Timur Karginov 29 let, je z Kavkazu. Dobrý večer! Kandidát věd, neumí kavkazské národní tance. Jmenuji se Timur a jsem ze Severní Osetie. Před čtyřmi lety jsem se po různých peripetiích přistěhoval do Moskvy. Po cestě z letiště Domodědovo jsem u silnice uviděl větu "Vítejte!". To bylo poprvé a naposledy, kdy mi tohle v Moskvě někdo řekl. Teda ne řekl, ale kdy jsem si sám přečetl: "Vítejte!"

. Sousedi mě nezdraví a dost mě to uráží. Žiju v našem domě už rok a půl a ještě mě nikdo nepozdravil. Zkusil jsem všechno od "Dobrý den!" po "Jak se vám daří?" Ale reakce žádná. Pak jsem si řekl, že moji sousedi nerozumí rusky. A začal jsem je zdravit osetínsky. Ale to situaci jen zhoršilo. Potom měsíc nevycházeli z bytu.

No, nebyl to špatný měsíc. Jenomže takhle se nikdy nesplní můj sen. Nikdy nebudu předseda výborů vlastníků bytů. Pro obyčejného kluka z Osetie je vrchol kariéry být předseda společenstva v Moskvě. Něco jako první černý prezident USA. Přitom lidi jako já by byli ideální předsedové. Do dvou minut vyberu peníze na mluvítko u vchodu.

Vlastně by stačilo pověsit nad vchod můj přibližný portrét. A to bude nejúčinnější systém. To jednoho odradí. Pokud někdo přijde ke vchodu, tak jedině, aby řekl: "Poslyš, kámo, zkoušel jsi vybrat peníze na mluvítko?" Můj vchod bude nejčistší široko daleko. Žádní bezdomovci a feťáci, místo žárovek zazáří lustry. Můj vchod dostane michelinskou hvězdu. Ale to se nikdy nestane.

Protože mě nezdraví sousedi. Má to i plusy, třeba vždycky jedu prázdným výtahem. Nemám zaheslovanou wifi a nikdo se na ni nepřipojuje. Pojmenoval jsem ji Čečensko. Chechnya free! Na parkovišti mám vždycky místo. Na mém místě nikdo neparkuje. Takže mám místo, akorát nemám auto.

Jednou jsem si tam šel zakouřit. Abych o něj nepřišel. Kouknu se na náš dům a najednou se ve všech sedmdesáti oknech zhaslo. Můj vchod je nejsemknutější komunita v Moskvě. Jsem rád, že moje vousy tak spojují lidi. Stejně nechápu, že někdo nezdraví sousedy. V Osetii je sousedství základ a soused je v podstatě člen rodiny. Může zajít bez klepání, sednout si vedle na gauč a dívat se na telku. Vzít si cizí telefon a přečíst si zprávy a odpovědět, komu uznáte za vhodné.

Kupodivu v Moskvě to takhle vůbec nechodí! Byl jsem z toho vážně v šoku. Jen co jsem se nastěhoval, hned jsem zaskočil za sousedem. Takže jsem vešel dovnitř, tehdy ještě nezavíral. Sedl si vedle něj k televizi. Přečetl si zprávy v mobilu a odpověděl Galině...

A můj soused se zachoval jako někdo úplně cizí! Zavolal policii! Já na to: "Co děláš, kámo? Jen co Galina odpoví, tak půjdu." Od té doby mě soused nezdraví, Galina neodpovídá na smsky. Nevím, co jí o mně napovídal. Nicméně za jeden večer jsem přišel hned o dva blízké lidi. Netrávím ale všechen čas doma. Zkouším se všestranně rozvíjet, teď si zvykám na Starbucks.

Líbí se mi brát si kafe s sebou. A tam mají takový korporátní zvyk. Zeptají se tě na jméno a to pak napíšou na kelímek. Takže tak. A já vždycky z legrace říkám jména teroristů kavkazského původu. Zelimchan. Umar. Džabrail.

Zní to hrozně vtipně. Cappuccino se skořicí pro Zelimchana! Borůvkový muffin pro Umara! Americano a perníček pro Džabraila! Někdy řeknu prostě Timur nebo Igor. Ale víte, co jsem odhalil? Kafe pro Zelimchana a Umara je o dost lepší než pro Igora. Lidi z Kavkazu se vůbec neoblékají podle roční doby. Máme rádi nedbalou eleganci podzimních kolekcí.

A tak celoročně nosíme čepice. Ale víte, čeho jsem si všiml? Lidem z Kavkazu čepice nesluší. Nebo je neumíme nosit. Tahle čepice stála 5000 rublů. Stojí podle vás tahle čepice 5000 rublů? Mám dojem, že jsem za ni platil. Kam bych si ji spíš mohl vzít?

Do galerie moderního umění, nebo na nákup koberce ve Vladikavkazu? V Rusku mámy říkají dětem: "Vem si čepici, když jdeš ven." Ale moje máma řekne: "Timo, myslím to s tebou dobře, sundej si to." Tahle čepice se nehodí ani do potravin. Dobrý den, slečno, láhev sangrie, prosím, lahůdkový pršut, trochu chřestu a... lavaš! Promiňte, to ta čepice! Ale jasně, chápu, hlavní není čepice, ale to, co je pod ní.

Jsem hrdý na svůj osetínský původ a také na dědečka, válečného veterána. Byl u Stalingradu po celou dobu blokády. A jsem si jistý, že když ležel v zákopech, tak mu ta přilba taky dvakrát neslušela. Díky! Překlad: Le Horla www.videacesky.cz