Boje v Alpách a boj za právo na sebeurčeníVelká válka

Když válka začala, většině Evropy vládla velká impéria. Součástí těchto impérií byly náboženské, etnické a národnostní menšiny. Ale v mnoha případech byly tyto menšiny a jejich zájmy aktivně potlačovány a neměly stejná práva. Ale s pokračováním války vidíme více a více vzestup nacionalismu a požadavky na právo na sebeurčení. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden skončila rumunská kampaň a nepřátelské síly stály proti sobě na opačných březích řeky Siret.

Císař Vilém se rozhodl obnovit neomezenou ponorkovou válku a Rusko mělo nového předsedu vlády. Přišel vrchol velmi chladné evropské zimy a v lednu 1917 nebyla žádná fronta tolik ovlivněná počasím jako ta italská. Většina fronty byla v hornatém území až tisíce metrů vysoko.

Terén a počasí bránily většině akcí kromě krátké intenzivní dělostřelecké palby. Četl jsem ale o menší akci ve Vallarse, o kterou bych se rád podělil, protože ilustruje specifické podmínky na této frontě. Italové útočili na vrchol jménem Luma a jejich horské divize vrchol zdolaly pomocí provazových žebříků. Když překonaly hřeben, strhla se na vrcholu zuřivá bitva. "Odpor byl nejodhodlanější v okolí přírodní barikády jménem Zub, skládající se ze sloupů, říms a plné jeskyní.

Neobyčejný pohled byl na italského horala na špici sloupu, který bránil v palbě rakouským kulometům tím, že je bombardoval kameny." Myslím, že je to zajímavá představa, samotný Ital, bojující proti kulometům salvou kamenů. Dobrá ukázka toho, jak byla tato válka bizarní. Tento týden ale na této frontě proběhl větší útok.

18. ledna po agresivní dělostřelecké palbě zaútočili Rakušané na italské pozice u Frigida, jižně od Gorizie. Italské pušky ale útok zastavily, než se mohl pořádně rozběhnout. Útoky na západní frontě byly také menšího charakteru. Kanaďané provedli úspěšný přepad severovýchodně od Cité Calonne, na téměř kilometr dlouhé frontě se dostali až ke druhé linii zákopů, přičemž zničili obranné pozice a způsobili těžké ztráty.

Zajali asi 100 mužů a získali několik kulometů. Kanaďané, Kozáci, Zuávové, indičtí vojáci, vidíme, že kromě samotných bojů nabývají na významu cíle a snahy jednotlivých národů. Na Arabském poloostrově se stupňovalo arabské povstání, britští důstojníci včetně Lawrence z Arábie vedli arabské útoky na Yanbu u Rudého moře. Češi, Slováci, Poláci a další plánovali budoucnost svých národů v případě pádu Rakouska-Uherska.

Mnoho Židů doufalo v židovskou samosprávu v Palestině v případě porážky Osmanů. Na začátku týdne přišlo spojenecké prohlášení v Římě, které slibovalo snahu o osvobození všech národů v Rakousku-Uhersku, konkrétně Poláků, Čechů, Slováků, Slovinců, Chorvatů, Srbů a Rumunů. Americký prezident Wilson ve Zprávě o stavu unie řekl, že by po válce mělo být zformováno sjednocené Polsko s přístupem k Baltu. Tento měsíc tomu vyslovil podporu i car.

Ano, po století nadvlády nad Polskem byli Rusové ochotni se ho vzdát výměnou za vojenskou podporu. A tento týden hledal podporu národa i někdo další, Arthur Zimmermann, čerstvý německý ministr zahraničí. Ten měl plán pro případ, kdy by neomezená ponorková válka vtáhla USA do války, Německo by se proti nim mohlo spojit s Mexikem. 19. ledna v šifrovaném telegramu ministru von Eckardtovi v Mexico City Zimmermann píše, že se štědrou německou finanční podporou by Mexiko mohlo znovu dobýt území, které ztratilo ve válce s USA, Texas, Nové Mexiko a Arizonu.

Toto byl takzvaný Zimmermannův telegram, o kterém brzy uslyšíme více. Mexiko bylo neutrální, neutralita ale žádnou stranu nezastavila ve snaze ovlivňovat národy. Spojenecká okupace způsobila v neutrálním Řecku velké pozdvižení. V tomto měsíci situace v Řecku zaměstnávala generála Sarraila stejně jako nepřátelská bulharská armáda.

Spojenecké jednotky byly pověřeny okupací neutrální zóny mezi sférami vlivu royalistů a venizelostů. Francouzi v zóně vybudovali základny, aby udrželi mír mezi oběma znesvářenými frakcemi. Tato zóna vedla až k moři u Katerini, kde další jednotky stavěly mola a silnice. Tento týden také řecká vláda přijala spojenecké ultimátum z 31. prosince, které obsahovalo ponižující podmínky, aby spojenci zrušili námořní blokádu.

Ta teď tedy skončí. A minulý týden skončila rumunská kampaň. Ta je často přehlížena jako poměrně nepodstatná, ale pro Němce byla velkým vítězstvím. Během čtyř měsíců bylo okupováno celé Valašsko a Dobrudža a padla Bukurešť. Rumunská armáda byla rozdrcena a jen ohromná ruská podpora držela její zbytky v boji. Hlavní vyznamenání za tuto kampaň dostal německý náčelník štábu Hindenburg a polní maršál August von Mackensen.

To vcelku rozčarovalo generála Ericha von Falkenhayna. Hindenburg obdržel Velký kříž Železného kříže za velení kampani a Mackensen za obsazení Bukurešti. Falkenhayn vyznamenání nezáviděl Mackensenovi, ale rozčílilo ho, že si velitelství přivlastnilo jeho zásluhy. Věřil, že jeho 9. armáda vybojovala většinu bitev, překonala pohoří, několik řek, zničila tři nepřátelské armády a všechna podstatná rozhodnutí učinil on a jeho štáb.

Falkenhaynův životopisec napsal, že učinili rozhodnutí, sdělili ho velitelství, odkud na základě Falkenhaynových plánů vydávali rozkazy. A podle něj byly jeho plány podstatné. "Nebylo by příliš přehnané tvrdit, že tento dlouhý postup přes Valašsko je jedním z největších vojenských úspěchů v dějinách."

Ale Falkenhayn byl v srpnu odvolán z pozice náčelníka štábu německé armády a už to, že vůbec dostal šanci napravit svou reputaci, bylo poměrně neslýchané. Německá historie nicméně mluví o jeho velení v Rumunsku velmi pochvalně, oproti jeho působení v pozici náčelníka štábu. Ani Mackensen nebyl ve své chvále Falkenhayna v Rumunsku nijak zdrženlivý. Falkenhayn chtěl novou velitelskou pozici, Hindenburg ho ale v takové pozici nechtěl. Nevím, jestli si to pamatujete, ale v pozici náčelníka štábu ho nesnášel a snažil se ho odstranit.

Brzy císaře přesvědčí, aby Falkenhayna odvelel do Osmanské říše jako velitele skupiny armád F na palestinské frontě. Možná tam o něm ještě uslyšíme. Pár poznámek na konec týdne. 19. ledna Britové po deseti dnech boje vyčistí pravý břeh Tigridu u Kut-Al-Amary. Němci ohlásili, že celkové škody způsobené v listopadu minami a ponorkami byly 191 lodí o výtlaku 408 500 tun, z čehož 138 lodí o výtlaku 314 500 tun bylo spojeneckých a 53 lodí neutrálních.

Žádná z nich nebyla americká. Ale krátká poznámka o Američanech: Francouzský letecký sbor amerických dobrovolníků sestřelil za posledního půl roku 21 německých letadel. Doposud byli ve službách spojeneckého letectva zabiti čtyři Američané: Kiffin Rockwell, sestřelen v září nad Temží, Norman Prince, který po týdnu zemřel na svá zranění, Anthony Jannus, v říjnu sestřelen v ruských službách, a Ruskin Watts, který létal pro Brity, je pohřešován a pravděpodobně padl.

A týden končí malými akcemi v Itálii a na západě, uraženým Falkenhaynem a velice důležitým telegramem do Mexika. A vzestup nacionalismu ve všech válčících impériích a aktivní námluvy menšin hlavami států. Místa jako Nový Zéland, Austrálie nebo Kanada, která byla vnímána jako daleké zapadlé kolonie, se ukázala jako země statečných nezávislých vojsk.

Poláci, české legie a bosenské prapory ukázaly svoji hodnotu a touhu být samostatným národem, pokud válka někdy skončí. A začalo se jim dostávat podpory. Poslední dva roky přinesly takovou změnu v uvažování, že ať válka skončí jakkoliv, mapa Evropy dozná zásadních změn. Jestli se chcete dozvědět víc, zde je náš speciál o Kanadě. Patr(e)onem týdne je David Kettler.

Jestli si chcete něco přečíst, podívejte se na náš obchod. Na viděnou příště. Ukázal jsem pozdě, ale to nevadí.