Invaze do Černé horyVelká válka

Minulý podzim Rakušané, Němci a Bulhaři přemohli a dobyli Srbsko a teď, když se prach usadil, rozjíždí se na Balkáně další kampaň, neboť tento týden Rakousko-Uhersko napadne Černou Horu. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Rusové zaútočili podél východní fronty, ale útoky nedosáhly ničeho než vyprodukování mrtvol. Na západě docházelo k potyčkám, ale na italské a balkánské frontě byl klid a britské posily pochodující po řece Tigris přišly v boji s Osmany o třetinu mužů.

Tento týden se na západě po německém útoku rozhořely nové boje. Znovudobyli zákopy získané Francouzi v Hartmannsweilerkopf na Silvestra a zajali 20 důstojníků a 9. ledna zaútočily německé jednotky pod velením generála von Einema po dělostřelecké přípravě na frontě dlouhé 8 kilometrů východně od Tahure. Francouzi zvládli ofenzívu zastavit, ale na dvou místech Němci došli k francouzské frontové linii. Jednalo se o třídenní bitvu, ve které Němci obsadili několik set metrů zákopů a zajali 423 vojáků a získali 8 kulometů.

Poté, co bylo u Massiges dělostřelci vystříleno 400 000 nábojů, zaútočilo 10. ledna 40 000 Němců, ale francouzské kulomety jim způsobily těžké ztráty a donutily je ustoupit. Několik jich doběhlo až k ostnatému drátu. To zní opravdu vážně, ale už 13.

ledna byly skoro všechny německé útoky odvolány. Něco jiného, co bylo před pár týdny odvoláno, ale pořád pokračovalo, bylo Gallipoli. Ale tento týden 8. ledna byla evakuace britských sil z Gallipoli dokončena. Zátoky Anzac a Suvla byly evakuovány v prosinci, ale další desítky tisíc mužů zůstávaly na Cape Heles v nelehké situaci. Cesta na pláž byla pečlivě označena a všechny další cesty pro Turky byly zapečetěny ostnatým drátem. Vše muselo být zvládnuto pod těžkou tureckou dělostřeleckou palbou a zároveň v co možná největším utajení.

Turci dokonce 7. ledna zaútočili, ale byli zatlačeni zpět britskými loděmi bombardujícími jejich křídla. V tu chvíli bylo na Cape Helles jen 19 000 mužů a 63 děl. Pokud by se turecký útok podařil, byl by to masakr. Za posledních 11 dní bylo odvezeno 35 628 vojáků. Zanechali za sebou nastražené výbušniny, miny, a dokonce pušky spouštěné strojkem – voda kapala do plechovky písku, a když plechovka spadla, spustila spoušť.

Úleva vojáků byla zřejmá a seržant Manninon, který byl mezi posledními evakuovanými, řekl: "Když jsme byli míli od pláže, dostali jsme rozkaz jít do podpalubí. V tu chvíli byla na pláži odpálena nashromážděná munice a slyšeli jsme, že úlomky dopadly až na naši palubu. Moře bylo rozbouřené a naše loď se houpala ze strany na stranu. Všechny nás postihla mořská nemoc. Šířily se fámy, že jsme najeli na útes, a námořníci to dokonce potvrdili.

Lano bylo přetrženo a my jsme pluli v nehostinném moři u nepřátelské pláže. Nikdo neměl moc velké obavy. Úspěšně jsme se dostali z Gallipoli a to nečekal nikdo z nás." Evakuace byla zvládnuta bravurně, o tom není pochyb, ale i když byla velkým úspěchem, byl to úspěch, který vyrostl z porážky. A vyjádřilo se k němu hodně cyniků. Peter Hart v knize The Great War cituje Douglase Jerrolda, který řekl: "Evakuace, jak nám bylo opakovaně řečeno, byla velice dobře zvládnuta.

Tahle fráze je prostě hloupá. Nemusíte být prudce inteligentní, abyste stáhl vojáky v tichu noci namísto bouřlivě za dne, nebo abyste je stahoval postupně namísto všech najednou. Nebo abyste drželi frontu až do konce, abyste své záměry skryli před nepřítelem. Ke ztrátám nedošlo proto, že Turci nezaútočili. Kdyby Turci poslední den zaútočili, nikdo by nedokázal zabránit ztrátě většiny jednotek, co tam zůstaly.

Ale riziko bylo zanedbatelné. Byl to, jak každý říkal, organizační zázrak. Tohle nám jde. Když se vzdáme poslední obrany naší říše, můžeme si být jisti, že protokoly – jako hroby – jsou tam, kde mají být." Spolu s muži bylo převezeno 3689 koní a mul, i když 508 bylo zastřeleno, a 1590 vozidel bylo zanecháno na pláži. Kampaň vázala velké množství spojeneckých sil, které mohly a měly být nasazeny jinde.

Účastnilo se jí 410 000 mužů z britského impéria a dalších 79 000 vojáků z Francie a jejích severoafrických kolonií. Britové ztratili 205 000 mužů, tedy celou polovinu, 115 000 z nich bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno a 90 000 jich bylo evakuováno kvůli nemoci. Tak strašné tam nemoci byly. Francouzské ztráty byly proporčně větší: 47 000 a z toho jich 27 000 bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno a 20 000 evakuováno kvůli nemoci.

Evakuace Gallipoli také znamenala, že Turecko přesune 40 000 vojáků do Mezopotámie, kde byli Britové obleženi v Kut Al-Amara. Ale posily pod velením Fentona Aylmera byly na pochodu i přes to, že minulý týden ztratily třetinu svých sil. Tento týden došlo k dalšímu střetu, ale nyní v menším měřítku, v bitvě o Wadi 13.

ledna. 200 britských a indických vojáků bylo zabito a dalších 1400 zraněno. I když byste to mohli nazvat britským vítězstvím, protože obsadili oblast kolem řeky Wadi, Britové utrpěli třikrát vyšší ztráty než osmanští obránci a jejich byly nenahraditelné, takže v zásadě se jednalo o osmanské vítězství. Mezitím v Evropě se odehrávala nová invaze.

Po událostech uplynulých měsíců se nad Balkánem zdánlivě usadil klid, ale s jednou výjimkou – Černou Horou. I když jsme o ní moc nemluvili, černohorská armáda válčila proti Rakušanům. Čítala teď méně než 20 000 mužů a měla žalostně málo munice a jídla. A Spojenci jí nemohli nijak pomoci. Neměli k dispozici žádný přístav a terén tvořily nepřístupné hory. Během podzimní invaze do Srbska poskytly černohorské síly Srbům veškerou podporu a postavily se Rakušanům, dokonce chvíli držely kousek Bosny.

Rakušané tehdy jen Černohorce zadržovali, protože invaze do hor by byla zrádná, ale když Srbsko padlo, Rakušanům přišlo mnoho nových mužů a děl. 8. ledna 50 000 rakousko-uherských císařských jednotek napadlo Černou Horu za podpory 500 děl, námořnictva a letectva. Hora Lovcen byla přemožena a dobyta 10. ledna a bylo jen otázkou času, než padne hlavní město Cetinje. Stalo se tak na konci týdne, zatímco do Černé Hory proudilo více a více rakouských vojáků.

A nebyla to jen malá Černá Hora, kterou zmítal chaos. Rovněž obří Rusko mělo problémy. 10 000 ruských dělníků stávkovalo na námořní základně Nikolaev u Černého moře. Stávka se rozšíří do Petrohradu, kde další týden 45 000 přístavních dělníků odejde z práce. Rusko také bojovalo, stále v Bukovině a Haliči, ale rovněž zahájilo ofenzívu do Malé Asie, kde 14.

ledna obsadilo Arkhavu u Černého moře. A takový byl týden, Britové ztrácí nenahraditelné muže na Středním východě, Němci se snaží na západě, stávky v Rusku a konec Gallipoli. Na Gallipoli je dnes 33 commonwealthských hřbitovů, kde v hrobech s nápisy pokrývajícími všechny lidské emoce leží nalezení vojáci. Tady jsou dvě zprávy, které mám od Martina Gilberta. "Zde padl náš bratr Bill.

Milujeme ho a vždy budeme." A další podle mě shrnuje myšlenky každého rodiče každého padlého vojáka z každé válčící země: "Čím ti jen ublížil, ó Bože?" I když byla kampaň na Gallipoli selháním pro Spojence, zrodily se z ní australské a novozélandské národní identity. Jestli chcete o slavných vojácích Anzacu zjistit více, podívejte se na tuto epizodu. Patr(e)onem týdne je Burkay Ozturk. Díky Burkaymu a vaší podpoře jsme mohli zdokonalit náš pořad.

Jestli nám chcete pomoci více, podívejte se na náš Patreon. Můžete nás podpořit i zakoupením jednoho z našich produktů. A nezapomeňte nás odebírat. Uvidíme se za týden.