Krátká historie psů

"Sedět se psem na kopci
je jako být zpět v ráji, kde nicnedělání nepředstavovalo
nudu, ale vnitřní pokoj." – Milan Kundera Od té doby, co se objevili
před více než 200 000 lety, založili moderní lidé
domovy po celé planetě, ale neučinili tak sami. Ve všech koutech světa,
ve kterých dnes naleznete Homo sapiens, najdete pravděpodobně
nedaleko i další druh, Canis lupus familiaris.

Ať už jsou to honáci, nebo lovci,
ať táhnou spřežení, nebo leží doma, rozmanitost domestikovaných psů
je jednoduše ohromující. Ale na tomto příběhu nejlepších
přátel člověka je překvapivé to, že se všichni vyvinuli ze zvířete, které je vnímáno jako
jeden z našich nejstarších rivalů – Canis lupus neboli vlk obecný. Když se naši pravěcí předci poprvé usadili
v Euroasii zhruba před 100 000 lety, vlci byli jejich hlavními rivaly
na vrcholu potravního řetězce.

Jediným zdrcujícím kousnutím byli
schopni vyvinout tlak až 140 kilogramů a kořist byli schopni
vycítit na více než míli daleko. Tito hroziví predátoři
prostě neměli konkurenci. Podobně jako lidští lovci a sběrači žili
a lovili ve složitých sociálních skupinách složených z několika
nukleárních rodin. A pomocí sociálních dovedností
společně zabíjeli i větší zvířata. Díky této skupinové taktice
fungovali jako vytrvalí lovci. Nespoléhali na to, že kořist dostihnou,
ale pronásledovali ji až do vyčerpání.

Když ale čelili svým novým invazivním
sousedům, kteří byli podobně silní, ocitli se vlci na rozcestí. Pro většinu smeček
tito roztahující se dvounožci představovali vážnou hrozbu
pro jejich teritorium. Ale některým vlkům,
obzvláště těm bez smečky, nabízely lidské tábory
nové příležitosti. Vlci, kteří nebyli
vůči lidem tak agresivní, se mohli přiblížit jejich táborům
a živit se jejich zbytky.

A protože tito poddajnější mrchožrouti
přečkali své agresivnější bratry, jejich genetické rysy se přenesly dál
a v oblastech poblíž lidských osídlení se začali rodit
krotší a krotší vlci. Postupem času našli lidé pro tyto
poslušné vlky spoustu využití. Pomáhali jim stopovat a lovit kořist
a možná sloužili jako hlídači, kteří strážili tábor
a varovali před nepřáteli. Díky podobné sociální struktuře bylo
snadné je integrovat do lidských rodin a naučit je poslouchat povely.

Nakonec se přesunuli z okraje
komunity do našich domovů a stali se prvním
domestikovaným zvířetem lidstva. Nejranější z těchto prapsů se objevili zhruba před 33 000 lety. A vzhledem se moc nelišili
od svých divokých příbuzných. Odlišovali se
především menším vzrůstem, kratším čenichem
a menšími zuby. Ale jak se lidská kultura a povolání rozrůstaly v rozmanitosti,
naši kamarádi nezůstávali pozadu.

Malí podsadití psi, kteří naháněli
dobytek pomocí rafání do kopyt. Protáhlí psi, kteří vyháněli
lišky a jezevce z nor. Hubení a elegantní psi na závodění. A velcí svalnatí psi na hlídání. Když ve viktoriánském období začaly
vznikat chovatelské kluby a výstavy psů, byly tyto typy psů
standardizovány do plemen. A mnoho nových
bylo šlechtěno jen kvůli vzhledu.

Je ovšem smutné, že přestože
všechna plemena psů jsou uměle vytvořená, některá z nich
jsou zdravější než jiná. Mnoho estetických vlastností s sebou
přináší i vrozené zdravotní problémy. Například potíže s dechem
nebo náchylnost ke zraněním páteře. Nejdelší experiment lidstva
v řízené evoluci má i další vedlejší efekty. Genetické zaměření na krotkost má
za následek poslušnější a hravější psy, kteří jsou lidem příjemnější.

Tento fenomén výběru vlastností
souvisejících s mládím se nazývá neotenie a dá se pozorovat
u mnoha domestikovaných zvířat. Tisíce let koevoluce nás navíc
mohly spojit i na chemické úrovni. Nejenže psi rozumí
našim emocím a jazyku těla, ale když lidé a psi interagují,
obě jejich těla vylučují oxytocin, hormon spojovaný
s pocity lásky a ochranářství. Možná je těžké si představit,
že všichni pomeraniani, čivavy a pudli jsou potomky lítých vlků, ale dnešní rozmanitost plemen je výsledkem vztahu, který tu byl
dříve než města, zemědělství a dříve, než zmizeli naši
neandrtálští příbuzní.

A je povzbudivé vědět,
že s dostatkem času se i z našich nejnebezpečnějších rivalů
mohou stát naši nejlepší přátelé. Přemýšleli jste někdy,
jak psi vidí svými nosy? Nebo jestli zažívají
bolest stejně jako my? Pomocí těchto animací můžete o našich
nejlepších kamarádech zjistit více.

Překlad: Xardass
www.videacesky.cz