Údolí stínů

Zdravím a vítejte u History Buffs. Jmenuji se Nick Hodges
a dnes se podíváme na Údolí stínů. Film vychází z knihy
We Were Soldiers Once and Young napsané generálplukovníkem Haroldem Moorem
a válečným reportérem Josephem Gallowayem a vypráví příběh o první velké americké bitvě
ve vietnamské válce, kde bylo 400 amerických vojáků obklíčeno severovietnamskou divizí 4 000 mužů
v horách ve středním Vietnamu. Na rozdíl od svých známějších předchůdců
je toto válečný film, který se více soustředí
na děj předcházející konfliktu než na kontroverzní politiku,
jak bychom očekávali.

Takže čekejte méně šikany
a ponižujících nadávek a namísto toho si užijte taktiku
a strategii skutečných bitev a podívejte se na vojáky,
kteří tam skutečně byli. To jsou všechny nezbytné ingredience
pro vynikající historický film, ale zaručují dobrý film z vietnamské války? Pojďme to zjistit v Údolí stínů.

ČÁST PRVNÍ:
HISTORIE ZA ÚDOLÍM STÍNŮ Film začíná v roce 1964
na vrcholu studené války. Oči západního světa se upínaly
na odlehlý kout jihovýchodní Asie zvané Vietnam. Osvobodil se od francouzského imperialismu
a všem vyvstala v mysli nová otázka: Bude vietnamská budoucnost
založena na kapitalismu nebo komunismu? Po konci indočínské války
bylo mezi Vietnamci a Francouzi podepsáno příměří
na ženevské konferenci v roce 1954. Tehdy bylo rozhodnuto,
že Vietnam bude dočasně rozdělen podél 17.

rovnoběžky
mezi komunistický sever a kapitalistický jih. To pod podmínkou,
že se Francie z války a země stáhne a oficiálně tak ukončí desetiletí
koloniální nadvlády. Rovněž se měly v roce 1956 konat volby, ze kterých měla vzejít jednotná vláda,
která zemi sjednotí. Avšak Amerika si vybrala
interpretovat dočasné příměří jako dočasné
a začala prosazovat trvalejší rozdělení země na komunistický sever a kapitalistický jih.

Důvodem byly predikce,
že sever ve volbách v roce 1956 zvítězí díky své vyšší populaci. Američané se báli,
že pokud se Vietnam sjednotí pod jednotnou komunistickou vládou,
potom se komunismus rozšíří do celé jihovýchodní Asie. Takže není překvapením,
že volby byly zrušeny. A tohle je asi největší jiskra,
která zažehla vietnamskou válku. A právě tady film začíná.

Do roku 1964 nebyla Amerika
oficiálně do války zapletena, ale podporovala jih vojenským materiálem
a vojenskými poradci. Avšak bylo jasné,
že tento konflikt nevyhnutelně eskaluje do přímé vojenské účasti. Takže se na to připravili
přehodnocením taktiky a představením nových technologií,
což byly především helikoptéry, které jim dávaly obrovskou výhodu
a možnost přesunout jednotky doslova kamkoliv. Spolu s tím a silnou ekonomikou
a svojí pozicí jako světové mocnosti si byla Amerika jista snadným vítězstvím
v horizontu několika měsíců.

ČÁST DRUHÁ:
SNAHA ZACHYTIT TO SPRÁVNĚ Při natáčení Údolí stínů měl Randall Wallace
– režisér a scénárista – jeden hlavní cíl. Při čtení knihy, ze které film vychází, narazil na část zmiňující vietnamskou válku,
ve které stálo: "Hollywood to vždycky natočil špatně." S těmito slovy na mysli se soustředil na to,
aby to natočil správně a to rozhodně nezesměšňuji
a přeji si, aby takto přemýšlelo více filmařů.

A asi vím,
co tou pasáží v knize bylo myšleno. Tancuj ty zmrde! Tancuj, zmrde, tancuj! Tancuj! Tancuj ty zmrde! Jde o to,
že když přemýšlíme o vietnamské válce, co se nám většinou vybaví? Kromě opravdu našlapaných písniček si vybavíme klasické filmy z války ve Vietnamu,
většinou filmy z 70.

nebo 80. let. Těmi hlavními jsou Apokalypsa, Četa,
Lovec jelenů, Olověná vesta nebo Oběti války. Všechny jsou bezpochyby
jedněmi z nejlepších filmů americké kinematografie, ale byly natočeny s úmyslem
vietnamskou válku věrně vyobrazit? Asi ne. Namísto toho se tyto filmy
soustředí hlavně na vyobrazení šílenosti války a ztrátu nevinnosti. Historie v těchto filmech
ustupuje do pozadí a hlavní role se ujímají
politické a filozofické motivy.

Navzdory tomu, že nejsou přesné,
jsou rozhodně autentické a skvěle zachytily chaos a brutalitu války. Avšak tyto filmy jsou tak
zakořeněné do pop kultury, že scény, které nás dojímaly... jsou nám dnes k smíchu. Scény, které nás šokovaly... nás nyní jen baví. A proč ne.

Ty postavy a jejich chování
jsou tak šílené, jako filmy samotné. Je opravdu sranda na to koukat. - Kouříte ptáky?
- Pane, ne, pane! - Oblizujete chlapům zadky?
- Pane, ne, pane! Vsadím se, že byste ošukal chlapa
do prdele ani neměl tu slušnost nabídnout mu před tím honičku!
Dám si na vás pozor! I někdo, kdo nikdy neviděl žádný z těchto filmů,
tyto filmy přesto pozná, když je spatří. A protože jsou tak populární,
jejich původní úspěch svým způsobem pozměnil naše vnímání vietnamské války.

- Jdu pro vlajku.
- To bys neměl. - Proč ne?
- Jsme v nepřátelském území, musíme se rozhodovat s rozvahou. Ten zatracený hmyz není v téhle džungli,
ten hmyz je džungle. Kde myslíš, že jsi? Ve Vietnamu? Říkám snad ale,
že Údolí stínů je lepším filmem? Samozřejmě, že ne.

Říkám jen, že byl natočen
se smyslem pro historickou přesnost a ve většině bodech uspěl. Některé z nejhrůznějších scén
byly natočeny pod dohledem generálplukovníka Hala Moora a Josepha Gallowaye,
kteří se bitvy skutečně účastnili. Vyčnívá obzvláště jedna scéna
a vzhledem k tomu, jak ji Galloway popisuje,
ji rozhodně natočili správně. A v tom ohni jsem viděl
ty dva vojáky tančit. A křičet.

Někdo zařval: "Chyť ho za nohy." Já se sklonil, popadl nohy a... jeho boty se rozdrolily... maso na jeho kotnících... se prostě odlouplo a já ve svých rukou cítil jeho kosti. Nesli jsme ho k dalším zraněným. Byl to mladý ženista.

Jmenoval se Jimmy Nakayama. Pocházel z Rigby v Idahu. Byl ženatý. Jeho žena ten týden porodila dítě. Zemřel o dva dny později. ČÁST TŘETÍ:
CHYBY I když se Randall Wallace snažil
natočit film co nejlépe, je ve filmu jedna scéna,
která tento záměr naprosto rozporuje.

Jestliže chcete natočit
historicky věrný film, musíte autenticky vyobrazit
dobu, ve které se odehrává. A scény jako tahle mě neskutečně vytáčejí. Veřejné prádelny jsou super,
ale nemůžete tam prát barevné prádlo. - Opravdu?
- Jo, taky to nechápu, ale říkám vám, mají tam velkou ceduli s nápisem:
"pouze pro bílé." Co je? Zlato, oni myslí jen pro bílé lidi.

To je strašné. Tvůj manžel nosí uniformu země... jako že jeho prádlo není dost dobré,
když může zemřít pro... - Je mi to líto.
- To je v pořádku. Filme, to se mi fakt snažíš říct,
že je tahle ženská tak vypatlaná, že se o rasové segregaci dozvídá až teď? Je rok 1964! Je to vrchol hnutí za lidská práva,
jednoho z největších a nejvlivnějších politických hnutí v amerických dějinách.

Měla by to znát už jen proto, že žije. Co se jí honilo hlavou,
když sledovala pochod ve Washingtonu v 1963? Mám sen. Že jednoho dne... Můj Bože, to je taková nuda,
co mi to cpou, dyť tady žádný rasismus není. Asi něco o rovnosti nebo co. Radši to přepnu.

Animáky mám ráda. ČÁST ČTVRTÁ:
O KROK DÁLE I když se Údolí stínů
odehrává většinou v údolí Ia Drang, tak velice dobře ukazuje,
jak byla největší světová velmoc poražena. Obzvláště tahle scéna vypovídá,
jak nezdravě sebevědomá Amerika byla, jak podcenila svého nepřítele
a jeho vojenská vítězství v minulosti. Bílý dům bude chtít po vítězství
nad neandrtálci v černých pyžamech posílit stavy. Nemuseli bychom tam chodit,
kdyby neporazili francouzskou armádu.

Francouzskou armádu? Co to je? Tohle by mohlo být typické
strefování se do Francouzů, ale tohle tomu filmu uznám,
protože přesně takhle arogantní američtí vůdci před válkou byli. Pokud by se obtěžovali
brát hrozbu severního Vietnamu vážně, pochopili by, že čelí nepříteli
s 20letými bojovými zkušenostmi na svém vlastním území
a že jde o nepřítele, který porazil Japonce
během okupace ve druhé světové válce a Francouze v první indo-čínské válce.

Ano, neandrtálci v černých pyžamech
zvládli porazit obě impéria – Francii i Japonsko. Ale Amerika si vybrala toto ignorovat,
protože byla přesvědčena, že jen její vzdušná síla
rozbombarduje Vietnam na prach. Do konce války shodili více bomb,
než všechny státy Spojenců a Osy za druhé světové války. A na konci tím skoro ničeho nedosáhli. Jakmile byli ve Vietnamu
vynořil se nový problém, kde mimo problémů s džunglí samotnou,
neměli Američané určený žádný pozemní cíl.

Tohle nebylo jako druhá světová válka,
kde obsadili jednu pozici a přesunuli se k další. Namísto toho operovali
na bázi "najdi a zneškodni." Prosté rozkazy, Halle. Najděte nepřítele a zabijte jej. A netrvalo dlouho než si Vietnamci
všichni chyb v americké taktice. Jak vidíme ve filmu,
Američané přistávací zónu bombardovali buď dělostřelectvem nebo letectvem,
aby místo pro vojáky vyčistili.

Jakmile helikoptéry dosedly,
rozeběhli se do okolí hledat nepřátelské bojovníky. Ale tohle všechno jen Severovietnamce
upozornilo na příchod Američanů. Přilétají helikoptéry s vojáky. Připravte se! Mohli prostě jen vystřelit obří světlici,
aby svoji pozici označili, protože by tím dosáhli stejného výsledku. Přišli o jakoukoliv výhodu překvapení. Tímto způsobem byli Vietnamci schopni
předpovídat kdy a kde Američané zaútočí.

Další věcí je,
že Vietnamci si takto mohli zvolit, jestli vůbec bojovat chtějí. Protože měli mnoho základen
postavených pod zemí, tak pokud se rozhodli nebojovat,
tak nechali Američany prostě projít. Většina střetnutí ve vietnamské válce
byla zvolena Severovietnamci. Další výhodou,
kterou Vietnamci nad Američany měli, byla vůle bojovat. Nesnažím se znevažovat odvahu,
ale pravdou je, že většina amerických vojáků
byla čerstvými rekruty a průměrný branec si jen chtěl odsloužit
co musel a dostat se domů živý.

Zatímco severovieetnamští vojáci
bezvýhradně věřili, že bojují za svoji zemi a ne jen za komunismus,
jak tomu věřila Amerika. Ve filmu je jedna vedlejší postava,
která ukazuje odhodlanost Vietnamců bojovat. Vidíme mladého vojáka píšícího své ženě
před začátkem druhého dne bitvy. Není na něm nic zvláště děsivého. Je celkem hubený, má brýle
a vypadá jako normální chlap.

A vypadá úplně stejně v další scéně,
kdy ho vidíme. Podle toho, jak zaváhal vidíme,
že má strach. Pochopte, že Američané měli co do činění
se sebevražednými fanatiky a ne s normálními lidskými bytostmi,
které by snad měly strach. Když ho vidíme psát své ženě,
víme, že má pro co žít, a přesto to bez zaváhání vše zahodí
ztečí na bodák. Tato vedlejší postava zosobňuje
pevnou vůli Severovietnamců a jejich odhodlání vzdorovat cizí mocnosti.

Jaká byla americká odpověď
na válčení a poražení takového nepřítele? Tohle je v Údolí stínů shrnuto dokonale. Během filmu vidíme skoro
neutichající akci, ve které Američané kosí
jednu vlnu severních Vietnamců za druhou. Tenhle film opravdu ukazuje,
jak příšerná ta bitva byla. A neumíme si nikdo představit,
jakou odvahu musely obě strany prokazovat, aby v takových podmínkách dokázaly bojovat. Mezi napalmem a dělostřeleckou palbou,
kulometnou palbou a někdy bojovali holýma rukama,
muselo to být skutečné peklo.

A když Američané vytrvali a bitvu vyhráli, tak její dozvuk je stejně tak šokující
jako bitva sama. Divákům je dopřán prostor zamyslet se
nad tím, co právě viděli. Tohle je věrné vyobrazení bitvy,
která se skutečně stala a mezi vší tou smrtí a hrůzou,
kterou jsme viděli, čeho nakonec dosáhla? Američané dosáhli svého cíle,
tedy nalezení a zabití nepřítele a připsali si vítězství prostě tím, že přežili proti takové přesile.

Avšak ihned po bitvě,
když Američané naloží mrtvé a zraněné, odletí a severní Vietnamci se vrátí a co následuje je bezpochyby má
nejoblíbenější scéna v celém filmu. Tento krátký moment,
nás nejen konfrontuje s tvrdou realitou, ale rovněž předjímá, co přijde. Taková tragédie.

Budou si myslet,
že je to jejich vítězství. A stane z toho americká válka. Ale na konci to bude stejné. Tedy s rozdílem v počtu těch,
kteří sem přišli a vrátili se živí. Tahle bitva nastolila precedent pro to,
jak bude zbytek války Amerikou bojován. Bez pozemních cílů
si Američané nebudou připisovat vítězství na základně dobyté země,
ale počtem zabitých. Jejich teorií bylo,
že tato opotřebovací válka bude klíčovým faktorem,
který válku vyhraje.

Přemýšlím o úkolech mise,
v minulosti jsme vždy dobývali území. Ano, ale základem každé akce proti nepříteli
je zničit jeho nebo jeho vůli bojovat. Vždy jsme byli přišpendleni k zemi
a překládali to do pozemních cílů, ale to nebyl nikdy skutečný záměr,
to nám jen pomohlo dosáhnout vítězství. Tady se můžeme od těchto cílů osvobodit
a jít si přímočařeji pro nepřítele. Co mělo být původně vybojováno
v horizontu měsíců trvalo pro Spojené státy 8 let a vyžádalo si život více než 58 000 Američanů a bezpočtu milionů Vietnamců.

Nakonec to byla americká veřejnost,
která ztratila vůli bojovat. Unavena nekonečným cyklem
násilí a prázdných slibů blížícího se vítězství. V roce 1973 se Spojené státy
konečně podvolily tlaku veřejnosti a z války se stáhly. Během dvou let byl jižní Vietnam
konečně anektován severem. Řekl bych, že Údolí stínů je dobrým
historickým filmem.

Jakmile jsem začal hledat informace
o bitvě v údolí Ia Drang, bylo mi jasné,
jak věrně filmaři se zdrojovým materiál naložili a na výsledku jde vidět, že se snažili
natočit tuto bitvu co nejrealističtěji. A musím rovněž zatleskat
rozhodnutí Randalla Wallace ukázat nám objektivní film
a dát si na čas a ukázat nám odvahu a oběti Američanů a Vietnamců
v této tragické bitvě. Avšak nemůžu přehlédnout klíčové okamžiky,
které mi opravdu kazí zážitek ze sledování. Opravdu nechápu, proč tam vůbec jsou, protože jsem si užíval film
a potom to najednou tak brutálně přehnali.

Jako s touhle nehodící se scénou,
která tak přetéká americkým vlastenectvím, že se mi oči protočily tak,
až jsem si uviděl mozek. Jsem rád, že můžu zemřít za svoji zemi. A ani ne o dvě sekundy později
vidíme další generickou umírací scénu. Řekněte mé ženě... že ji miluji. No ták!

Vím, že to zní jako blbost,
ale je to takové klišé. Pokud chcete natočit umírací scénu,
udělejte to originálně, tohle prostě vidíme v každém
válečném filmu a je to důvod,
proč si z takových scén děláme srandu. - Já teď půjdu spát.
- Ne, ne, zůstaň se mnou. - Jsem tak unavený.
- Ne, Miku! - Sbohem, starý příteli.
- Ne, Miku. A nechtějte, abych se zaměřil na děti.

Jejich vystupování vypadá tak nuceně
a uměle, že kroutím hlavou vždy, když to vidím. Rozhodnutí přidat je tam vypadalo asi takto: "Jak donutíme diváky
starat se o Hala Moora?" 'Já vím, udělejme jeho děti
co možná nejroztomilejší.' Mohly by chodit v jeho botách
a zpívat Bingo. Co kdybychom si dali zase Bingo? Bingo! B - I - N - G - O.


B - I - N - G - O... B - I - N - G - O,
jmenoval se Bingo, držte hubu radši. Opravdu mi to kazí film
a je pro mě těžké vám říct, abyste se na něj podívali. A co se týče téhle scény...
vůbec netuším, proč ji tam vůbec dali. Než aby ve mě vzbudila empatii,
tak ve mě evokuje smích. Ale kvalita Údolí stínů ve výsledku
převažuje nad těmito přešlapy. Jestli to opravdu podali správě je na diskuzi ale každý fanoušek historie si všimne
přinejmenším té snahy.

Randall Wallace ustoupil od politiky,
kterou bychom v takovém filmu čekali a naproti tomu se věnoval
věrnému vyobrazení důležité bitvy ve velice kontroverzní válce. A skutečnost, že Údolí stínů jde dál
a shrnuje celý konflikt a jeho nevyhnutelný výsledek
nám ukazuje vyspělost a oddaný výzkum, který byl proveden před natáčením. Mojí jedinou výtkou je, že bych si přál,
aby Randall Wallace prokázal stejné odhodlání, když psal Statečné srdce.

Ale to radši necháme na další recenzi. A je čas to zabalit. Jmenuji se Nick Hodges
a díky za sledování. Pokud se vám pořad líbí,
pomozte kanálu zviditelnit se. Klikněte na lajk nebo pořad odebírejte a dejte vědět v komentářích,
co si o Údolí stínů myslíte vy. A hlavně jaký historický film
bych měl zrecenzovat příště. Do té doby na viděnou.