Britský postup u PasschendaeleVelká válka

Bitva u Passchendale, známá i jako třetí bitva u Yper, zuřila celý srpen, na jeho konci se ale utišila. To už ale neplatí, tento týden bitva znovu ožívá, když Herbert Plumer nalomí německé obranné linie. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden skončila druhá bitva u Verdunu a 11. bitva na řece Soči. Ve Francii proběhly vzbouřenecké epizody mezi Brity a čínskými pracovními sbory a v Rusku se generál Lavr Kornilov pokusil o puč, kterým chtěl ustanovit vojenskou diktaturu.

Puč však selhal a zanechal v hlavním městě desetitisíce ozbrojených bolševiků, když je premiér Alexandr Kerenskij požádal o pomoc proti Kornilovovi. V důsledku tohoto dění se situace v Rusku dále vyvíjí. Díky tlaku veřejnosti jsou Trockij a další bolševičtí vůdci propuštěni z vězení. Tam byli drženi od pouličních násilností během červencových dnů. Politické důsledky Kornilovovy aféry jsou pro Kerenského katastrofální.

Nesnášela ho levice i pravice. Levice si myslela, že byl dříve spolčen s Kornilovem, což byla částečně pravda. Pravice ho považovala za zrádce, který vydal hlavní město bolševikům. Jeho prozatímní vláda byla nyní bezmocná. Kerenského žádost o pomoc tak v podstatě ukázala, kdo má v Petrohradu moc. Bolševici a jejich Rudé gardy byli nyní ozbrojeni a propuštění jejich vůdců z vězení přidalo další prvek do již tak nestabilní politické situace.

Na začátku roku bylo registrováno 24 000 bolševiků. Na konci září bude jejich počet vyšší než 400 000. 21. září námořníci baltské flotily vyhlásí, že neuznávají autoritu prozatímní vlády a nebudou následovat její rozkazy. Kerenskij se s radou pěti tento týden pokusí vyhlásit ruskou republiku, koho to ale ještě zajímá?

Revoluční duch nakazil i ruské vojáky ve Francii, jedna brigáda v La Courtine vztyčila rudou bolševickou vlajku a odmítla nastoupit na frontu. 16. září byla ale napadena jinou brigádou loajální Kerenskému. Při "masakru v La Courtine" bylo zabito několik desítek Rusů. Americký velitel John Pershing navštívil jejich tábor a označil ho za "nejnechutnější a nejšpinavější místo, které kdy viděl". O ruské armádě se tou dobou vyprávěl i jeden vtip kvůli jejímu špatnému stavu a území, které během léta ztratila: "Jak daleko dnes Rusové ustoupili?

O 14 kilometrů, stejně jako ustoupí zítra. Jak to můžeš vědět? Dál unavený Němec za den nedojde." Nejen Rusové ale měli sklony k revoltě. Tento týden se vzbouřilo 500 egyptských dělníků v Marseille. Byli přesvědčeni, že tato jejich pozice je pouze dočasná.

Nyní ale zjistili, že ve Francii zůstanou do konce války, což bude bůhvíkdy. Jeden z dělníků omráčil britského důstojníka a sebral mu zbraň a bajonet. Následně byl odsouzen a popraven za výtržnost vzbouřeneckého charakteru. A dále na sever v Belgii začala druhá fáze bitvy u Passchendaele. První tři zářijové týdny byly ve Vlámsku překvapivě suché, což útočníkům vyhovovalo. Britský generál Herbert Plumer, vrchní velitel 2. a 5. armády, chtěl s 2.

armádou získat Gheluveltskou plošinu, zatímco Hugh Gough s 5. armádou obsadí část Yperského hřbetu. Plumer pro baráž sehnal ještě více děl, než bylo použito v červenci a srpnu. Měl jedno dělo na každých pět metrů fronty. Jeho děla budou střílet v pěti vlnách, každá z nich do zóny hluboké téměř 200 metrů. První zóna byly šrapnely, druhá vysoce výbušné střely, třetí byla nepřímá kulometná palba a poslední dvě opět vysoce výbušné střely. Celá baráž, téměř kilometr hluboká, se přehnala přes německé pozice jako bouře, jejíž charakter se každých pár minut měnil.

Při této bouři bylo do 20. září vypáleno 3,5 milionu střel. 16. září byl nahlášen incident, kdy britští vojáci přicházející ze země nikoho pod přísahou tvrdili, že viděli, jak nepřítel jejich odzbrojené vzdávající se muže ubodal k smrti. Kvůli vzpomínce na tyto incidenty padlo 20. září jen málo Němců do zajetí, když byla ofenziva obnovena.

Plumerovi se podařilo své přípravy skrýt za vyvýšeným terénem, který získal v červnu při bitvě o hřbet Messines. Když nyní jeho muži za plíživou baráží zaútočili, německé pozice padly poměrně snadno. Když dosáhli svých cílů, zastavili se a začali se opevňovat. Vojáci v hlavních německých pozicích dále v týle čekali na příchod Britů. Když si uvědomili, že k tomu nedojde, bylo příliš pozdě večer na protiútok. Plumerův plán zafungoval.

Byl to drahý úspěch, ztráty byly vysoké, ale německé ztráty při baráži a útoku byly okolo 25 000 mužů. A co bylo důležitější, Němci byli znepokojení. Plumerův plán neusiloval o průlom o několik kilometrů, to bylo proti německé pružné obraně nereálné, ale o drobné zisky, které nepřivolaly velký protiútok. V součtu by pak mohly Němce úplně vytlačit z jejich pozic. Dnešní útok nezískal jen německé území, ale i opevnění a bunkry klíčové pro celý německý obranný systém.

Plumer nalomil Hindenburgovu linii. Němci byli zranitelní vůči dalším útokům. Plumer plánoval postup ve čtyřech fázích, žádná z nich nebyla delší než 1500 metrů. Mezi fázemi bude šestidenní přestávka, aby mohlo být přesunuto dělostřelectvo. 21. září londýnské Times psaly: "Bitva o silnici na Menin, velký britský úspěch!" A dalšího dne začaly uvádět detaily o jednotkách.

Australané v Glencorském lese. Jihoafričané u Borry Farm. Byl to ale opravdu takový úspěch? Většina historiků si to myslí. Robin Prior a Trevor Wilson s tím však nesouhlasí, protože Plumer získal jen málo území za cenu velkých ztrát. Přes 20 000 obětí za 13 km čtverečních, to je víc než 1500 za jeden. Útok Hugha Gougha z 31. července, který byl i mnou často kritizován, získal asi 47 km čtverečních za cenu asi 600 obětí za kilometr čtvereční.

Je ale nutno říci, že při červencovém útoku Němci toto území většinou sami opustili, zatímco o území při tomto útoku Němci doopravdy stáli a nemohli si dovolit o něj přijít. Zprávy 4. německé armády tvrdily, že není žádný důvod k obavám, značnou skepsi k nim ale projevil korunní princ Ruprecht, vrchní velitel této armády, součásti skupiny armád "Ruprecht". Tvrdil, že podceňovat nepřítele bylo velkou chybou, které se i on sám dopustil.

"Také jsem věřil, že kvůli jejich těžkým ztrátám nejsou Angličané schopni obnovit útoky v bitvě ve Vlámsku." Britský premiér David Lloyd George měl brzy navštívit frontu, aby viděl, jak situace vypadá, a poté odjet do Paříže k velmi zajímavému jednání. 19. září do Londýna přišel telegram od britského velvyslance ve Španělsku, že zástupce německé vlády se zajímá, zda by vláda jeho veličenstva vyslechla nabídku míru.

Tím zástupcem nebyl nikdo jiný než nový ministr zahraničí Richard von Kühlmann, který se zajímal, zda by Británie diskutovala o znovuobnovení Belgie, kdyby Německo dostalo volnost v Rusku a své bývalé africké kolonie. Nic z toho nakonec nebude, protože velitel Douglas Haig a náčelník štábu Wully Robertson chtěli dále bojovat. Britové o návrhu také informovali své spojence a ti byli názoru, že návrhy na separátní mír by měly být ignorovány.

Když si von Kühlmann uvědomil, že z toho nic nebude, přednesl v parlamentu projev, že se Německo nikdy nevzdá svých územních nároků na západě. A nové boje začaly probíhat v Africe. Na libyjské frontě, asi nejpřehlíženější ze všech, bratr ministra války Envera Paši, generál Nouri Paša, byl 20. září s velitelstvím osmanské africké armády poražen generálem Cassinim u Zanzuru, západně od Tripolisu.

Tak končí týden, obnovením bojů v Belgii a revolučním duchem ve vzduchu jak na východě, tak na západě. Alespoň mezi Rusy. Morálka Britů na západě je ale docela vysoká. Zdá se, že Plumer přišel na způsob, jak přemoci německé obranné linie. To je skvělé, a navíc "jen" za cenu 1500 obětí za kilometr čtvereční. Schválně, vyrazte ven a jděte kilometr jedním směrem. Pak zatočte o 90 stupňů a ujděte další kilometr.

Dobytí takového území si vyžádalo více než 1500 obětí. A víte, jak daleko to je do Berlína? Jestli vás zajímá téměř zapomenutá libyjská fronta, zde si o ní můžete poslechnout víc v jednom z našich starších dílů. Patr(e)onem týdne je Georgi Momchilov. Pěkné jméno. Díky za vaši podporu, naše mapy a výlety na bojiště by bez ní nebyly možné. Na viděnou příště!