Císař Karel chce mírVelká válka

Po celém světě vidíme bitvu za bitvou a pořád žádná strana nedokázala zvítězit. Miliony bojujících mužů válka zasahuje každý den, ale na rozdíl od dřívějších válek je toto totální válka, která zasahuje i všechny doma. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden byl svět šokován spontánní revolucí v Rusku, která svrhla cara a zrodily se dvě o moc soupeřící frakce.

Britské a indické síly obsadily Bagdád, což byla pro Osmany velká rána, a na Balkáně Rakušané a Bulhaři zahájili útok proti Toplickému povstání. Toto následovalo. Britové postupovali na Středním východě a obsadili Fallúdžu, Deltawu a Sindii a většinu týdne postupovali i na západě. Od 17. do 19. března Britové a Francouzi osvobodili 170 vesnic na západní frontě včetně Bapaume, když Němci opustili linii mezi Andechy a Oise, kterou drželi poslední dva roky, a stáhli se na Hindenburgovu linii.

Francouzi postupovali i v Makedonii, kde 18. března severně od Bitoly získali přes kilometr zákopů a 1200 zajatců. O pár dní později byli schopni zabránit každodennímu ostřelování hlavního města. A co Rusko, velký spojenec Francouzů? Nová dočasná vláda oznámila, že Rusko ve válce zůstane, ale jak jsem říkal, existovaly dvě soupeřící vlády.

Nový premiér Lvov podporoval aktivní účast ve válce. Petrohradský sovět ale zareagoval určením politických komisařů ve všech jednotkách. Jejich úkol byl odrazovat vojáky od boje. A ve snaze napravit nedostatek jídla a zásob pro armádu byli všichni starší než 43 let propuštěni, což armádu výrazně zmenšilo. 22. března Británie, Francie, USA, Rumunsko, Švýcarsko a Itálie oficiálně uznaly ruskou dočasnou vládu. Velitelství armády si ale nebylo tak jisté, tento týden bylo odvoláno jmenování vévody Nikolaje jako vrchního velitele.

I jinde se na domácí frontě děly velké věci. Barrow-In-Furnace leží na západním pobřeží Anglie a je to dost zapadlé místo. Během války ale produkovalo mnoho britského střeliva a lodí díky místnímu závodu Vickers. Od založení továrny v roce 1897 Vickers nikdy neměl dobré vztahy se svými pracovníky, nyní to ale bylo vyhnané do extrému.

Nebylo dost domovů pro dělníky, životní úroveň tak vážně upadala. Zuřila inflace, od dělníků se očekávaly přesčasy a s dělníky se vedla disciplinární řízení za pozdní příchody nebo domnělou lenost. Protože výroba střeliva spadala pod Zákon o obraně země, tresty byly tvrdé. Minulý červen dělníci protestovali proti překlasifikování práce, kdy mohl stroje vyžadující kvalifikované pracovníky obsluhovat každý. Tato stávka trvala týden, ale podobná se evidentně mohla opakovat.

Přišlo to 21. března 1917, když dělníky rozzuřilo nesplnění slíbených prémií za včasné dokončení prací a zatčení odborových předáků v Manchesteru a Sheffieldu. Brzy se v parlamentu poslanci ptali, proč Ministerstvo střeliva více nepomáhá ženám v Barrow, které kvůli stávce mužů přišly o práci. Toto je debata mezi jedním poslancem a ministrem střeliva: "Je si ctihodný člen vědom, že tyto ženy jsou třeba až z Belfastu a nesou za situaci asi stejnou vinu jako za náhodnou poruchu strojů?

A budou tyto ženy nechány na holičkách jak firmou, tak ministerstvem?" Ministr: "Vytvořili bychom velmi závažný precedent, pokud by se vláda v případě propuštění množství lidí v důsledku chování jiných zaměstnanců angažovala v jejich podpoře." Poslanec: "Zajímalo by mě, jestli jsou to ty stejné ženy, které sám ctihodný člen označil za zachránkyně Anglie během krize?" Za dva týdny vláda oznámí intervenci, pokud se práce neobnoví, včetně doživotních trestů pro vůdce stávek.

Práce znovu začnou, i když se v květnu bude stávkovat znovu a vláda nevyřeší příčiny stávek. Alespoň zahájí stavbu nových domů pro dělníky, což situaci uklidní. Mimo fronty se stala další věc, která bude mít v budoucnu následky. Karel byl rakouským císařem jen asi dva měsíce. Dvě věci o něm: Alespoň ho zajímal mír a nemyslel si, že by se Rakousko muselo vždy podřizovat Německu.

Jeho ženou byla Zita Bourbonsko-Parmská. Její starší bratr byl princ Sixtus Bourbonsko-Parmský. Sixtus a jeho bratr Xaver nastoupili na začátku války do belgické armády. Chtěli bránit Francii, ale jako členové vládnoucího rodu nemohli být důstojníky, tak se připojili k Belgičanům. V lednu se jeden z nich nebo oba setkali se svou matkou ve Švýcarsku a ta jim dala dopis od císaře Karla, ve kterém vyjadřoval ochotu uzavřít separátní mír se spojenci.

Princové souhlasili se základními požadavky spojenců pro mír: Alsasko-Lotrinsko se vrátí Francii. Belgie a Srbsko budou znovu nezávislé a Rusko dostane Konstantinopol. Karel 17. března napsal dopis, kde všeobecně s podmínkami souhlasil, a přes prince Sixta jej poslal britskému králi Jiřímu a premiérovi Lloydu Georgovi. A francouzskému prezidentu Poincarému a premiérovi Briandovi.

23. března se Sixtus a Xaver setkali s Karlem a rakouským ministrem zahraničí Czerninem, aby pokračovali ve vyjednávání. Karel napsal dopis, kde podpořil francouzský nárok na Alsasko-Lotrinsko, ale 17. března Briand a jeho vláda rezignovali a novým premiérem se stal Alexandre Ribot. Ribota separátní mír s Rakouskem nijak nezajímal. A žádný dopis nijak neřešil Itálii, což byla podstatná součást rakouské války.

A Itálie od začátku říkala, že jakýkoliv mír musí Itálii dát velkou část rakouského území. Příští měsíc se tedy Lloyd George a Poincaré setkají s italským ministrem zahraničí Sonninem a ministrem Orlandem. Nijak se jim nezmínili o Karlových dopisech, ale vyptávali se, zda je Itálie ochotná zmírnit své požadavky. Odpovědí bylo jasné ne, což je trochu divné, protože to vypadá, že ministři nevěděli, že italský vrchní velitel Luigi Cadorna evidentně na rozkaz italského krále dal Rakousku vědět, že Itálie pořád chce Trento, ale jinak ze svých požadavků sleví.

Toto vše bylo zatím tajné. Jen to nyní zmiňuji, protože to Karlovi časem pěkně zavaří. Bylo ale naivní čekat cokoliv jiného. V podstatě zkoumal, jestli by šlo zradit svého hlavní spojence. A území, kterého se chtěl ve Francii a Belgii vzdát, bylo momentálně drženo Němci.

Moc mu nezáleželo na tom, komu připadne. On moc svého impéria neztratí. Brzy uvidíme, jak se situace vyostří. Zatímco Karel přemýšlel, jak z války pryč, jiný stát uvažoval o vstupu do války. Při pokračování ponorkových útoků možná nebudou mít moc na vybranou. 18.

března byly potopeny tři americké lodě a 23. března jedna další. Prezident Wilson se setkal s vládou a ptal se na její názor. Všichni chtěli válku s Německem. Tento týden byla také ve Středozemním moři torpédována francouzská loď Danton a zemřelo 296 námořníků. A britská nemocniční loď Asturias byla bez varování torpédována u britských břehů a dokázala najet na mělčinu. 31 lidí zemřelo. Takový byl týden.

Spojenecký postup na západě, Balkánu a Středním východě, nejistota v Rusku, smrt civilistů na moři, stávka v továrně na střelivo v Británii a zrada spojence naivním vladařem. Jak jinak to nazvat? I když byla nulová šance na takový mír, pořád je to závažná situace. Co na to řeknou Němci, až se o tom dozvědí? Německé oběti ve válce do konce února čítaly 4 148 163 mužů. Přes 4 miliony mrtvých, zraněných nebo pohřešovaných.

A nezapomínejme na hlad sužující lidi v Německu. A Karel chtěl navrhnout nepřijatelný separátní mír? Ve válce, kterou začala jeho říše? To je pěkná pitomost. Ale co byste čekali? Jestli si chcete přečíst knihu "1. světová válka a konec Habsburské monarchie", což byl zdroj informací pro tento díl, v popisku videa je odkaz. Jestli vás zajímá Karlův předchůdce František Josef, zde je náš speciál.

Patr(e)onem týdne je Iñaki Arrondo Cipitria. Pomozte nám na Patreonu nebo koupí našeho zboží pořad vylepšit. Na viděnou příště.