Bitva o Neuve-Chapelle

Hrůzy moderní války jsme již viděli. Alespoň ty na bojištích. Dnes uvidíme jednu tragickou součást války,
smrt za frontovými liniemi – bolestivou a vleklou hrůzu epidemie. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden Britové odrazili Turecký
a Arabský útok na ropná pole v Persii. Francouzi si na západě
připsali menší úspěchy. Britové s Francouzi z moře
ostřelovali Dardanely a Rakušané opět znovu bez úspěchu
zaútočili v Karpatech na Rusy.

Během minulých týdnů jsme
na východní frontě viděli spoustu akce při rakouských nebo německých ofenzívách, a tak se dnes budu soustředit
na západní frontu, kde 10. března začala bitva
o Neuve-Chapelle. Šlo o první velký útok
britských expedičních sil proti německých opevněným pozicím. Provedla ho 1.

armáda
pod vedením generála Douglase Haiga. Velkým problémem,
kterého si Haing všiml během francouzské champagnské ofenzívy bylo,
že pokud děla nezničí německý ostnatý drát, pěchota nedokáže přes zemi nikoho postoupit. Ruční řezačky byly pomalé
a vojáci byli vystaveni palbě. Před začátkem bitvy
provedli Britové za liniemi zkoušku, aby zjistili,
které střely si s údělem poradí nejlépe a jak dlouhé ostřelování bude třeba. Ukázalo se,
že nejlepší byly šrapnelové střely.

Vysoce výbušné střely drát sice vymrštily do vzduchu,
ale když dopadl zpátky, zůstal překážkou. Britským plánem bylo
překonat německé zákopy a obsadit vesnici Auber
spolu s přilehlým hřebenem, aby tak narušili německé
zásobovací linie do Lille. Bitva začala ráno 10. března.
342 děl zahájilo půl hodiny trvající baráž, kterou usměrňovalo
85 průzkumných letadel. Mnoho z těchto letadel
bylo vybaveno bezdrátovou komunikací, takže korekce bombardování
mohla být předána rovnou střelcům.

To byla opravdová novinka. Jedna malá poznámka. Během té půl hodinové přípravy
bylo vypáleno více střel, než před deseti lety během
celé druhé búrské války, která trvala dva a půl roku. Tak moc se válka
od začátku století vyvinula. Budu ještě citovat Petera Harta: Každé dělo mělo vlastní
palebný rozvrh.

Vlastní cíl, čas pro přechod na další cíl
i přidělený počet nábojů. Tehdy to vypadalo opravdu propracovaně,
ale byl to jen začátek procesu, který se změní k nepoznání.
Tohle byla budoucnost." Budoucnost to skutečně byla. Plánování a provedení bitvy o Neuve-Chapelle
položilo základy pro mnoho nadcházejícího. Po čtyřech hodinách bojů,
převážně muž proti muži, byla 10. března Neuve-Chapelle obsazena
a spolu s ní čtyři linie německých zákopů. Během bitvy se ale pokazilo spoustu věcí.

Němci byli zcela zaskočeni,
což se znovu stane jen málokdy, a po prvotních ziscích
měla pěchota rozkaz na 15 minut zastavit, zatímco dělostřelectvo bude vesnici ostřelovat,
aby z ní vyhnalo zbývající obránce, ale ti už tam nebyli.
Němci se stahovali k silnějším bodům v týlu, které měly podobné průniky zastavit. A potom znovu, když Britové prorazili
do otevřené krajiny za válečnou zónou, s vítězstvím na dosah
a hřebenem na dohled, měly rozkaz zastavit se.

To poskytlo Němcům čas přeskupit se
a zorganizovat obranu v podobě kulometů, které začaly pálit
na levé křídlo útočících Britů. Britové podle plánu povolali rezervy,
aby zaplnily vzniklé mezery v útoku a tak jste za chvíli měli 9 000 mužů
na malém prostoru mezi Neuve-Chapelle a původními zákopy,
kteří dřepí a čekají na rozkaz k postupu. Byli tam pěkně na ráně, ale naštěstí nemělo
německé dělostřelectvo dostatek munice. Na frontě ještě nebylo žádné rádio,
a tak bylo předávání zpráv zdlouhavé. Britští poddůstojníci museli předávat
zprávy skrze posloupnost velení důstojníkům kilometry za linií,
aby mohla být požadována změna v plánu, poté musela být změna zvážena
a odpověď musela zase projít přes všechny šarže
až k poddůstojníkům na frontu.

To v praxi znamenalo, že mezi tím,
kdy byly německé linie prolomeny – tedy šancí zaútočit na hřeben –
a skutečným postupem byla osmihodinová propast a příležitost byla
za obrovských ztrát promarněna, protože Němci měli čas přivést posily. A víte co?

O dva dny později, při německém protiútoku,
se Němcům stalo totéž. Oni sice linie neprorazili,
ale zpoždění při útoku dalo Britům čas rozmístit na strategická místa 20 kulometů
a ta byli po těžkých ztrátách Němci zastaveni. Konečné ztráty
se na obou stranách příliš nelišily. Britové ztratili skoro 12 000 mužů
a Němci skoro 9 000 mužů, takže to bylo vlastně nerozhodně,
ale Britové to považovali za vítězství, protože si ve francouzských očích
znovu získali pověst bojeschopné síly. Nebylo vůbec fér,
že o nich Francouzi pochybovali, ale takto bylo.

Víte, ve skutečnosti nikdo nepochyboval
o britských vojácích, ale o jejich velitelích. Mnoho důstojníků bojovalo v koloniích,
a tak se od nich čekalo přesvědčivé vítězství s minimem ztrát. Naopak francouzští velitelé
měli s vysokými ztrátami bohaté zkušenosti. Haig se v bitvě o Neuve-Chapelle
snažil jen "kousnout a nepustit", rychle dobýt nepřátelskou pozici
a odrazit protiútok. Hlavní myšlenkou bylo,
že protiútok přijde nepřítele draho. Problémem v roce 1915 bylo,
že Britové neměli dělostřelectvo, střely ani způsoby komunikace,
které by to umožnily a ono malé kousnutí vrchního velitele
Johna Frenche nijak neoslovilo.

V budoucnu uvidíme větší kousance. V budoucnu bohužel uvidíme ve větším
i něco, co můžeme pozorovat už teď – nemoci.
Pojďme si projít poslední měsíce. Když minulý podzim Rakousko-Uhersko
napadlo Srbsko, vypukla mezi rakouskými vojáky
epidemie tyfu a když se stáhli, zanechali za sebou velký počet
zraněných a nemocných vojáků, kteří byli zajati a vězněni
v absolutně nehygienických podmínkách, a tak ve válkou zmítaném a zchudlém
Srbsku propukla v lednu 1915 epidemie tyfu.

Řádila první tři měsíce roku,
než se do léta pomalu vypařila, ale za tu dobu se nakazilo
500 000 Srbů, to byl každý šestý a zhruba 200 000 lidí zemřelo během
nejhorší epidemie tyfu v historii, což uvrhlo malý balkánský národ
do ještě většího zoufalství a ještě více oslabilo jeho armádu. Zhruba 70 000 mrtvých tvořili vojáci.

Jak se s tím vypořádáte? Na začátku epidemie
bylo v celé zemi jen 400 doktorů a prakticky všichni se nakazili
a asi třetina z nich zemřela. V nemocnicích nebylo místo,
protože každý den přibývalo 10 000 nových případů. Nebyly tam žádné sestry
a ani hrobníci nestíhali kopat hroby. Přineslo to však jednu zvrácenou výhodu. Srbsko bylo půl roku
vojensky i politicky zmrzačeno nemocí, a tak je Rakušané nenapadli.

Hranici střežil generál Tyfus. Tento týden se toho dělo hodně. Rakušané, kteří se vyhýbali Srbsku,
nedokázali postoupit v Karpatech. Němci a Rusové
s přeskupovali v severním Polsku. Dardanely byly stále
každý den bombardovány. Britové konečně
zahájili na západě ofenzívu, která ale skončila nerozhodně
a v Srbsku se sice nebojovalo, ale zato tam řádila epidemie.

Srbsku epidemie tyfu před válkou nehrozila,
protože do 90. let 19. století tam vši vyhubili díky zdravotní osvětě
a byly to vši, které nemoci roznášely. Desítky tisíc Rakušanů,
kteří byli zraněni nebo onemocněli během kampaně v Srbsku v roce 1914
byly převezeny do nemocnice ve Valjevu. Ne někteří, ale všichni. Když Srbové Valjevo osvobodili,
viděli něco nepředstavitelného. Do Valjeva přišlo také mnoho uprchlíků
a nebylo tam pro ně žádné ubytování ani dostačující hygiena
a když byli z nutnosti uprchlíci ubytováni v železničních stanicích,
nemoc se rozšířila do celé země.

Ti zranění a nemocní rakouští vojáci
tam zůstali ponecháni svými kamarády. když se z Valjeva stahovali. Připadá mi nepravděpodobné,
že by jejich velitelé nevěděli, že se nemoc rozšíří
a tato nemoc, vlastně jakákoliv nemoc, je nejhorší hrůzou války,
protože napadá ty, kteří nemohou bojovat, zabíjí ty,
kteří potřebují ochranu ze všeho nejvíce a také ty, například doktory,
kteří se starají a pomáhají.

To je jednou z největších krutostí války. Před pár týdny se zdálo,
že Rakousko-Uhersko bude první z velkých mocností,
které dosáhne svých válečných cílů. Podívejte se na epizodu
z 19. týdne, abyste viděli, jak rakousko-uherská armáda dobyla Bělehrad. Sledujte nás na Instagramu
a nezapomeňte nás odebírat. Uvidíme se za týden.