. listopadu 1989. Stovky zraněných,
jeden dost možná mrtvý. Komunistický režim
v Československu se chýlil ke konci. SAMETOVÁ REVOLUCE Střetnutí mezi totalitním režimem
Československa a protestující veřejností. Vždy jsme obdivovali Ameriku. A svoboda, kterou tam měli,
byla snem většiny mladých lidí. Bylo to naše přání, náš sen,
dosáhnout něčeho takového.
Střet vnějších geopolitických faktorů a rychlý sled událostí vyústily v sametovou revoluci a Komunistická strana Československa nedokázala reagovat na rostoucí nesouhlas, což nakonec vedlo ke konci komunismu v Československu. Po druhé světové válce přijely ruské tanky do Československa a byly vítány s jásotem a vděčností za osvobození země od nacistů. Komunistická strana tohoto nadšení využila a v prvních volbách získala 38 % hlasů a vytvořila koaliční vládu s dalšími levicovými stranami.
V únoru 1948 však komunistická strana zinscenovala státní převrat a následovalo 40 let totalitní vlády. Československo, spolu s ostatními sovětskými satelitními zeměmi, bylo izolováno od Západu. Na kontinent sestoupila železná opona. Varšava, Berlín, Praha a Sofie. Všechna tato slavná města a populace kolem nich leží v tom, čemu musím říkat sovětská sféra.
V roce 1968 se nová generace představitelů československé komunistické strany, v čele s liberálem Alexanderem Dubčekem, dostala k moci a bojovala za hospodářskou liberalizaci a zmírnění cenzury. Událost známá jako Pražské jaro. Svoboda projevu a tisku byla tu a poprvé byl v médiích povolen politický komentář. I přes Dubčekův socialismus s lidskou tváří, oblíbený u veřejnosti, nekompromisní komunisté Československa i Sovětského svazu odolávali změnám.
Aby nikdo nepovstal, vedl SSSR několik jednání potvrzujících věrnost Československa Varšavské smlouvě. Když reformy pokračovaly, rozhodl se Sovětský svaz pro vojenskou alternativu. V polovině srpna 1968 zahájili SSSR a další členové Varšavské smlouvy největší vojenskou operaci v Evropě od konce druhé světové války. Dvě stě tisíc vojáků a pět tisíc tanků napadlo Československo bez odporu české armády. Běžní občané se ale invazi bránili, přepisovali názvy ulic a dělali všechno možné, aby okupanty zastavili.
Dubček a další komunističtí reformátoři byli nahrazeni nekompromisními komunisty a pokračovala éra všudypřítomné státní moci. V průběhu 70. a 80. let disidenti vyzývali vládu nezávislým myšlením a přijetím západních vlivů, jako je hudba a oblečení, včetně demokratických ideálů. Charta 77 byla první organizovaná opozice Československa proti komunistické straně a v roce 1977 vydala manifest spolu s podpisy. Západní noviny se stávaly opozicí vlády, protože nechránila lidská práva.
Dokument byl zakázán a signatáři byli pronásledováni. O deset let později, v polovině 80. let, Michail Gorbačov, vůdce Sovětského svazu, schválil reformy perestrojka a glasnost, které sloužily k překonání hospodářské stagnace a zajištění větší svobody. Tyto reformy nakonec přispěly ke konečnému rozpadu Sovětského svazu a ke konci studené války. Když se SSSR zabýval těmito reformami a železná opona padla v Polsku, Maďarsku a východním Německu, napětí v Československu se zvýšilo, jak se duch revoluce setkal s neochvějnou komunistickou vládou.
Ale 17. listopadu 1989 se všechny okolnosti sešly a cesta ke změně byla hotová. Studenti pražských univerzit uspořádali demonstraci na památku studenta, který byl zabit v protinacistickém protestu před padesáti lety. Demonstrace byla povolena úřady, antinacismus byl v souladu s komunistickým výkladem historie.
Večer 17. listopadu demonstrovaly tisíce studentů jako jedna skupina, ale jak přicházelo čím dál tím více lidí, tak se demonstrace přeměnila na nespokojenost se současnou politikou a rostoucí počet lidí začal nést protivládní nápisy a začali křičet fráze proti vůdci komunistické strany. Mírumilovně chodili se svíčkami a zpívali písně o svobodě a vykřikovali hesla. Ale brzy se demonstranti setkali s policií, která vytvořila blokádu z obou stran a bránila jim pokračovat nebo odejít.
Prostor mezi námi se zmenšoval a zmenšoval. Osobně jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Co mám dělat? Nemůžeme odejít, nemůžeme utéct. Nebylo úniku. Najednou začala policie všechny mlátit. Všichni křičeli, brečeli. Když jsme se snažili utéct, viděli jsme na zemi ležet nějaké lidi.
A taky tam bylo hodně krve. Bylo to strašné. Demonstrujícím studentům a občanům Prahy se tato událost zdála monumentální kvůli nebývalé policejní brutalitě. Avšak kvůli státem kontrolovaným mediím byli lidé ve většině země zprvu skeptičtí nebo vůbec netušili, co se stalo. Další den organizují studentské odbory stávku všech pražských univerzit a poté se k nim připojila všechna divadla v Praze, aby lidem řekla, co se stalo. V žádném divadle se nehrálo, místo toho se diváci účastnili diskuzí, sdíleli své zkušenosti a nabádali ostatní k protestům.
Václav Havel, herec a disident, který byl propuštěn z vězení několik týdnů předtím, využil hněvu, který lidé cítili kvůli policejní brutalitě a mnoha letům režimu, a nasměroval ho na něco produktivního. Spojil Chartu 77 a další protivládní skupiny a vytvořilo se Občanské fórum, které se skládalo z herců, studentů, disidentů a obyčejných lidí.
Občanské fórum se stalo programem opozice vůči komunistické straně a nakonec úspěšně vyjednalo nenásilné předání moci. Havel popularizoval jedno rčení o délce revolucí v Evropě. "V Polsku to trvalo deset let, v Maďarsku deset měsíců, ve Východním Německu deset týdnů. V Československu to možná bude deset dnů." I když úplná revoluce v Československu trvala déle než deset dní, nadšení zůstalo. V průběhu týdnů po demonstraci 17.
11. zahraniční zpravodaje vysílaly sametovou revoluci celému světu. Aby však česká společnost věděla, co se děje, vytvořili studenti letáky a plakáty. Termín "sametová revoluce" zřejmě vymysleli západní novináři, aby symbolizovali pokojně vyjednanou změnu režimu. V Praze denně probíhaly protesty a komunističtí vůdci, setkávající se s odporem lidí, se zoufale snažili zachovat zdání pořádku.
My nejsme děti! Demisi! Československá komunistická strana viděla rozpad komunistických režimů v Evropě a bez podpory Sovětského svazu nevěděla, jak reagovat na shromáždění veřejnosti. Lidé se scházeli, mluvili o řešeních a především neztratili naději. Na jednom shromáždění Marta Kubišová, která v roce 1968 napsala píseň proti invazi tanků, zazpívala stejnou ikonickou píseň o svobodě.
Ta se stala pro revoluci neodmyslitelnou a bude zpívána ještě mockrát poté. 24. listopadu odstoupili nejvyšší představitelé komunistické strany. Bez podpory Sovětského svazu a s dalšími komunistickými zeměmi vyhlašujícími demokracii zažila československá komunistická strana vnitřní chaos. Spolu s neschopností vytvořit soudržnou stranu a s celonárodními protesty musela komunistická strana rezignovat.
Podmínky navržené Občanským fórem byly vládou postupně přijaty. Političtí vězni byli propuštěni, vláda byla obnovena a svobodné volby naplánovány na následující červen. Všichni lidé tancovali, vykřikovali, plakali, že se to opravdu stalo a my uspěli. Komunisté uznali prohru. V prosinci zvolil parlament jednomyslně Václava Havla, vůdce Občanského fóra a patrně celé sametové revoluce, za prezidenta. Když se komunistický režim setkal s převažujícím veřejným protestem a nejistým geopolitickým klimatem, nebyl schopen se přizpůsobit a nezbývalo mu než pokojně předat moc demokratickým protestním hnutím.
Sametová revoluce v Československu se skrz nenásilné akce a masové protesty stala vzorem pro ostatní země, které usilovaly o vlastní revoluce. Stala se precedentem a ukázala pravou moc lidu a čeho mohou dosáhnout bez násilí. Současné i budoucí revoluce mají potenciál se inspirovat sametovou revolucí, vytvořit poklidné předání moci a dát naději budoucímu světu.
Překlad: Karolína I. www.videacesky.cz
Střet vnějších geopolitických faktorů a rychlý sled událostí vyústily v sametovou revoluci a Komunistická strana Československa nedokázala reagovat na rostoucí nesouhlas, což nakonec vedlo ke konci komunismu v Československu. Po druhé světové válce přijely ruské tanky do Československa a byly vítány s jásotem a vděčností za osvobození země od nacistů. Komunistická strana tohoto nadšení využila a v prvních volbách získala 38 % hlasů a vytvořila koaliční vládu s dalšími levicovými stranami.
V únoru 1948 však komunistická strana zinscenovala státní převrat a následovalo 40 let totalitní vlády. Československo, spolu s ostatními sovětskými satelitními zeměmi, bylo izolováno od Západu. Na kontinent sestoupila železná opona. Varšava, Berlín, Praha a Sofie. Všechna tato slavná města a populace kolem nich leží v tom, čemu musím říkat sovětská sféra.
V roce 1968 se nová generace představitelů československé komunistické strany, v čele s liberálem Alexanderem Dubčekem, dostala k moci a bojovala za hospodářskou liberalizaci a zmírnění cenzury. Událost známá jako Pražské jaro. Svoboda projevu a tisku byla tu a poprvé byl v médiích povolen politický komentář. I přes Dubčekův socialismus s lidskou tváří, oblíbený u veřejnosti, nekompromisní komunisté Československa i Sovětského svazu odolávali změnám.
Aby nikdo nepovstal, vedl SSSR několik jednání potvrzujících věrnost Československa Varšavské smlouvě. Když reformy pokračovaly, rozhodl se Sovětský svaz pro vojenskou alternativu. V polovině srpna 1968 zahájili SSSR a další členové Varšavské smlouvy největší vojenskou operaci v Evropě od konce druhé světové války. Dvě stě tisíc vojáků a pět tisíc tanků napadlo Československo bez odporu české armády. Běžní občané se ale invazi bránili, přepisovali názvy ulic a dělali všechno možné, aby okupanty zastavili.
Dubček a další komunističtí reformátoři byli nahrazeni nekompromisními komunisty a pokračovala éra všudypřítomné státní moci. V průběhu 70. a 80. let disidenti vyzývali vládu nezávislým myšlením a přijetím západních vlivů, jako je hudba a oblečení, včetně demokratických ideálů. Charta 77 byla první organizovaná opozice Československa proti komunistické straně a v roce 1977 vydala manifest spolu s podpisy. Západní noviny se stávaly opozicí vlády, protože nechránila lidská práva.
Dokument byl zakázán a signatáři byli pronásledováni. O deset let později, v polovině 80. let, Michail Gorbačov, vůdce Sovětského svazu, schválil reformy perestrojka a glasnost, které sloužily k překonání hospodářské stagnace a zajištění větší svobody. Tyto reformy nakonec přispěly ke konečnému rozpadu Sovětského svazu a ke konci studené války. Když se SSSR zabýval těmito reformami a železná opona padla v Polsku, Maďarsku a východním Německu, napětí v Československu se zvýšilo, jak se duch revoluce setkal s neochvějnou komunistickou vládou.
Ale 17. listopadu 1989 se všechny okolnosti sešly a cesta ke změně byla hotová. Studenti pražských univerzit uspořádali demonstraci na památku studenta, který byl zabit v protinacistickém protestu před padesáti lety. Demonstrace byla povolena úřady, antinacismus byl v souladu s komunistickým výkladem historie.
Večer 17. listopadu demonstrovaly tisíce studentů jako jedna skupina, ale jak přicházelo čím dál tím více lidí, tak se demonstrace přeměnila na nespokojenost se současnou politikou a rostoucí počet lidí začal nést protivládní nápisy a začali křičet fráze proti vůdci komunistické strany. Mírumilovně chodili se svíčkami a zpívali písně o svobodě a vykřikovali hesla. Ale brzy se demonstranti setkali s policií, která vytvořila blokádu z obou stran a bránila jim pokračovat nebo odejít.
Prostor mezi námi se zmenšoval a zmenšoval. Osobně jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Co mám dělat? Nemůžeme odejít, nemůžeme utéct. Nebylo úniku. Najednou začala policie všechny mlátit. Všichni křičeli, brečeli. Když jsme se snažili utéct, viděli jsme na zemi ležet nějaké lidi.
A taky tam bylo hodně krve. Bylo to strašné. Demonstrujícím studentům a občanům Prahy se tato událost zdála monumentální kvůli nebývalé policejní brutalitě. Avšak kvůli státem kontrolovaným mediím byli lidé ve většině země zprvu skeptičtí nebo vůbec netušili, co se stalo. Další den organizují studentské odbory stávku všech pražských univerzit a poté se k nim připojila všechna divadla v Praze, aby lidem řekla, co se stalo. V žádném divadle se nehrálo, místo toho se diváci účastnili diskuzí, sdíleli své zkušenosti a nabádali ostatní k protestům.
Václav Havel, herec a disident, který byl propuštěn z vězení několik týdnů předtím, využil hněvu, který lidé cítili kvůli policejní brutalitě a mnoha letům režimu, a nasměroval ho na něco produktivního. Spojil Chartu 77 a další protivládní skupiny a vytvořilo se Občanské fórum, které se skládalo z herců, studentů, disidentů a obyčejných lidí.
Občanské fórum se stalo programem opozice vůči komunistické straně a nakonec úspěšně vyjednalo nenásilné předání moci. Havel popularizoval jedno rčení o délce revolucí v Evropě. "V Polsku to trvalo deset let, v Maďarsku deset měsíců, ve Východním Německu deset týdnů. V Československu to možná bude deset dnů." I když úplná revoluce v Československu trvala déle než deset dní, nadšení zůstalo. V průběhu týdnů po demonstraci 17.
11. zahraniční zpravodaje vysílaly sametovou revoluci celému světu. Aby však česká společnost věděla, co se děje, vytvořili studenti letáky a plakáty. Termín "sametová revoluce" zřejmě vymysleli západní novináři, aby symbolizovali pokojně vyjednanou změnu režimu. V Praze denně probíhaly protesty a komunističtí vůdci, setkávající se s odporem lidí, se zoufale snažili zachovat zdání pořádku.
My nejsme děti! Demisi! Československá komunistická strana viděla rozpad komunistických režimů v Evropě a bez podpory Sovětského svazu nevěděla, jak reagovat na shromáždění veřejnosti. Lidé se scházeli, mluvili o řešeních a především neztratili naději. Na jednom shromáždění Marta Kubišová, která v roce 1968 napsala píseň proti invazi tanků, zazpívala stejnou ikonickou píseň o svobodě.
Ta se stala pro revoluci neodmyslitelnou a bude zpívána ještě mockrát poté. 24. listopadu odstoupili nejvyšší představitelé komunistické strany. Bez podpory Sovětského svazu a s dalšími komunistickými zeměmi vyhlašujícími demokracii zažila československá komunistická strana vnitřní chaos. Spolu s neschopností vytvořit soudržnou stranu a s celonárodními protesty musela komunistická strana rezignovat.
Podmínky navržené Občanským fórem byly vládou postupně přijaty. Političtí vězni byli propuštěni, vláda byla obnovena a svobodné volby naplánovány na následující červen. Všichni lidé tancovali, vykřikovali, plakali, že se to opravdu stalo a my uspěli. Komunisté uznali prohru. V prosinci zvolil parlament jednomyslně Václava Havla, vůdce Občanského fóra a patrně celé sametové revoluce, za prezidenta. Když se komunistický režim setkal s převažujícím veřejným protestem a nejistým geopolitickým klimatem, nebyl schopen se přizpůsobit a nezbývalo mu než pokojně předat moc demokratickým protestním hnutím.
Sametová revoluce v Československu se skrz nenásilné akce a masové protesty stala vzorem pro ostatní země, které usilovaly o vlastní revoluce. Stala se precedentem a ukázala pravou moc lidu a čeho mohou dosáhnout bez násilí. Současné i budoucí revoluce mají potenciál se inspirovat sametovou revolucí, vytvořit poklidné předání moci a dát naději budoucímu světu.
Překlad: Karolína I. www.videacesky.cz
Komentáře (0)