Vychovali byste ptáče, které zavraždilo vaše děti?TED-Ed
35
Hnízdní parazitismus je jev, který u nás známe především v případě kukačky. Ale ptáků, co tuhle zákeřnost provádí, je celá řada. A dělají to kreativními způsoby!
Přepis titulků
„Co můžeš získat klamem, nesnaž se získat silou.“ Tohle je malé hnízdo vlhy. Ale tohle není malé ptáče vlhy. Je to čerstvě vyklubaná medozvěstka a je mnohem smrtonosnější. Když ji sem její matka umístila, rozklovala všechna ostatní vajíčka. Ale jedno ptáče vlhy útok přežilo a klube se na svět. I když je ptáče medozvěstky stále slepé, instinktivně svým ostrým hákovitým zobákem ptáče vlhy napadne.
A hostitelští rodiče se další dlouhé týdny starají o ptáčátko, které zavraždilo jejich potomka. Tohle je jen jeden příklad hnízdního parazitismu, evoluční strategie zvířete, které obalamutí jiné, aby vychovalo jeho mladé. Známé je to zvláště u ptáků. Hnízdní parazité tím, že svá vajíčka nakladou do cizího hnízda, převelí hlavní rodičovské náklady na druhé.
Ptáčata parazitů se většinou klubají brzy, potom si uzurpují veškerou pozornost hostitelů. Někteří ostatní ptáčata uklovají k smrti, jiní ostatní z hnízda shodí. Jiní parazité ale svým hostitelům nepřináší takovou škodu. Ne všichni parazité zabijí hostitelovy potomky hned. Vlhovec hnědohlavý je většinou přemůže, protože o jídlo prosí hlasitěji, častěji a se šířeji roztaženým zobákem.
Mnohem méně škodlivá kachnice černohlavá cizím nechává svá vajíčka jen vysedět. Už jen pár hodin po vyklubání prostě odejdou pryč. Ale když jde o nejhorší příklady hnízdního parazitismu, proč se tomu hostitelé nepostaví? Ve skutečnosti se hostitelé často snaží dospělé parazity od svých hnízd vyhnat a mnozí z nich zachází i dále. Ale to, zda hostitel dokáže rozpoznat a zavrhnout parazitická vejce a ptáčata, nejspíš závisí na několika faktorech.
Tyranovec domácí přijme kropenatá vejce vlhovce hnědohlavého do svého hnízda, ačkoliv ta jeho jsou čistě bílá. Zato drozdec černohlavý je expert na vyhánění téhož parazita. Zapamatuje si podobu prvního vejce v hnízdě, které je většinou jeho, a vyhazuje vše, co vybočuje. Tento odvetný druh adaptace může popohnat evoluční závod, ve kterém si parazité vyvinou vejce, která se budou podobat těm hostitelským.
Je ale zajímavé, že ptáci, kteří zavrhují parazitní vejce, jsou naprosto bezradní, když přijde na parazitní ptáčata. Rákosníci umí vyhazovat odlišně vypadající kukaččí vejce. Ale pokud se u nich nějaké vyklube, postarají se o něj. I poté, co je šestkrát větší než hostitel. Zavržení ptáčete je vzácnější jev, ale existují pozoruhodné případy.
Modropláštník nádherný při sezení svým vejcím zpívá, čímž jim sděluje unikátní tón, který ptáčata užívají jako takové heslo. Když je v hnízdě kukačka, vyklube se jako první a ostatní vytlačí ven. Ale možná proto, že se vyklubala dřív, se kukačka to heslo nestihla naučit, takže nedokáže zazpívat tu správnou prosebnou melodii.
V tu chvíli dospělí většinou hnízdo opustí a založí si jiné. Hostitelé tedy na parazity reagují řadou různorodých způsobů. To může zčásti souviset s tím, jak dlouho se parazitismus v jejich okolí objevuje a tedy jak dlouho měli na to, aby se na to řádně adaptovali. Výzkumy ukázaly, že hostitelé, kteří parazitní vejce zavrhují méně často, dokážou vizuálně rozlišit svá vejce od těch parazitních. Jen na tu vizuální informaci nijak nereagují.
To možná z toho důvodu, že než se parazitismus objevil, reagovat pro ně nemělo adaptační hodnotu. A i když hostitelé parazita rozpoznají, zbavit se ho nemusí být nejlepší možnost. Hostitel, zvláště když je malý, nemusí být schopný parazita zabít nebo při tom může riskovat, že rozbije svá vlastní vejce. Dokud hnízdní parazit nezabije všechny hostitelovy mladé, možná je nejlepší podvodníka prostě vychovat.
Hnízdní parazitismus zpravidla vyvolává hrůzu a opovržení, ale proč bychom se na to měli dívat jinak než na vztah predátora a kořisti? A je vůbec nosné převádět lidskou morálku do světa zvířat? Nebo to nakonec svědčí spíše o nás než o nich? Ať už to berete, jak chcete, hnízdní parazitismus je jen dalším příkladem fascinujících zákrut na cestě evoluce.
Říše zvířat má ráda klam. O dalších způsobech, jak se zvířata navzájem oklamávají, se dozvíte v tomto videu. Nebo podlehněte lstivému kouzlu masožravých rostlin v tomto videu. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz
A hostitelští rodiče se další dlouhé týdny starají o ptáčátko, které zavraždilo jejich potomka. Tohle je jen jeden příklad hnízdního parazitismu, evoluční strategie zvířete, které obalamutí jiné, aby vychovalo jeho mladé. Známé je to zvláště u ptáků. Hnízdní parazité tím, že svá vajíčka nakladou do cizího hnízda, převelí hlavní rodičovské náklady na druhé.
Ptáčata parazitů se většinou klubají brzy, potom si uzurpují veškerou pozornost hostitelů. Někteří ostatní ptáčata uklovají k smrti, jiní ostatní z hnízda shodí. Jiní parazité ale svým hostitelům nepřináší takovou škodu. Ne všichni parazité zabijí hostitelovy potomky hned. Vlhovec hnědohlavý je většinou přemůže, protože o jídlo prosí hlasitěji, častěji a se šířeji roztaženým zobákem.
Mnohem méně škodlivá kachnice černohlavá cizím nechává svá vajíčka jen vysedět. Už jen pár hodin po vyklubání prostě odejdou pryč. Ale když jde o nejhorší příklady hnízdního parazitismu, proč se tomu hostitelé nepostaví? Ve skutečnosti se hostitelé často snaží dospělé parazity od svých hnízd vyhnat a mnozí z nich zachází i dále. Ale to, zda hostitel dokáže rozpoznat a zavrhnout parazitická vejce a ptáčata, nejspíš závisí na několika faktorech.
Tyranovec domácí přijme kropenatá vejce vlhovce hnědohlavého do svého hnízda, ačkoliv ta jeho jsou čistě bílá. Zato drozdec černohlavý je expert na vyhánění téhož parazita. Zapamatuje si podobu prvního vejce v hnízdě, které je většinou jeho, a vyhazuje vše, co vybočuje. Tento odvetný druh adaptace může popohnat evoluční závod, ve kterém si parazité vyvinou vejce, která se budou podobat těm hostitelským.
Je ale zajímavé, že ptáci, kteří zavrhují parazitní vejce, jsou naprosto bezradní, když přijde na parazitní ptáčata. Rákosníci umí vyhazovat odlišně vypadající kukaččí vejce. Ale pokud se u nich nějaké vyklube, postarají se o něj. I poté, co je šestkrát větší než hostitel. Zavržení ptáčete je vzácnější jev, ale existují pozoruhodné případy.
Modropláštník nádherný při sezení svým vejcím zpívá, čímž jim sděluje unikátní tón, který ptáčata užívají jako takové heslo. Když je v hnízdě kukačka, vyklube se jako první a ostatní vytlačí ven. Ale možná proto, že se vyklubala dřív, se kukačka to heslo nestihla naučit, takže nedokáže zazpívat tu správnou prosebnou melodii.
V tu chvíli dospělí většinou hnízdo opustí a založí si jiné. Hostitelé tedy na parazity reagují řadou různorodých způsobů. To může zčásti souviset s tím, jak dlouho se parazitismus v jejich okolí objevuje a tedy jak dlouho měli na to, aby se na to řádně adaptovali. Výzkumy ukázaly, že hostitelé, kteří parazitní vejce zavrhují méně často, dokážou vizuálně rozlišit svá vejce od těch parazitních. Jen na tu vizuální informaci nijak nereagují.
To možná z toho důvodu, že než se parazitismus objevil, reagovat pro ně nemělo adaptační hodnotu. A i když hostitelé parazita rozpoznají, zbavit se ho nemusí být nejlepší možnost. Hostitel, zvláště když je malý, nemusí být schopný parazita zabít nebo při tom může riskovat, že rozbije svá vlastní vejce. Dokud hnízdní parazit nezabije všechny hostitelovy mladé, možná je nejlepší podvodníka prostě vychovat.
Hnízdní parazitismus zpravidla vyvolává hrůzu a opovržení, ale proč bychom se na to měli dívat jinak než na vztah predátora a kořisti? A je vůbec nosné převádět lidskou morálku do světa zvířat? Nebo to nakonec svědčí spíše o nás než o nich? Ať už to berete, jak chcete, hnízdní parazitismus je jen dalším příkladem fascinujících zákrut na cestě evoluce.
Říše zvířat má ráda klam. O dalších způsobech, jak se zvířata navzájem oklamávají, se dozvíte v tomto videu. Nebo podlehněte lstivému kouzlu masožravých rostlin v tomto videu. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz
Komentáře (0)