Ludendorff odstupujeVelká válka

V mnoha ohledech byl přes rok v Německu vojenským diktátorem. Tento týden ale moc generála Ericha Ludendorffa skončí. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minuly týden spojenci konečně prolomili mocnou německou Hindenburgovu linii, jejich průlomy na makedonské a palestinské frontě pokračovaly a americký prezident Wilson odmítl návrh na příměří od německého kancléře. To ale neukončilo vyjednávání o podmínkách pro konec bojů. 12.

října německá vláda přijala Wilsonovu podmínku úplného stažení vojsk z Francie a Belgie. Nicméně 10. října byl v Irském moři torpédován a potopen parník Leinster a zahynulo 501 lidí. Pobouření ve Spojených státech bylo stejné jako kdysi při potopení Lusitanie. Protiněmecké smýšlení bylo v USA už tak velice výrazné a Wilson byl opakovaně kritizován za moc vstřícný přístup při jednání s Němci. S jen slabou většinou v kongresu a blížícími se volbami 5. listopadu mohli jeho demokraté brzy ztratit kontrolu nad válečnou situací.

Potopení této lodi přimělo spojence k požadování tvrdších podmínek. Také umožnilo Wilsonovi napsat nový vzkaz do Berlína, kde požadoval ukončení ponorkové války a útočil na německou armádní elitu, když tvrdil, že militaristická vláda musí být svržena a musí nastoupit vláda ústavní, než přijde jakékoliv příměří. Také řekl, že podmínky příměří už nebude řešit on sám, ani po dohodě další spojenci, ale velitelé v poli. Wilson z této hry odstoupil.

Britský premiér David Lloyd George se bál, že by příměří mohlo dát Němcům čas na to se přeorganizovat a vzpamatovat. „Předložil ke zvážení otázku, zda opravdová vojenská porážka Německa a možnost dát německému lidu opravdu zakusit válku není z pohledu udržení světového míru důležitější než současná kapitulace, zatímco je německá armáda pořád na cizím území.“ A co si mysleli němečtí velitelé? Admirál Tirpitz napsal kancléři Maxovi Bádenskému, že by měli posílit západní frontu a pokračovat v ponorkové válce.

17. října zasedla korunní rada. Císař se ptal Ludendorffa, co by měli říci Wilsonovi. Ludendorff oproti situaci před pár týdny tvrdil, že by měli dále bojovat. Nemyslel si, že by byl spojenecký průlom pravděpodobný, a stejně asi tak za měsíc přijde zima a akci v poli zastaví. Pokud by se stáhli na linii u Antverp a na řece Máze, mohli by připravit jarní ofenzivu a obsadit všechno ztracené území v Belgii.

Německý ministr války Heinrich Schëuch si myslel, že by mohl sehnat nějakých 600 000 dalších mužů do armády, ale také, překvapivě realisticky, že pokud by byl odříznut přísun ropy z Rumunska, armáda by mohla bojovat jen šest týdnů. A co mohlo zabránit spojenecké armádě orientu, která postupovala Balkánem, aby se dostala až do Rumunska? Rakousko-Uhersko?

V současnosti jednotky různých národností z celé říše opouštěly armádu a pochodovaly domů. Ludendorff se během celého zasedání choval iracionálně a vyhrožoval rezignací, když ostatní generálové jen sdělovali svůj názor. Navíc požadoval, aby jako přímý vzdor Wilsonovi pokračovala ponorková válka. Císař souhlasil, ale Max, ve funkci kancléře jen pár dní, nikoliv. Použil Ludendorffovu osvědčenou taktiku a pohrozil rezignací, pokud nebudou Wilsonovy podmínky přijaty, a ve finále s touto taktikou Max uspěl. „Nechat ho jít tak brzy po proklamaci významu ustavení jeho „liberální“ vlády nebylo možné.

Svým činem jedním tahem zbořil veškerou Ludendorffovu moc.“ A když korunní princ Ruprecht, velitel skupiny armád sever na západě, poslal varování, že pokud brzy nepřijde příměří, bude napadeno samotné Německo, poslal jej Maxovi, ne Ludendorffovi. A situace na západě vypadala pro Němce hůře a hůře. 14. října přišel ve Vlámsku další velký útok pod velením belgického krále Alberta. Americké bombardéry zaútočily do týla německých komunikačních linií.

Spojenci za pět dní postoupili o 30 km, zajali 12 000 nepřátel a získali 550 děl. To bylo významnější, než by se mohlo zdát. Německé námořnictvo vyklidilo Oostende a Zeebrugge. 17. října Belgičané dosáhli Oostende, Britové bez výstřelu obsadili Lille, spojenci se dokonce dostali až k nizozemské hranici. A útočili po celé délce fronty. 17. října začala bitva na řece Selle. Byl to útok na Hermannovu linii. Náčelník štábu Paul von Hindenburg měl za to, že je nutné se zde udržet kvůli vyjednávání příměří.

Řeka Selle byla překážkou pro tanky, kolem ní byl rozmočený terén a nesmíme přehlížet německá děla a kulomety na východním břehu. Místo překvapení jako u Amiens se Britové rozhodli linii prostě rozbombardovat. Dva dny ji ostřelovali z 1 320 děl, soustředili se na dělostřelectvo a komunikační linie. V 5:20 ráno 17. října vyrazily do útoku čtyři britské a dvě americké divize a na 16 km dlouhé frontě jižně od Le Cateau zbudovaly pontonové mosty. I přes silný odpor dokázali spojenci uspět a do večera obsadili Le Cateau.

Koncem týdne britská 4. armáda s pomocí 1. francouzské armády na křídle pokračovala v postupu a snažila se Němce zatlačit za kanál mezi Sambre a Oise. Dále na východ Američané 14. října začali další útok na Máze a u Argonne. Pořád se nedostali ke Kriemhilde Stellung, hlavní německé obranné pozici v oblasti, ale během pár dalších dní Američané konečně obsadí nejvyšší bod hřebenu, Cote Dame Marie a Romagne. Kriemhilde Stellung padne 16. října. Američané konečně splnili svůj cíl z 26. září. Nyní prolomili hlavní německou linii a měli před sebou poslední linii, Freya Stellung, než prorazí úplně.

Americký velitel John Pershing také podnikl velkou reorganizaci a vytvořil americkou 2. armádu pod generálem Robertem Bullardem, 1. armádě nyní velel Hunter Liggett. Pershing byl velitelem skupiny armád. A brzy propuknou boje na další frontě, o které jsme dlouho nic neslyšeli. Po porážce Rakušanů v bitvě na řece Piavě byl italský náčelník štábu Armando Diaz pod tlakem spojeneckého vrchního velení, aby začal vlastní ofenzivu, zůstal ale u menších útoků, protože prý byli Rakušané pořád moc silní.

Měl za to, že musí být připraven jako loni na německou zimní ofenzivu a svou vlastní spustí na jaře roku 1919, věci se ale od minule výrazně změnily. Bulharsko bylo z války pryč, což Rakousko značně ohrozilo na jihu. Rakousko-Uhersko vypadalo, že se tak či tak brzy rozpadne, a protože Německo i Rakousko veřejně žádaly o příměří, Diaz se nyní odhodlal k útoku. Plán byl zaútočit na Piavě mezi ostrovem Papadopoli a horou Monte Grappa a postupovat směrem k řece Livenze a na Vittorio Veneto.

Hlavní útok podnikne italská 8. armáda s podporou francouzsko-italské 12. armády a anglo-italské 10. armády na křídlech. Italské a spojenecké divize nyní byly na cestě z plošiny Asiago na řeku Piavu. Spojenci měli 57 divizí a 7 700 děl, Rakušané 55 pěších a 6 jízdních divizí a 6 145 děl, co se týče počtu, nebyl tedy tak velký rozdíl, Rakušané se ale úplně nevzpamatovali z léta a dokonce zvažovali celkový ústup za své vlastní hranice.

Nezdálo se ale, že to bude úplně jednoduchá operace. Piava je přes kilometr široká, a i když je někde mělká, voda v ní je ledová a plná záludných proudů. Původní datum začátku útoku bylo ze 16. října posunuto, protože neustálý déšť znepokojivě zvedl hladinu řeky. Stejného dne ale rakousko-uherský císař Karel oznámil přechod rakouské částí císařství na konfederaci a změny probíhaly tak rychle, že se vrchní velitelé báli, že válka skončí, než cokoliv stihnou, útok tak brzy začne bez ohledu na situaci.

Brzy znamená příští týden. Co se týče Karlova oznámení, slíbil federální svobodu Čechům, Slovákům, Polákům, Chorvatům, Slovincům, Srbům a Rumunům. Přišlo to od něj ale moc pozdě a americký státní tajemník Robert Lansing nabídku odmítl s tím, že autonomie v rámci císařství již nestačí.

5. října byla založena národní rada Srbů, Chorvatů a Slovinců. 7. října v Němci stále okupované Varšavě rada regentů pod německou kontrolou vyhlásila nezávislý polský stát. Soupeřila ale s dalšími dvěma takovými skupinami v Krakově a Lublani. Ukrajina, která nechtěla přijít kvůli Polsku o východní Halič, založila ve Lvově svou vlastní národní radu a v oblasti začaly boje mezi Poláky a Ukrajinci. 14.

října spojenci v Paříži uznali československou národní radu složenou z exulantů pod vedením Tomáše Masaryka jako vládu budoucího Československa. Karlova říše, jakou ji známe, vypadala, že po staletích neodvratně míří k rozpadu. A vypadalo to, že na ni nebudou útočit jen Italové. 12. října na Balkáně Srbové obsadili Niš a Francouzi obsadili Mitrovici. O dva dny později Italové obsadili albánské hlavní město Drač. Na konci týdne již nebyli v Řecku žádní Bulhaři, Černohorci povstali proti rakouským okupantům a z poloviny Srbska byly vytlačeny nepřátelské síly.

A poslední německé jednotky opustily Bulharsko. Němci se stahovali snad odevšud, generál Wilhelm Groener nahlásil, že přes 200 000, možná téměř až milion vojáků, na všech bojištích chybělo. Už nebylo možné mít přehled. Mnoho z nich prostě dezertovalo. Takový byl týden, spojenecké postupy na západě a na Balkáně, plány na nový útok v Itálii, Karlův návrh, který přišel asi už příliš pozdě, a tvrdší podmínky příměří kvůli nekončící ponorkové válce.

Navíc stoupal počet obětí španělské chřipky. Martin Gilbert píše, že v Londýně na ni zemřelo 2 225 lidí během jednoho týdne. To je více než při všech náletech vzducholodí a bombardérů za čtyři roky války dohromady. A Erich Ludendorff ztrácí svůj vliv. To je podstatná novinka. Byl architektem zisku statisíců čtverečních kilometrů území, ty byly ale nyní ztraceny v poli nebo požadovány v podmínkách příměří.

A už nebyl v pozici, ze které ovládal Německo. Kdo ale byl? Max? Císař? Hindenburg? Reichstag? Nemám tušení. Vážně, ani nejmenší. Jestli chcete vědět více o Erichu Ludendorffovi, zde je náš dvojdíl o něm a korunním princi Ruprechtovi. Patr(e)onem týdne je Pán šestiúhelníků, skvělé jméno. Díky jemu a všem, kteří nás na Patreonu už léta podporují.

Jestli nás chcete také podpořit, můžete na patreon.com/thegreatwar. Na viděnou příště!