Car se vzdává trůnuVelká válka

Hlavní událost tohoto týdne se dá popsat jen jedním slovem: Revoluce! Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Britové a Indové po Tigridu postupovali k Bagdádu, Osmané se stahovali jak zde, tak v Persii, kde je pronásledovali Rusové, a Rusko mělo velké problémy doma s potravinovými nepokoji, stávkami a demonstracemi v Petrohradu. Na Balkáně pokračovalo Toplické povstání a Woodrow Wilson začal své druhé funkční období jako prezident USA.

Toto následovalo. Jak jsem říkal na začátku, tento týden přišla v Rusku revoluce. V Rusku již nějakou dobu panoval chaos se stovkami stávek v posledních měsících a nepokoji a demonstracemi jako minulý týden. Vše se soustředilo v hlavním městě Petrohradu a zejména od Rasputinovy smrti před několika měsíci byly protesty namířeny proti caru Mikulášovi.

Touto dobou již velká část armády přešla na stranu revolucionářů. Vše vyvrcholilo tento týden když začala únorová revoluce. Únorová proto, že v Rusku se pořád používal starý kalendář. 10. března podle našeho kalendáře byly stejně jako posledních pár dní v ulicích velké davy. Kozáci měli rozkaz po nich začít střílet, místo toho obrátili zbraně proti policii.

Tím skončila loajalita generací kozáků vládě. Car byl povolán do Petrohradu z armádního velitelství, aby něco udělal. Odpověď zněla: "Přikazuji do zítra ukončit nepokoje v hlavním městě." Jo, to bude fungovat. Další den byl ale v ulicích klidnější a Mikuláš vydal příkaz k rozpuštění Dumy – parlamentu.

Parlament odhlasoval ignorování příkazu, čímž se přidal k revolucionářům. 12. března se 17 000 vojáků z petrohradské posádky přidalo k davům demonstrujícím proti carovi. Carovi věrní vojáci a policie se pokoušeli udržet pořádek, ale v ulicích se bojovalo a bylo jich moc málo. Soudy a policejní stanice byly zapáleny, zbrojnice byla vykradena a ruská revoluce doopravdy začala. Mikuláš se vydal na dlouhou cestu do Petrohradu, když se ale blížil městu, násilnosti u trati cestu zmařily.

Revolucionáři drželi hlavní nádraží u města a Mikuláš byl zastaven v malém městě Pskov. Dalšího dne byl kapitán křižníku Aurora, který byl v Petrohradě opravován, zabit revolucionářskými námořníky a dalších asi sto důstojníků bylo vzbouřenci v okolí zabito nebo zajato. Ruská admiralita se vzdala. Bývalý premiér Stürmer byl uvězněn v Dumě.

Současný premiér Boris Golicyn a ministr války Belyaev byli sesazeni. 15. března Duma ustavila dočasnou vládu, a i když se k vládě přihlásily Moskva, Charkov a Oděsa, Petrohradský sovět si nárokoval autoritu. To byla rada zástupců dělníků, vojáků a rolníků, která neuznávala vládu Dumy a která brzy způsobí situaci, kdy dvě různé vlády usilují o moc. Petrohradský sovět přikázal dát kontrolu nad všemi zbraněmi zvoleným komisím. Náčelník ruského štábu Michail Alexejev 15.

března ráno doporučil carovi abdikovat. Také přesvědčoval ostatní velitele, aby mu pomohli cara přemluvit. Generál Ruski byl přesvědčen, že jen abdikace může zabránit anarchii. Generál Brusilov zase věřil, že jen abdikace může zachovat monarchii a schopnost Ruska pokračovat ve válce. Velkovévoda Nikolaj na Kavkazu a generál Sacharov v Rumunsku také žádali abdikaci. Brzy odpoledne se jejich odpovědi telegramem dostaly k carovi.

Armáda nebude držet Mikuláše u moci. Car Mikuláš Romanov brzy Alexejevovi napsal: "Pro klid, prospěch a spasení mého vroucně milovaného Ruska jsem připraven vzdát se trůnu." Koruna přešla na jeho bratra, velkovévodu Michaila, který trůn ze strachu z revolucionářů odmítl, čímž skončila 300 let dlouhá vláda dynastie Romanovců a všechny tajné dohody uzavřené se spojenci byly rázem neplatné.

Mikuláš bral celou situaci s klidem a obával se jen o svou rodinu, která byla de facto v zajetí, protože čtyřtisícová posádka Carskoje Sela se přidala k revolucionářům. Navíc měly všechny jeho děti spalničky, což byla v roce 1917 vážná věc. A o carevně se píše v knize "A world undone" toto: "Po letech téměř chorobně sebedestruktivního chování začala působit klidně a smířeně, což pomohlo její rodině ve zbývajících měsících jejich životů."

Velkovévoda Nikolaj a Alexejev podporovali dočasnou vládu s Georgijem Lvovem ve funkci premiéra, Pavlem Miljukovem jako ministrem zahraničí a Alexandrem Kerenským jako ministrem spravedlnosti. Vláda vyhlásila následující zásady: "Svoboda tisku, sdružování, slova, právo na založení odborů a právo na stávky a podle možností poskytnutí těchto svobod vojákům. Zrušení omezení na základě sociální, národnostní nebo náboženské příslušnosti." Začaly přípravy na shromáždění, ale ujasněme si jednu věc, toto nebyla žádná organizovaná revoluce, ale věc, která vznikla z nezávislých povstání proti zkaženému režimu.

A nyní máme dvě organizace soupeřící o nadvládu. A Petrohradský sovět vydal svůj vlastní Rozkaz č. 1, což byl manifest pro armádu, který jí přiznal politickou reprezentaci, rozšíření osobních svobod a určitou míru kontroly nad Sovětem neboli radou. Jak jste asi uhodli, to je téměř opakem vojenské disciplíny.

Zpočátku to mělo být jen v petrohradské oblasti, ale brzy se to rozšířilo a sovětské komise vznikly v celé armádě, včetně jednotek na frontě. 16. března začala vzpoura v ruské baltské flotile a koncem týdne se Vladimír Lenin v Curychu ve svém exilu doslechl o ruské revoluci. Nejen Petrohrad ale tento týden dostal novou vládu. 11.

března Britové a Indové obsadili Bagdád. V nastalém zmatku bylo zajato 15 000 vojáků. Osmanský generál Halil Paša, strýc Envera Paši, se s 30 000 muži stáhl k Mosulu. Gertrude Bell, britská expertka na Střední východ, která byla opravdu významná, přirovnávaná k Lawrenci z Arábie, máme o ní celý speciál, řekla: "To je konec německého snu o nadvládě Blízkému východu. Jejich čas na výsluní skončil."

Britové se obávali, že Osmané spustí na Tigridu záplavy. K tomu nedošlo. A obsazení Bagdádu bylo vzpruhou pro morálku po fiasku u Kut-Al-Amary. A Osmané byli donuceni stáhnout se z Persie a posílit armádu pro případ, že se Britové vydají na Mosul. Celá osmanská provincie se dostala pod britskou kontrolu. Pro Brity dobrá zpráva, i když vznikly rozpory mezi Brity a Indy, kdo na tomto území bude vládnout.

Obsazení Bagdádu ale nebylo nijak důležitým úspěchem a Peter Hart ve "Velké válce" píše: "Mezopotámie byla velké houba, která vysávala britské vojenské zdroje. Co Britové od obsazení ropných polí v roce 1914 vlastně získali? Nic. Celá kampaň byla ukázkovým případem zbytečně dlouho se táhnoucího tažení."

Ale i když se Čtyřspolku nedařilo na Středním východě, na Balkáně slavili úspěchy. 12. března Rakousko-Uhersko a Bulharsko zahájilo útok proti Toplickému povstání. Srbské síly čítaly 8–9 tisíc povstalců, obsadily několik menších měst a začaly pomýšlet na větší města, která by mohla otevřít cestu na Soluň. Útoku Čtyřspolku veleli generál Aleksandar Protogerov a Tane Nikolov s 30 000 muži.

Po pár dnech boje se podařilo zpět získat Prokuplje a Kuršumliju. Koncem týdne se i přes těžké boje zdálo, že povstalci budou brzo poraženi. A dále na jih spojenci zahájili své jarní tažení v Makedonii. Pár poznámek na konec týdne. 13. března přerušuje Čína diplomatické styky s Německem. Před pár týdny se kvůli německé ponorce utopilo 543 čínských dělníků mířících na západní frontu. A 700 000 Belgičanů nyní pracuje na německých farmách a v továrnách.

Takový byl týden. Srbští povstalci slábnou, Bagdád padá do britských rukou a revoluce v Rusku. Co to bude znamenat pro válku? Car chtěl pokračovat v boji. Ale chtějí to dvě nové vlády? A co to znamená pro ostatní spojence? Ti téměř hned vysloví podporu dočasné vládě, částečně aby přesvědčili USA ke vstupu do války.

Nemůžete tvrdit, že bojujete za svobodu, když má váš spojenec absolutistického panovníka. A co to znamená pro východní frontu? Pro Rumunsko? Pro Kavkaz? Pro svět? To momentálně nikdo netuší. Jestli chcete vědět více o situaci v Rusku před únorovou revolucí, zde je náš speciál. Patr(e)onem týdne je Sebastien Lesouef.

I díky němu můžeme náš pořad dále vylepšovat. Na viděnou příště.