George Orwell

George Orwell byl anglický intelektuál,
který zemřel v roce 1950 a používal literaturu pro její jediný úděl – snahu změnit svět k lepšímu. Byl v hlubším smyslu politický spisovatel,
někdo, kdo chtěl, aby nás umění udělalo zdvořilejšími, spravedlivějšími a moudřejšími. V roce 1946, rok po vydání
veleúspěšné bajky Farma zvířat, napsal fejeton s názvem Proč píši,
ve kterém jasně popsal svůj přístup. "V poslední deseti letech
jsem chtěl dosáhnout přeměny politického psaní na umění.

Výchozím bodem je pro mě
vždy pocit předpojatosti či nespravedlnosti. Když si sednu, abych napsal knihu,
neříkám si, že napíšu umění. Píši, protože je zde nějaká lež,
kterou chci odhalit či nějaká skutečnost, ke které chci strhnout pozornost
a mou prvotní obavou je, že nebudu vyslyšen." Abychom pochopili,
proč je Orwell důležitý, musíme porozumět tomu,
co tento politický spisoval miloval a nenáviděl. Proti čemu se bouřil a co prosazoval.

To nám poskytne klíč
k porozumění jeho pozoruhodné práci a jeho bolestnému,
avšak naplněnému životu. George Orwell vždy nenáviděl
sociální skupinu, které byl navzdory všemu exemplárním členem: intelektuály. Od raného věku chtěl být spisovatelem. George Orwell však vynikal
dovedností nikam nepatřit. Narodil se v roce 1903 v Indii,
která tehdy byla součástí britského impéria, ekonomicky slabým služebným,
kteří za něj bojovali, aby se mu dostalo
řádného vychování anglické střední třídy.

Poté doufal,
že by mohl být doktorem nebo právníkem. V osmi letech ho poslali do paralyzující,
podprůměrné anglické přípravné školy. Tam získal stipendium na Eton. Avšak obrátil se proti hodnotám
a duchu anglického soukromého školství. Nikdy nešel na univerzitu
a po krátké práci, kdy dělal policistu v Barmě, se usadil pro nenáročný
život literárního intelektuála. Pracoval v knihkupectví Hamstard.

Recenzoval knihy druhých
a nakonec psal i své vlastní. Nicméně Orwellovo
pohrdání intelektuály přetrvalo. Obviňoval je z celé škály hříchů,
jako byl nedostatek vlastenectví, pohrdání penězi a fyzické prudkosti, utajované sexuální frustrace,
domnělých práv a nečestnosti. Vše sám dobře znal,
ale jeho velikost se zrodila z čirého odhodlání,
když se rozhodl takovým pokušením sám vzdorovat. "Důležitá pravda o anglické inteligenci,"
jednou napsal, "je její rozdělení z podstaty kultury země.

V levicových kruzích je vždy cítit,
že je na tom býti Angličanem něco trochu ostudného
a že je povinnost nadávat na anglické společnosti,
ať jde o koňské dostihy nebo výrobu pudinků." Orwellova generace intelektuálů,
která prožila první světovou válku a velkou hospodářskou krizi
byla posedlá vzdušnými, abstraktními velkými plány na spasení lidstva. Někteří byli fanatickými komunisty,
někteří zastánci radikálního kapitalismu a pár jich obdivovalo nové
autoritářské režimy v Itálii, Španělsku a Německu a chtělo něco podobného
na územích ovládaných Brity.

Orwell naslouchal
a na chvíli se mu myšlenka zalíbila. Ale brzy se stal zastáncem
něčeho mnohem radikálnějšího. Vkusu, názorů, potřeb a vzhledu
někoho, koho nazval obyčejným člověkem. Orwell se s obyčejným
životem setkal trochu pozdě. Jako typický produkt anglické
soukromé školy se příliš nestýkal s lidmi mimo jeho třídu. Jeho sklony byly složeny ze způsobů
přirozeného povznesení, knih a odlišnosti.

Jeho přítel popsal
25letého Orwella jako: "pozoruhodně nepoznamenaného životem." Ale Orwell vyrazil
doplnit si chybějící vědomosti a brzy se stal velký obhájcem
obyčejného života, jak tomu sám říkal. Života lidí
neobdařených hmotnými statky, ale lidí s obyčejnou prací,
kteří nemají vysoké vzdělání, kteří nedosáhnou slávy,
a přesto milují, starají se o druhé, pracují, baví se, vychovávají děti
a hluboce se zamýšlejí nad složitými otázkami způsobem,
který Orwell považoval za hluboce obdivuhodný.

Orwellova pouť
do obyčejného života začala na jaře 1928, když za sebou zanechal privilegia své třídy a vydal se za nekvalifikovanou
prací mechaniků do hlavních měst Francie a Anglie
a získané zkušenosti líčil ve své knize
Na dně v Paříži a Londýně vydané v roce 1933. Kniha je plná lásky a pohledů
do života za zdmi hotelů a restaurací, veselení se,
kamarádství, humoru a srdečnosti třídy uklízečů, čističů bot,
číšníků, kuchařů a občasných prostitutek a tuláků.

Byla to stránka života,
kterou Orwell dále zkoumal v knize popisující jeho cestu
po uhelných dolech severní Anglie vydané v roce 1937
pod názvem Cesta k Wigan Pier. Znovu bez sentimentu
nebo opačného snobství detailně popisuje lidi,
které potkal a došel k závěru, že průměrná hospoda v důlní vesnici hostí více inteligence a moudrosti
než britský parlament nebo oxbridgeská univerzita.

Orwellovi se na lidech,
které poznal, líbil především absence prudérnosti a pokrytectví. Jednou věcí, které si při psaní všiml, bylo to, že pokud se podíváte přímo
na obyčejné lidi ve velkoměstech, uvidíte, že nejsou vůbec puritánští. Jsou to hráči,
vypijí, kolik jim toho jejich váha dovolí, a jsou oddaní omezenému slovníku
a užívání toho možná nejodpornějšího jazyka. Tehdy bylo stejně jako dnes
v novinách mnoho informací o obyčejných lidech.

Ale Orwell pochopil,
že tyto zprávy mají vyvolat u lidí mylné představy a viděl jako povinnost
svého řemesla, literárního novináře, tyto statistické informace upřesnit,
a napravit tak předsudky a obvyklý rasismus,
který byl všudypřítomný. Ve fejetonu napsaném na cestě do Marrákéše Orwell sarkasticky popsal
neokolonistický přístup cestujících k místním obyvatelům. "Tito lidé mají hnědé obličeje,
je jich tu tolik, jsou skutečně ze stejného masa jako já?

Mají vůbec jména?
Nebo jsou jen shlukem nerozeznatelné hnědi jako včely nebo korálovci?" Lidé, kteří pracují rukama,
jsou částečně neviditelní. A čím důležitější práci
vykonávají, tím méně jsou vidět. Orwellova láska k obyčejnosti
inspirovala jeho zvědavost o tématech, které se v literatuře často nevyskytují. Ve svém zamyšleném psaní chválil
komiksy, procházky, tanec a květiny. Statečně obhajoval anglické vaření.

Slanečka, yorkshirský pudink,
devonský krémový sýr, vdolky a lívance a poté se zeptal, kde jinde než v Anglii
uvidíte péci brambory pod kolenem, což je ten nejlepší způsob,
jak brambory upéci. Orwell psal i obranu Charlese Dickense v době,
kdy byl tento velký spisovatel považován za nevzdělaného a příliš populárního, než aby si naklonil vážené intelektuály.

Ve skvělém fejetonu z roku 1946
Politika a anglický jazyk se Orwell postavil proti
kladům typických intelektuálů, nafoukaným a plným líbivých slov a bránil jednoduchý
a skoro až naivní styl psaní. Nastínil pravidla,
jak dobře psát, které zahrnovala
naprostý zákaz módních slov jako fenomén, kategoricky,
zužitkovat, nezadržitelný a učiněný. Orwell nenáviděl zahraniční slova
jako status quo a deus ex machina.

Došel k závěru,
že není třeba v současné angličtině používat stovky cizích slov. Orwell je dnes známý pro dvě knihy,
které v jeho životě hrály jen malou roli, podíváme-li se na ně z pohledu let. Farmu zvířat napsal v roce 1945, když mu bylo 42,
a pak vydal knihu 1984 v roce 1949, když mu bylo 45, ale zemřel již v lednu 1950
ve věku pouhých 46 let. Jinými slovy byl Orwellem,
jakého známe dnes, jen čtyři roky. Tyto dvě knihy mají kořeny
v Orwellových hlubokých myšlenkách, jimiž se celý dospělý život zabýval,
o tom, jak by se literatura měla psát v době filmů a hromadné komunikace.

Věděl, že úlohou spisovatele je zajistit, že nejvážnější myšlenky
dosáhnou masového věhlasu. To vyžadovalo určité
dovednosti a inteligenci. Farma zvířat je politickou pastí
o tom, jak revoluce končí kontra-revolucemi a vrací se k původním myšlenkám. Popisuje dění francouzské revoluce,
evropských revolucí v roce 1848 a ruské revoluce v roce 1917.

Ale kdyby to napsal takto,
nikdo kromě akademiků by to nečetl. Orwellova genialita spočívala
v napsání díla ve formě bajky, která se dostane k obrovskému počtu
čtenářů a pochopí ji víceméně každý. Orwell učinil to co Ezop,
Walt Disney, La Fontaine, a Beatrix Potter
spolu s dalšími již před ním. Vyprávěl příběh o lidech prostřednictvím zvířat. V díle Orwell odhaluje,
že hříchy revolucionářů nejsou omezeny jen
na lidi účastnící se dané revoluce.

Ve skutečnosti je neustálou možností
člověka věřit v ctnostné myšlenky, a poté je všechny zradit. Vždy, když se revoluce nezdaří,
lidé přijdou s Farmou zvířat a prohlásí,
jak byla nadčasovou a prorockou. To je genialitou Orwellovy bajky. Osekáním všech dočasných lidských odkazů našel Orwell způsob,
jak nám o sobě vyprávět nyní i v budoucnosti.

Poté, co úspěšně
znovu vynalezl bajku, Orwell,
v ohromujícím návalu kreativity, znovu vynalezl sci-fi román. Jako chlapec zbožňoval
romány od H.G. Wellse. Zvláště Stroj času a Válku světů. Jako Wells se i Orwell
chopil témat vlastní doby a snažil se představit si,
jak by se vyvinuly v dlouhodobém hledisku.

Jeho fikce se odehrává v Územní oblasti 1,
místě dříve známém jako Velká Británie, nyní ale součástí
super státu zvaného Oceánie, který je v neustálém ideologickém
konfliktu s dalšími dvěma bloky – Eurásií a Estasií. Jako všechny velké dystopické romány je i Orwellova kniha snahou
varovat společnost před vzrůstajícími trendy. Například si uvědomil,
že zemi nemusí ubližovat jen veřejné mučení
nebo tajné akce proti svobodě slova, ale vymývání mozků občanů
skrze sofistikovanou zábavu a naprosto nic neříkající zpravodajství, a to vše obalené
neustávajícími odkazy ke svobodě.

Společnost 1984 je plná zajímavých strojů, a všudypřítomných obrazovek,
které současně lákají a hlídají své občany. Julie,
hlavní ženská postavy románu, pracuje ve vládním oddělení
zvaném Ministerstvo pravdy, které nenápadně
a systematicky zkresluje informace.

Aby si lidé nevšimli svého zotročení, Julie obsluhuje stroj
tisknoucí pornografické romány. Filmy překypují sexem
a noviny neotisknout nic než sport, krimi a astrologii. Lidé se však necítí zotročeni. Orwell dobře pochopil,
že chytré a děsivé režimy dnešní doby nejsou na první pohled ty diktátorské. Jsou jimi ty zdánlivě demokratické,
které poskytují svým občanům pocit, že jsou svobodní.

Přesto je neustále zaslepují
sexem a citovým rozptýlením. George Orwell byl dostatečně chytrý,
aby nahlédl do budoucnosti. Byl si vědom ekonomických
a politických abstrakcí. Začal blízko pravdě obyčejného života. Sexu, jídlu, penězům a potěšení a psal s naprostým přehledem
o věčných tématech lidské přirozenosti. Byl možná nejúspěšnějším vážným
anglicky píšícím spisovatelem 20.

století a poskytl nám nástroje,
abychom si představili, jaká díla bychom měli psát dnes. Orwellovo poselství
je stejné jako jeho obhajoba knih Charlese Dickense,
ve které píše, že lidé by se měli chovat lépe. Toto je, jak sám řekl, buď to nejhorší klišé,
nebo nejdůležitější životní rada. Byla to Orwellova genialita, která nám
připomíná, že samozřejmě platí to druhé.