Druhá bitva na řece Marně

Tento týden po téměř čtyřech měsících odolávání mocnému Kaiserschlachtu, německým jarním ofenzivám, přicházejícím každý týden, konečně přichází spojenecký protiútok. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden se bojovalo na východě na Sibiři, hlavně se ale plánovalo, když Němci finišovali plány na svou další západní ofenzivu i tváří v tvář smrtící epidemii chřipky. Tato ofenziva, známá jako druhá bitva na Marně, začala tento týden.



Němci zaútočí se 49 divizemi korunního prince Viléma. Jedním z cílů bylo získání druhé železnice k řece Marně a také odlákání spojeneckých záloh ze severu z Vlámska, kde má jen za pár dnů proběhnout další útok. Spojenci přesně věděli, kdy má tento týden útok přijít, takže francouzská a americká děla ostřelovala německé linie a shromaždiště vojáků půl hodiny před začátkem německé baráže.



Německá baráž byla ale i tak docela silná, například vypálila 17 500 plynových střel na sektor fronty, který držela americká „Duhová divize“. Poté Němci východně od Remeše vyrazili do útoku a zjistili, že francouzské zákopy vlastně zákopy nejsou. Nebo takhle, byly to zákopy, ale bylo v nich jen velice málo vojáků a Němci na ně svou baráž vyplýtvali. Němci je převálcovali a zabili tu hrstku jejich obránců, ale „opravdové“ zákopy za nimi byly téměř nedotčené a plné francouzských vojáků.



Potom co francouzský generál Pétain tak dlouho a neúnavně usiloval o to, aby Francouzi k neutralizování taktiky úderných oddílů používali hlubokou obranu, mu bylo konečně splněno přání a generál Henri Gouraud systém implementoval. Když tak Němci postupovali k plně obsazeným zákopům, spustila na ně silnou palbu francouzská a americká děla. Náčelník štábu „Duhové divize“ Douglas MacArthur prohlásil: „Když narazili na naši obrannou hráz, byli vyčerpaní, nekoordinovaní a rozptýlení, neschopní pokračovat bez reorganizace a posil.“ To bylo východně od Remeše.



Západně, kde Francouzi pod Jeanem Degouttem a Francouzi a Italové pod Henrim Berthelotem používali starý systém se všemi muži vpředu, byli Němci rychle úspěšní. Jejich selhání na východě ale znamenalo, že úspěšní vojáci měli nekryté křídlo, museli tedy útok na západě odvolat.



Někde ale pokračovat museli, protože bylo nutné před útokem ve Vlámsku odlákat spojenecké zálohy. 16. července byla obnovena německá baráž, nyní proti Francouzům a Američanům v Champagne, včetně 500 000 plynových střel. Pár dní to bude vypadat, že Němci dokáží linie prolomit. Mohl to být rozhodující průlom, v jednom sektoru ale Francouzi zničili všech 20 německých tanků, v jiném méně než 4000 Američanů, čelících trojnásobné přesile, udrželo linii ve zběsilém boji na blízko, zatímco jim nad hlavami přeletělo 225 francouzských bombardérů se 40 tunami bomb a shodilo je na mosty, které Němci vybudovali přes řeku Marnu.



U Château-Thierry americká 3. divize dokázala zničit všechny pontonové mosty, které Němci v sektoru měli, za což si vysloužili přezdívku „Skála na Marně“. Němci ale přicházeli dál a dál, valili se přes řeku proti kulometům a pěchotě, což vedlo k tomu, že si v poledne americký generál Joseph T.



Dickman zapsal: „Proti 3. divizi nezbyli žádní Němci kromě těch mrtvých.“ Američané při držení linie také utrpěli těžké ztráty. 17. července Italové u Nanteuil-Pourcy dokázali Němce zastavit. Ráno 18. července se německý generál Erich Ludendorff sešel se svými veliteli a první věc, co udělal, bylo to, že nepřipustil jakoukoliv možnost spojeneckého protiútoku. Poté řešili taktické možnosti, pokud Britové ve Vlámsku použijí stejnou novou taktiku, se kterou přišli Francouzi.



A kolem poledne obdrželi zprávu, že spojenecký vrchní velitel Foch ve skutečnosti protiútok spustil. Ten začal baráží 2000 děl na frontě dlouhé jen něco málo přes 40 kilometrů. Francouzský generál Charles Mangin vedl 23 divizí, z toho 4 americké, v závěsu za téměř 500 tanky do útoku, který se měl pokusit získat zpět Soissons a odříznout tak německý výběžek. David Stevenson v knize Zahnáni do kouta píše: „Ne naposledy byli Němci naprosto překvapeni.



Částečně kvůli přehnanému sebevědomí: princ Vilém měl spojence za moc slabé, aby zároveň ubránili Remeš a spustili protiútok.“ Spojenci byli ve shodě, že moment překvapení je pro úspěch klíčový. Shromáždění sil na útok tak proběhlo za pouhé čtyři dny. Nebo tedy noci, vše probíhalo potmě a tanky byly ukryty v lesích. Protiútok byl ohromný, na frontě přes 100 kilometrů dlouhé a zapojily se čtyři armády. V čele byly 1.



a 2. americká divize a 1. marocká divize, složená hlavně ze Senegalců. Většina tanků byly lehké tanky Renault vyzbrojené kulomety, které jely rychlostí 13 až 14 kilometrů za hodinu a které útočily z mlhy. Německé linie byly prolomeny a Němci byli zatlačeni o sedm kilometrů. 20 000 jich bylo zajato a spojenci získali 400 velkých děl. Před koncem týdne byl ale Mangin zastaven, než dokázal dojít k Soissons. A spojenci utrpěli opravdu těžké ztráty, například italské síly v bojích 19.



července přišly o třetinu mužů. Ale už po prvních dvou dnech Němci možná přišli o jakoukoliv reálnou naději na obsazení Remeše, čímž by skončila německá hrozba pro Paříž. Co je ale důležitější, pokud nebude výběžek na Marně udržitelný, Ludendorff by neměl na vybranou a musel by na neurčito odložit ofenzivu ve Vlámsku. Nevím, jestli je pravdivý, ale slyšel jsem příběh z tohoto týdne o léčce, kterou na Němce připravili američtí ženisté. K tělu muže, který zemřel na zápal plic, byl připoután kufřík s falešnými plány.



Pak jej dali do auta, které vypadalo, že havarovalo u mostu ovládaného Němci. Němci plány našli, uvěřili jim a upravili podle nich své vlastní plány. Když tak přišel protiútok, přišel jinde, proti slabému místu německé linie, což Němce donutilo k ústupu. Nevím, jestli je pravdivý, nebo ne. Co ale pravda je, že 16. července německé letecké eso jménem Hermann Göring sestřelil svého 22.



nepřítele. Před třem dny byl jmenován velitelem Richthofenovy letky. Ta se jmenovala po baronovi Richthofenovi, Rudém baronovi, který zemřel v dubnu. A Čtyřspolek útočil i na jiných frontách. 13. července s nasazením hlavně německých vojáků generál Liman von Sanders zaútočil na předmostí generála Edmunda Allenbyho na východním břehu řeky Jordán severovýchodně od Jericha. Australané ale útočníky odrazili. Útok britské velitele znepokojil, mysleli si, že kdyby Sanders úspěšně zaútočil na síly arabského povstání, Britové by měli odkryté křídlo, což by zmařilo jejich plány na podzimní útok.



Jedna ofenziva Čtyřspolku se ale dostala do problémů. Postup armády islámu Nuriho Paši na Baku přes Kavkaz znatelně zpomalil. Letní vedro, nedostatek pitné vody a špatné zásobování by zpomalilo každého, ale jeho armádu zasáhla i epidemie úplavice. Když jeho armáda dorazila ke Kurdamiru, odhadoval, že má jen 4000 vojáků opravdu schopných boje.



Přičtěte k tomu, že vojáci ázerských milicí houfně dezertovali, takže měl v současnosti jen asi 8000 mužů, aby obsadil Baku a ropná pole, ale stejně se o to koncem měsíce pokusí. Co se obránců města týče, po střetech 15. července, kdy byli téměř obklíčeni, plukovník Bišerakov došel k závěru, že jeho kozáci, ani když je posílí Arméni a Rudé gardy, nemohou na otevřeném bojišti čelit Osmanům s jejich dělostřelectvem.



Stáhl se tak do města a začal tam plánovat svou obranu. Dvě poznámky na konec týdne. 16. července 1918 je car Mikuláš Romanov se svou rodinou popraven v Jekatěrinburgu, hlavním městě Rudého Uralu, na rozkaz místního uralského sovětu. Svržený loňskou únorovou revolucí, Mikuláš byl silou, která před čtyřmi roky do války Rusko dovedla. A tento týden přišly zprávy o další osobě, která tehdy válku pomohla začít.



15. července je po posledním rakouském fiasku při ofenzivě v Itálii Franz Conrad von Hötzendorf odvolán a propuštěn ze služby. Také je povýšen z Freiherra na Grafa, něco jako z barona na vévodu, ale pro Conrada von Hötzendorfa tato válka skončila. Tak končí tento týden války, další německou ofenzivou, ale prozatím tento týden úspěšným mocným spojeneckým protiútokem. Německým selháním na Středním východě, komplikacemi na Kavkaze a smrtí cara. Už tedy carem nebyl.



Když se nad tím zamyslíte, už nezbývá téměř nikdo. Vůdci, kteří svět do války dovedli, nebo vedli armády, nebo obojí, jsou po třech letech a padesáti týdnech téměř všichni pryč. Udělejme si docházku: Mikuláš, Conrad, František Josef, Moltke, Joffre, French, Putnik, všichni jsou pryč. Jenom Enver Paša a císař Vilém zůstávají na svých pozicích z roku 1914, a i moc císaře byla omezena armádními veliteli. Nyní jiní muži bojují jinými zbraněmi za použití jiné taktiky v naprosto, ale naprosto jiném světě.



Jestli chcete vědět více o spojenecké taktice, kterou reagovali na německé jarní ofenzivy roku 1918, zde je náš speciální díl na toto téma. Patr(e)onem týdne je Kolja Hartmann. Děkujeme za vaši podporu, prosíme, podpořte nás, pokud můžete, i dolar měsíčně opravdu pomáhá a umožňuje nám pořad dále vylepšovat. Na viděnou příště!