Krátká historie psůTED-Ed

"Sedět se psem na kopci je jako být zpět v ráji, kde nicnedělání nepředstavovalo nudu, ale vnitřní pokoj." – Milan Kundera Od té doby, co se objevili před více než 200 000 lety, založili moderní lidé domovy po celé planetě, ale neučinili tak sami. Ve všech koutech světa, ve kterých dnes naleznete Homo sapiens, najdete pravděpodobně nedaleko i další druh, Canis lupus familiaris.

Ať už jsou to honáci, nebo lovci, ať táhnou spřežení, nebo leží doma, rozmanitost domestikovaných psů je jednoduše ohromující. Ale na tomto příběhu nejlepších přátel člověka je překvapivé to, že se všichni vyvinuli ze zvířete, které je vnímáno jako jeden z našich nejstarších rivalů – Canis lupus neboli vlk obecný. Když se naši pravěcí předci poprvé usadili v Euroasii zhruba před 100 000 lety, vlci byli jejich hlavními rivaly na vrcholu potravního řetězce.

Jediným zdrcujícím kousnutím byli schopni vyvinout tlak až 140 kilogramů a kořist byli schopni vycítit na více než míli daleko. Tito hroziví predátoři prostě neměli konkurenci. Podobně jako lidští lovci a sběrači žili a lovili ve složitých sociálních skupinách složených z několika nukleárních rodin. A pomocí sociálních dovedností společně zabíjeli i větší zvířata. Díky této skupinové taktice fungovali jako vytrvalí lovci. Nespoléhali na to, že kořist dostihnou, ale pronásledovali ji až do vyčerpání.

Když ale čelili svým novým invazivním sousedům, kteří byli podobně silní, ocitli se vlci na rozcestí. Pro většinu smeček tito roztahující se dvounožci představovali vážnou hrozbu pro jejich teritorium. Ale některým vlkům, obzvláště těm bez smečky, nabízely lidské tábory nové příležitosti. Vlci, kteří nebyli vůči lidem tak agresivní, se mohli přiblížit jejich táborům a živit se jejich zbytky.

A protože tito poddajnější mrchožrouti přečkali své agresivnější bratry, jejich genetické rysy se přenesly dál a v oblastech poblíž lidských osídlení se začali rodit krotší a krotší vlci. Postupem času našli lidé pro tyto poslušné vlky spoustu využití. Pomáhali jim stopovat a lovit kořist a možná sloužili jako hlídači, kteří strážili tábor a varovali před nepřáteli. Díky podobné sociální struktuře bylo snadné je integrovat do lidských rodin a naučit je poslouchat povely.

Nakonec se přesunuli z okraje komunity do našich domovů a stali se prvním domestikovaným zvířetem lidstva. Nejranější z těchto prapsů se objevili zhruba před 33 000 lety. A vzhledem se moc nelišili od svých divokých příbuzných. Odlišovali se především menším vzrůstem, kratším čenichem a menšími zuby. Ale jak se lidská kultura a povolání rozrůstaly v rozmanitosti, naši kamarádi nezůstávali pozadu.

Malí podsadití psi, kteří naháněli dobytek pomocí rafání do kopyt. Protáhlí psi, kteří vyháněli lišky a jezevce z nor. Hubení a elegantní psi na závodění. A velcí svalnatí psi na hlídání. Když ve viktoriánském období začaly vznikat chovatelské kluby a výstavy psů, byly tyto typy psů standardizovány do plemen. A mnoho nových bylo šlechtěno jen kvůli vzhledu.

Je ovšem smutné, že přestože všechna plemena psů jsou uměle vytvořená, některá z nich jsou zdravější než jiná. Mnoho estetických vlastností s sebou přináší i vrozené zdravotní problémy. Například potíže s dechem nebo náchylnost ke zraněním páteře. Nejdelší experiment lidstva v řízené evoluci má i další vedlejší efekty. Genetické zaměření na krotkost má za následek poslušnější a hravější psy, kteří jsou lidem příjemnější.

Tento fenomén výběru vlastností souvisejících s mládím se nazývá neotenie a dá se pozorovat u mnoha domestikovaných zvířat. Tisíce let koevoluce nás navíc mohly spojit i na chemické úrovni. Nejenže psi rozumí našim emocím a jazyku těla, ale když lidé a psi interagují, obě jejich těla vylučují oxytocin, hormon spojovaný s pocity lásky a ochranářství. Možná je těžké si představit, že všichni pomeraniani, čivavy a pudli jsou potomky lítých vlků, ale dnešní rozmanitost plemen je výsledkem vztahu, který tu byl dříve než města, zemědělství a dříve, než zmizeli naši neandrtálští příbuzní.

A je povzbudivé vědět, že s dostatkem času se i z našich nejnebezpečnějších rivalů mohou stát naši nejlepší přátelé. Přemýšleli jste někdy, jak psi vidí svými nosy? Nebo jestli zažívají bolest stejně jako my? Pomocí těchto animací můžete o našich nejlepších kamarádech zjistit více.

Překlad: Xardass www.videacesky.cz