Iluze krátké války

Válka rychlých vítězství skončila a začala neustávající válka
v zablácených zákopech, která ukončila optimismus,
se kterým země do války vstoupily a přinesla náladu deziluzí, která zlomila morálku milionů
bojujících a umírajících mužů. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden jsme viděli Němce
začít obléhat belgické město Antverpy, poslední baštu tamního odboje, zatímco na východě Rusové
obléhali rakouskou pevnost Přemyšl, která byla nyní zcela za ruskými liniemi.

Další ruská armáda
byla na nekonečném pochodu přes Polsko, zatímco na řece Aisne ve Francii
byly obě strany zabřednuté v blátě a ztrácely v neutichající bitvě
každý den tisíce mužů. V Africe na sebe Němci
vázali jihoafrické vojáky, čímž jim zabránili
účastnit se bojů v Evropě. Na západní frontě navštívil
sám císař Vilém své jednotky v Chauny a řekl jim,
že skutečně budou do Vánoc doma.

Stejně tak v Paříži vzrostly
po vítězství na Marně před několika týdny naděje na francouzské vítězství. Nicméně velitel francouzské armády
Joseph Joffre upustil od nadějí na obklíčení Němců a vybojování spektakulárního vítězství. Uvědomil si,
že jeho nejlepší nadějí je v tuto chvíli prostě jen držet linii
a zabránit Němcům v uskutečnění jejich obkličovacích manévrů,
ale Němci pod vedením prince Ruprechta nabírali na síle.

Ruprecht byl korunním princem Bavorska,
ve skutečnosti tím posledním, a přestože se dostal do vedení
německé 6. armády jen díky svému titulu, ukázal se být jedním
z nejlepších velitelů německé armády a zůstal na západní frontě po celou válku
a nakonec dosáhl hodnosti polního maršála. Skoro se mu podařilo 4. října
obklíčit Francouze u Lille a Arras. Vypořádat se s touto hrozbou
měl generál Ferdinand Foch. Jeho hlavním přínosem
se ukázalo být udržení morálky.

Byl skálopevně přesvědčen
a trval na tom, že k žádnému ústupu nedojde. Jeho vojáci museli bojovat a umírat. Přesně to udělali
a německý útok na Arras byl odražen. Do večera 6. října byla
francouzská fronta stabilní. Němci poté obrátili
veškerou pozornost k Antverpám, kde od 26. září
odstřelovali okolní pevnosti. Do Antverp dorazilo
4. a 5. října 8 000 britských vojáků, což zní skvěle,
ale mnozí z nich byli novými rekruty, kteří nikdy nedrželi zbraň,
natož aby z ní stříleli.

Jednalo se však jen o dočasnou výpomoc,
protože celá profesionální divize o síle 22 000 mužů již byla na cestě. Jakmile se tam dostala,
Belgičané si mysleli, že s 30 000 tisíci Brity
přijelo i vítězství a pomalu Němce zatlačili zpět. To ale byla jen iluze,
protože francouzská vláda se najednou rozhodla nevyslat žádné své vojáky,
jak před tím slíbila, a tento nedostatek mužů
donutil Brity držet se zpět.

To bylo pravděpodobně dobře,
protože bez francouzské pomoci neměli Britové s Belgičany
žádné reálné naděje na poražení Němců. 7. října začala německá armáda
432mm houfnicemi odstřelovat samotné Antverpy, nejen okolní pevnosti. Obránci se doslova neměli jak bránit. Jejich děla neměla dostatečný dostřel
a bez francouzské podpory nemohli Britové zaútočit. 8.

října začali Britové evakuovat a 10. října už měli
unavení a přemožení Belgičané dost. Král Albert,
který osobně velel belgické armádě, byl donucen opustit město. Dlouhé obléhání Antverp
pohřbilo Britské a Belgické naděje na průlom a dosažení vítězství. Zklamaní obránci zvládli
pouze zadržovat Němce tak dlouho, aby nemohli přesunout jednotky
ze severozápadu k Paříži a Lamanšskému průlivu a zabránili jim dostat se k moři.

Ve východním Polsku
se rovněž šířilo zklamání, a to na obou stranách, jak technicky vyspělejší Němci
čelili nezměrné ruské armádě, která byla na zdánlivě nekonečném
pochodu k dosažení pozic na řece Visle. 9. října ukořistila německá armáda
rozkaz k bitvě od ruského důstojníka a uvědomila si,
že má jen 18 divizí proti 60 ruským divizím
rozdělených v Polsku do dvou armád a ani modernější výzbroj
nezíská Němcům přesvědčivé vítězství, takže krátkodobým německým plánem
bylo prostě jen následovat Rusy.

Opravdu, to bylo všechno. Nikdo nechce zaútočit na někoho,
kdo je třikrát silnější. Opravdu si musíte vybírat své bitvy. A přesně to udělal
generál von Hindenburg. Vyhrál během těchto týdnů několik malých,
pečlivě zvolených bitev po celém Polsku a zvládl udržet ruskou armádu
dostatečně zaměstnanou na to, aby nemohla zasáhnout do bojů v Haliči,
kde Rusové obléhali Rakušany v pevnosti Přemyšl. Když před dvěma týdny
obléhání začalo, Rusové nebyli schopni
kvůli blátu dostat do pozic dělostřelectvo, ale provedli frontální útok, který, jak doufali,
jim přinese vítězství, než se stihnou
Rakušané ukázat s posilami.

Bylo to zbytečné
a Rusové ztratili 40 000 mužů. Země, kde tyto armády teď bojují,
ať je to armáda německá, ruská nebo rakouská, byly převážně obydleny menšinami,
které nebyly nespokojeny se svým statutem v říši. Po zbytek války uvidíme válčící strany
činit sliby neloajálním nebo na říši závislým lidem, aby je mohli využít a získat výhodu.

Polské provincie,
které byly v 18. století anektovány Ruskem byly okupovány německou armádou
pod vedením Hindenburga a Ludendorffa a mnoho Poláků se začalo ptát:
"Vrátí Němci Polsku nezávislost?" Polští vojáci bojovali také s Rakušany,
doufajíc, že Rakousko-Uherské vítězství zajisté znovu-ustanovení
nezávislého polského státu. Říše tyto sny přiživovala
a na konci října byla zformována Polská legie, která se pod vedením Józefa Piłsudského
stane nezávislou součástí říšské armády.

Piłsudski, později maršál Piłsudski,
šel do války, aby byl vůdcem poválečného nezávislého Polska
ve 20. a 30. letech 20. století. Býti menšinou v roce 1914,
jako na mnoha místech i dnes, znamenalo být nenáviděn
a násilně utlačován za to, kdo jste; být opakovaně napadán
a vražděn po vlastní přesvědčení a při nejlepším jste měli symbolické slovo
v rozhodování o vlastním životě nebo zemi. Ale s podzimní válkou přišla změna,
jak se vidina nekonečné války zaryla do vůdců zemí a ti začali hledat nové výhody
a spojence na možná nepravděpodobných místech.

Slib nezávislosti nebo jen občanství
výměnou za vaši oddanost je mocný a to platí i dnešní době. Mnoho menšin v roce 1914
žádalo o možnost jít do války, protože nikdy před tím neměli
nejmenší naději vlastní nezávislosti. A tak bojovali,
věřící ve sliby zářné budoucnosti. Naneštěstí se mnoho z těchto slibů
ukázalo být jen prázdnými řečmi a miliony mužů zemřely pro lež. Rusové teď pobízeli Poláky,
aby se nepaktovali s Němci a Rakušany a nebojovali proti Rusům a rovněž slibovali naplnění
jejich nacionalistických ambicí.

Poláci tedy bojovali proti Polákům. Bojovalo jich na obou stranách
skoro dva miliony a zemřelo přes 450 000, většinou v boji za vlastní nezávislost. Británie se dokonce snažila získat emíra Mekky
a to přísliby budoucí arabské kontroly zbytků Osmanské říše, ale menšiny byly podporovány
různými způsoby i na jiných místech. Například židé v Rusku nyní mohli
v armádě dosáhnout hodnosti důstojníka, aby byli motivování
vstoupit do armády a bojovat, avšak stále se jim
nedostalo plného občanství a, řekněme to na rovinu,
byli často vražděni Rusi, kteří potřebovali obětního beránka
za ruská vojenská selhání.

A těch Rusko zažilo už několik,
ty největší v bitvách u Tannenbergu a o Mazurská jezera, které se odehrály před několika týdny. Čtyři z pěti válčících zemí
zažily jak porážky, tak vítězství, ale ta pátá,
Rakousko-Uhersko, nepoznala nic než selhání
zapříčiněná neschopností.

A takto skončil týden pro Rakušany,
stále byli v ruském obležení v pevnosti Přemyšl. Ruské armády na severu
stále pochodovaly k pozicím na řece Visle a německé armády v Polsku byly díky
genialitě Hindenburga jen 19 kilometrů od Krakova. Na západě padlo poslední
velké belgické město a belgická armáda
o síle 80 000 se stáhla. Avšak odpor poskytl
Britům a Francouzům dostatek času pro zaujetí pozic
a německá šance na jejich obejití začala mizet.

Všechny strany již věděly,
že válka bude vleklá a krvavá. Na západě nedojde k žádnému obklíčení,
na východě nedojde k triumfálnímu ruskému vítězství a žádná sláva nečeká
na impérium na jihovýchodě. Dojde jen k neustávajícím bitvám
v zablácených zákopech, které budou hrobem
pro tisíce nových rekrutů; a pochodům, při kterých vojáci umrznou k smrti
a zůstanou ležet v blátě a sněhu vedle cest. Taková byla moderní válka. Uvidíme se zase za týden.