Střih Satošiho Kona

Ahoj, jmenuju se Tony
a tohle je Every Frame a Painting. Dnes budu mluvit o jednom
z velikánů posledních dvaceti let. O japonském filmaři Satošim Konovi. I kdybyste jeho dílo neznali,
jeho obrazy jste už určitě viděli. Jeho vliv uznávají
Darren Aronofsky i Christopher Nolan. Mezi jeho fanoušky patří
v podstatě všichni milovníci animace. Během 10 let natočil
čtyři celovečerní filmy a jeden seriál. U všech dokázal zachovat kvalitu.


Vyprávěly o tom, jak se lidé v moderní době
vypořádávají s několika životy. Na veřejnosti a v soukromí.
V záběru a mimo něj. Vzhůru a ve snech. Jestli jste nějaké jeho dílo viděli,
poznáte toto prolínání reality a fantazie. Dnes se budu soustředit
jen na jeho vynikající střih. Jako střihač neustále
hledám nové způsoby střihu. Obzvlášť mimo doménu hraného filmu.
Kon patřil k těm nejvíc fascinujícím. Jeho nejnápadnějším zvykem byly
shodné prvky v po sobě jdoucích scénách. Už jsem zmínil, že Edgar Wright
to dělá u vizuální komedie.

- Scotte! - Co?
- Do této tradice spadají i Simpsonovi... a Buster Keaton.
Kon se od nich lišil. Inspirovala ho hraná verze Jatek č. 5,
kterou režíroval George Roy Hill. Vždycky poznám,
když pendluješ časem. Do této spíše sci-fi tradice spadá
i Philip K. Dick a Terry Gilliam. Ježiši. Kon ale s touto myšlenkou
zašel poměrně daleko. V Jatkách č.

5 najdeme
tři typy přechodů mezi scénami. - Klasický match cut.
- Kluci. - Hej, Billy. Přesnou grafickou shodu. K noze. K noze. Hodnej. A prostřih mezi dvěma různými
časovými liniemi, které se v sobě odrážejí. Díky, Harry. To všechno najdeme i u Kona.
Kon ale film také přetáčel, nárazem přecházel do nových scén,
couval z televizní obrazovky, používal černé snímky pro skokový střih,
překlenoval scény pomocí objektů...

Ani nevím, jak nazvat tohle. Abyste měli představu o tom,
jak je to komplexní, úvodní titulky Papriky
obsahují pět snových sekvencí. Všechny scény
jsou propojeny match cutem. Šestá scéna
match cutem propojena není. Další na ni ale navazuje graficky. Jen tak pro srovnání, úvodních patnáct minut Počátku
obsahuje čtyři vzájemně propojené sny.

Počet match cutů? Jeden. Který parazit je nejodolnější? Podobné střihy nejsou nezvyklé. Filmaři na nich ale většinou
nestaví celý svůj styl. Většinou je vidíte jen jako jednorázové
efekty. Dva nejznámější příklady... Ještě tento, protože je úžasný. Konovo dílo se zakládalo
na interakci mezi sny, vzpomínkami, nočními můrami, filmy a životem.

Shodující
obrazy tyto rozdílné světy propojovaly. Někdy na sebe přechody vrstvil. Jakmile jste si začali zvykat
na jednu scénu, vrhl vás do další. Sledovat ho proto bylo
velmi překvapivé. Pouhým mrknutím oka jste mohli
zmeškat přechod do jiné scény. Když kreslí, neustále myslí na příští
scénu. Může tak každý obraz propojit s předchozí i následující scénou. I když se nejednalo o sny,
Kon byl neobvyklý střihač. Miloval elipsy
a často části scén jednoduše přeskočil.

Když se postava dívá na klíč, čekali byste, že ho sebere.
To se ale nestane. Scéna prostě jde dál.
Později v jiné scéně... Nebo někdo vyskočí z okna
a záběr se rozplyne do tmy. Následuje scéna, které nerozumíme.
Ukáže se, že je to sen. Film se vrátí zpět
a ukáže vyústění předchozí scény. I u vraždy vybudoval
atmosféru a pak scénu ustřihl. Ukázal nám až její krvavý výsledek.

Obzvlášť se mi líbilo,
jak si poradil s úmrtím postav. Zemře stařec
a větrníky jeho chatrče se zastaví. Pak se ukáže,
že je naživu, a zase se rozběhnou. Když scéna končí,
záběr na větrníky se neopakuje. Vidíme ale, že se nehýbají,
což naznačuje, že je po smrti. Kon měl také ve zvyku
scény začínat detailem. Na to, kde jste,
jste museli přijít postupně. Jednou za čas použil uváděcí záběr.

Pak se ale ukázalo,
že šlo jen o úhel pohledu. Ani jste si nevšimli,
že vás uvedl do světa postavy. U obrazů se často ukázalo,
že všechno není tak, jak se mohlo zdát. Vaše vnímání času
a prostoru začalo být subjektivní. Mohl také stříhat způsoby, které by u mnoha
hraných filmů nebyly možné. Kon v rozhovoru řekl,
že by hrané filmy režírovat nechtěl, protože jejich střih
je moc rychlý.

Například... Tento záběr tašky se skládá jen z šesti
snímků. Ve srovnání s hraným filmem... To bylo deset snímků.
A co třeba předání zprávy? Deset snímků.
Ale v hraném filmu... 49. Kon měl za to, že jako animátor
může do záběru zakreslit méně informací, aby je vaše oči
mohly zpracovávat rychleji. Můžete to vidět
i v hraných filmech Wese Andersona. Zbavuje se vizuálních informací,
abyste jeho vsuvky zpracovávali rychleji.

Stojí za zmínku,
že stříhat se dá i mnohem rychleji. Obrazy pak ale začnou
být v podstatě podprahové. Některé tyto záběry
se skládají jen z jednoho snímku. Neměly to být laciné efekty.
Kon měl za to, že všichni čas, prostor, realitu a fantazii vnímáme jako jedinci
a zároveň jako společnost jako celek. Jeho styl se to snažil
vyjádřit pomocí obrazu a zvuku. Deset let hnal
animaci kupředu způsobem, který by u hraných filmů nebyl možný.


Pružný byl nejen obraz, ale i střih. Jedinečný způsob,
jak přecházet z jedné scény do druhé. Pomohlo mu studio Madhouse, mezi jehož nejlepší
práce patří právě jeho filmy. Jako dokonalé shrnutí jeho díla
vám představuji jeho poslední film. Jednominutový krátkometrážní
film o tom, jak se cítíme po ránu. Toto je Ohajó. Sbohem, Satoši Kone. Překlad: qetu
www.videacesky.cz