Iluze krátké válkyVelká válka

Válka rychlých vítězství skončila a začala neustávající válka v zablácených zákopech, která ukončila optimismus, se kterým země do války vstoupily a přinesla náladu deziluzí, která zlomila morálku milionů bojujících a umírajících mužů. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden jsme viděli Němce začít obléhat belgické město Antverpy, poslední baštu tamního odboje, zatímco na východě Rusové obléhali rakouskou pevnost Přemyšl, která byla nyní zcela za ruskými liniemi.

Další ruská armáda byla na nekonečném pochodu přes Polsko, zatímco na řece Aisne ve Francii byly obě strany zabřednuté v blátě a ztrácely v neutichající bitvě každý den tisíce mužů. V Africe na sebe Němci vázali jihoafrické vojáky, čímž jim zabránili účastnit se bojů v Evropě. Na západní frontě navštívil sám císař Vilém své jednotky v Chauny a řekl jim, že skutečně budou do Vánoc doma.

Stejně tak v Paříži vzrostly po vítězství na Marně před několika týdny naděje na francouzské vítězství. Nicméně velitel francouzské armády Joseph Joffre upustil od nadějí na obklíčení Němců a vybojování spektakulárního vítězství. Uvědomil si, že jeho nejlepší nadějí je v tuto chvíli prostě jen držet linii a zabránit Němcům v uskutečnění jejich obkličovacích manévrů, ale Němci pod vedením prince Ruprechta nabírali na síle.

Ruprecht byl korunním princem Bavorska, ve skutečnosti tím posledním, a přestože se dostal do vedení německé 6. armády jen díky svému titulu, ukázal se být jedním z nejlepších velitelů německé armády a zůstal na západní frontě po celou válku a nakonec dosáhl hodnosti polního maršála. Skoro se mu podařilo 4. října obklíčit Francouze u Lille a Arras. Vypořádat se s touto hrozbou měl generál Ferdinand Foch. Jeho hlavním přínosem se ukázalo být udržení morálky.

Byl skálopevně přesvědčen a trval na tom, že k žádnému ústupu nedojde. Jeho vojáci museli bojovat a umírat. Přesně to udělali a německý útok na Arras byl odražen. Do večera 6. října byla francouzská fronta stabilní. Němci poté obrátili veškerou pozornost k Antverpám, kde od 26. září odstřelovali okolní pevnosti. Do Antverp dorazilo 4. a 5. října 8 000 britských vojáků, což zní skvěle, ale mnozí z nich byli novými rekruty, kteří nikdy nedrželi zbraň, natož aby z ní stříleli.

Jednalo se však jen o dočasnou výpomoc, protože celá profesionální divize o síle 22 000 mužů již byla na cestě. Jakmile se tam dostala, Belgičané si mysleli, že s 30 000 tisíci Brity přijelo i vítězství a pomalu Němce zatlačili zpět. To ale byla jen iluze, protože francouzská vláda se najednou rozhodla nevyslat žádné své vojáky, jak před tím slíbila, a tento nedostatek mužů donutil Brity držet se zpět.

To bylo pravděpodobně dobře, protože bez francouzské pomoci neměli Britové s Belgičany žádné reálné naděje na poražení Němců. 7. října začala německá armáda 432mm houfnicemi odstřelovat samotné Antverpy, nejen okolní pevnosti. Obránci se doslova neměli jak bránit. Jejich děla neměla dostatečný dostřel a bez francouzské podpory nemohli Britové zaútočit. 8.

října začali Britové evakuovat a 10. října už měli unavení a přemožení Belgičané dost. Král Albert, který osobně velel belgické armádě, byl donucen opustit město. Dlouhé obléhání Antverp pohřbilo Britské a Belgické naděje na průlom a dosažení vítězství. Zklamaní obránci zvládli pouze zadržovat Němce tak dlouho, aby nemohli přesunout jednotky ze severozápadu k Paříži a Lamanšskému průlivu a zabránili jim dostat se k moři.

Ve východním Polsku se rovněž šířilo zklamání, a to na obou stranách, jak technicky vyspělejší Němci čelili nezměrné ruské armádě, která byla na zdánlivě nekonečném pochodu k dosažení pozic na řece Visle. 9. října ukořistila německá armáda rozkaz k bitvě od ruského důstojníka a uvědomila si, že má jen 18 divizí proti 60 ruským divizím rozdělených v Polsku do dvou armád a ani modernější výzbroj nezíská Němcům přesvědčivé vítězství, takže krátkodobým německým plánem bylo prostě jen následovat Rusy.

Opravdu, to bylo všechno. Nikdo nechce zaútočit na někoho, kdo je třikrát silnější. Opravdu si musíte vybírat své bitvy. A přesně to udělal generál von Hindenburg. Vyhrál během těchto týdnů několik malých, pečlivě zvolených bitev po celém Polsku a zvládl udržet ruskou armádu dostatečně zaměstnanou na to, aby nemohla zasáhnout do bojů v Haliči, kde Rusové obléhali Rakušany v pevnosti Přemyšl. Když před dvěma týdny obléhání začalo, Rusové nebyli schopni kvůli blátu dostat do pozic dělostřelectvo, ale provedli frontální útok, který, jak doufali, jim přinese vítězství, než se stihnou Rakušané ukázat s posilami.

Bylo to zbytečné a Rusové ztratili 40 000 mužů. Země, kde tyto armády teď bojují, ať je to armáda německá, ruská nebo rakouská, byly převážně obydleny menšinami, které nebyly nespokojeny se svým statutem v říši. Po zbytek války uvidíme válčící strany činit sliby neloajálním nebo na říši závislým lidem, aby je mohli využít a získat výhodu.

Polské provincie, které byly v 18. století anektovány Ruskem byly okupovány německou armádou pod vedením Hindenburga a Ludendorffa a mnoho Poláků se začalo ptát: "Vrátí Němci Polsku nezávislost?" Polští vojáci bojovali také s Rakušany, doufajíc, že Rakousko-Uherské vítězství zajisté znovu-ustanovení nezávislého polského státu. Říše tyto sny přiživovala a na konci října byla zformována Polská legie, která se pod vedením Józefa Piłsudského stane nezávislou součástí říšské armády.

Piłsudski, později maršál Piłsudski, šel do války, aby byl vůdcem poválečného nezávislého Polska ve 20. a 30. letech 20. století. Býti menšinou v roce 1914, jako na mnoha místech i dnes, znamenalo být nenáviděn a násilně utlačován za to, kdo jste; být opakovaně napadán a vražděn po vlastní přesvědčení a při nejlepším jste měli symbolické slovo v rozhodování o vlastním životě nebo zemi. Ale s podzimní válkou přišla změna, jak se vidina nekonečné války zaryla do vůdců zemí a ti začali hledat nové výhody a spojence na možná nepravděpodobných místech.

Slib nezávislosti nebo jen občanství výměnou za vaši oddanost je mocný a to platí i dnešní době. Mnoho menšin v roce 1914 žádalo o možnost jít do války, protože nikdy před tím neměli nejmenší naději vlastní nezávislosti. A tak bojovali, věřící ve sliby zářné budoucnosti. Naneštěstí se mnoho z těchto slibů ukázalo být jen prázdnými řečmi a miliony mužů zemřely pro lež. Rusové teď pobízeli Poláky, aby se nepaktovali s Němci a Rakušany a nebojovali proti Rusům a rovněž slibovali naplnění jejich nacionalistických ambicí.

Poláci tedy bojovali proti Polákům. Bojovalo jich na obou stranách skoro dva miliony a zemřelo přes 450 000, většinou v boji za vlastní nezávislost. Británie se dokonce snažila získat emíra Mekky a to přísliby budoucí arabské kontroly zbytků Osmanské říše, ale menšiny byly podporovány různými způsoby i na jiných místech. Například židé v Rusku nyní mohli v armádě dosáhnout hodnosti důstojníka, aby byli motivování vstoupit do armády a bojovat, avšak stále se jim nedostalo plného občanství a, řekněme to na rovinu, byli často vražděni Rusi, kteří potřebovali obětního beránka za ruská vojenská selhání.

A těch Rusko zažilo už několik, ty největší v bitvách u Tannenbergu a o Mazurská jezera, které se odehrály před několika týdny. Čtyři z pěti válčících zemí zažily jak porážky, tak vítězství, ale ta pátá, Rakousko-Uhersko, nepoznala nic než selhání zapříčiněná neschopností.

A takto skončil týden pro Rakušany, stále byli v ruském obležení v pevnosti Přemyšl. Ruské armády na severu stále pochodovaly k pozicím na řece Visle a německé armády v Polsku byly díky genialitě Hindenburga jen 19 kilometrů od Krakova. Na západě padlo poslední velké belgické město a belgická armáda o síle 80 000 se stáhla. Avšak odpor poskytl Britům a Francouzům dostatek času pro zaujetí pozic a německá šance na jejich obejití začala mizet.

Všechny strany již věděly, že válka bude vleklá a krvavá. Na západě nedojde k žádnému obklíčení, na východě nedojde k triumfálnímu ruskému vítězství a žádná sláva nečeká na impérium na jihovýchodě. Dojde jen k neustávajícím bitvám v zablácených zákopech, které budou hrobem pro tisíce nových rekrutů; a pochodům, při kterých vojáci umrznou k smrti a zůstanou ležet v blátě a sněhu vedle cest. Taková byla moderní válka. Uvidíme se zase za týden.