Katastrofa u KutuVelká válka

Kampaň na Gallipoli, která právě skončila, byla pro Spojence velkým selháním, zvláště potom pro Brity, neboť selhání takového rozsahu Britské impérium prakticky neznalo, a tento týden daleko v Mezopotámii Britové selžou znovu. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Hlavní zprávou minulého týdne byla rakousko-uherská invaze do Černé Hory. Do konce týdne padlo černohorské hlavní město Cetinje. Na Středním východě se britské síla postupující k obleženému Kutu dostala do potyčky, která ohrozila její misi.

Roztříštěné útoky byly vidět na západní i východní frontě. Toto se stalo potom. Zmínil jsem roztříštěné útoky na východě, takže pojďme na ně. Po celý týden docházelo k potyčkám, ale ruská ofenzíva ve východní Haliči a Besarábii skončila 15. ledna. Jejím cílem byly Černovice, hlavní město rakouské Bukoviny. Výsledkem ale byly tisíce a tisíce padlých, raněných a nezvěstných Rusů, kteří ale způsobili těžké ztráty Němcům a Rakušanům, ale přesto neobsazovali území, ani přestože boje byly tvrdé a často vedené na krátkou vzdálenost.

Po pouhých třech dnech odpočinku to zkusili znovu východně od Černovic a po několik dalších dní opakovaně utrpěli těžké ztráty, když útočili na silně opevněné rakouské pozice. Konečný dělostřelecký útok se odehrál 22. ledna, ale poté už Rusové útočili do konce měsíce a během února jen sporadicky, s výjimkou obvyklých dělostřeleckých duelů.

Malá poznámka o Rusku: Situace ohledně pušek se konečně zlepšila. Na frontě jich měli 1,2 milionu, 155 700 jich přistálo v Archangelsku, 530 000 v Alexandrovsku, 113 000 jich brzy dorazí z Británie a do konce dubna jich dorazí dalších 850 000. To byly pro Rusy velice dobré zprávy. A další dobré zprávy přišly Rusům z bojiště. 16.

ledna začala v Zakavkazsku nová ofenzíva a dalšího dne se Turci stáhli k Erzurum, neboť Rusové dobyli Koprukoi. Turecká 3. armáda přišla o 25 000 mužů a jen těsně unikla obklíčení. Centrální mocnosti tento týden také oslavovaly zdánlivě dobré zprávy. 17. ledna Rakousko-Uhersko oznámilo kapitulaci Černé Hory. Oslavy velkého vítězství propukly jak v Německu, tak v Rakousko-Uhersku. Spojenci nečekali, že Černá Hora padne tak rychle, a mysleli si, že černohorský král Nikola se po začátku invaze tajně dohodl s Rakušany, nebo že dohoda mezi nimi existovala již několik měsíců, ale to nebyla pravda.

Král Nikola odmítl podmínky míru, které Rakušané nastolili, a další věcí, která nebyla pravdou, bylo rakouské oznámení, že Černohorci složili zbraně. Nesložili. I když mnoho z nich padlo do zajetí, o hodně víc se jich připojilo k Srbům, kteří postupovali Albánií. Britové tento týden také postupovali.

V Mezopotámii. Jednotky poručík-generála Fentona Aylmera pochodovaly po Tigrisu a 21. ledna zaútočili na nepřítele v Um-el-Hanná necelých 40 km od Kutu, kde byly jednotky Charlese Townshenda v obležení již šest týdnů. Útok byl naprostým selháním, což není tak překvapující, protože britský nepřítel byl třikrát početnější a měl kulomety. 2500 z 10 000 Britů toho dne padlo a záchranná expedice, v tuto chvíli naprosto vyčerpaná, musela ustoupit do Ali-Gárbí. Jeden z Britů bojujících a raněných v Hanná byl budoucí britský premiér kapitán Clement Attlee.

Jedním z padlých byl Robert Palmer, vnuk bývalého premiéra Salisburyho a bratranec ministra zahraničí Edwarda Greye. Palmerova báseň vyšla v Times jen o několik měsíců dříve. Žádali jste o více válečné poezie, takže tady je báseň Roberta Palmera Jak dlouho, ó Pane? "Z mokrých plání západu a východu, krev milých mužů proudí mlhou nenávisti, znečišťuje čistý vzduch, a národy velké v pověsti umění, které drží svět v naději nebes, noří se do čirého barbarismu, jejichž zlověstná mysl závistivá vrhá utrpení na vlastní lid, neznaje lásku nebo milost."

V Kutu byla zima, a i když zimu ve většině Mezopotámie nečekáte, Kut byl v sevření ostrých ledových větrů a mrazivých teplot. A ten samý den se britské zákopy zcela zaplavily a ledová voda sahala mužům až ke krku. Víte co?

Posily prakticky následovaly vzorec Townshendova původního tažení. Britové si ze začátku věřili, ale neměli dostatek říčních plavidel nebo silnou železniční síť schopnou zásobovat vojska 300 km vzdálená od základny v Basře. Neměli dělostřelectvo vhodné pro zákopovou válku, ale jeden velký rozdíl tu byl – tentokrát spěchali. A byl tu ještě jeden rozdíl: Hodně tureckých protivníků bojovalo na Gallipoli a byli hodně dobří v obranných operacích.

A měli rovněž skvělého velitele, německého polního maršála Colmara von der Goltze. Všechny Aylmerovy lednové útoky si byly podobné. Turci měli stejný nebo větší počet vojáků v silných obranných postaveních – sérii skrytých zákopů, které nedovolovaly Britům manévrovat, a záměrně nechávaly necelé 2 km mezeru mezi řekou a zaplavenými močály, takže jste vedli frontální útoky přes otevřenou krajinu proti zkušeným obráncům a bez dostatečné podpory dělostřelectva.

To je recept na katastrofu, ale Aylmer neměl příliš na výběr. V březnu dorazí každoroční záplavy a on měl za úkol útočit nehledě na cenu. Zdá se to být hloupým plýtváním muži, ale to v této válce nebylo nic neobvyklého. A s ohledem na to bych rád řekl ještě pár slov o Gallipoli, kde minulý týden skončila závěrečná evakuace. Peter Hart napsal knihu s názvem Gallipoli, ve které se věnuje vyvracení mýtů o této kampani, zvláště vyvrací britský mýtus, který nazývá "prolezlý sebeklamným a chlubivým předpokladem rasové nadřazenosti, který nese hlavní vinu katastrofy na Gallipoli."

Vylodění 25. dubna jsou často považovány za skvělý vojenský úspěch. Lidé mluví o tureckých kulometech, galantním hrdinství a vítězství oproti mizivým šancím. Ano, bylo vidět galantní hrdinství, to ano, na obou stranách, ale mizivým šancím čelili Turci, ne Britové. Jednalo se první velké vylodění ve světle moderních zbraní, ale jen těžko to mohlo skončit hůř pro Brity nebo lépe pro Turky, Generál Ian Hamilton, který velel britskému vylodění, napsal: "Teprve až vyjde oficiální historie o Dardanelách, zjistíme, jaká drtivá vítězství jsme vyhráli v zátokách Anzac a Helles do odpoledne 25.

dubna 1915." To byla Hamiltonova slova, nyní slova Petera Harta: "Oficiální historie nemá s realitou nic společného. Britské impérium mohlo jen stěží ustát více "drtivých vítězství", jako těch "vyhraných" 25.

dubna. Endemická vojenská neschopnost velení byla tehdy zkombinována s jednotkami s malými nebo žádnými zkušenostmi s moderní válkou roku 1915. Lekce byla jasná pro ty, kteří se chtěli učit: jen odvaha nestačila pro boj proti puškám, kulometům, zákopovým systémům, ostnatému drátu a hlavně dělostřelectvu. Britská armáda potřebovala profesionálnější přístup, jestli chtěla ve Velké válce zvítězit." Přístup, který zdánlivě ještě pořád neměla v Mezopotámii.

A tady je pár poznámek na konec týdne. 15. ledna se začaly zbytky srbské armády vyloďovat na Korfu. Bude se tak dít několik týdnů. 18. ledna Němci opustili jižní Kamerun a stáhli se na španělská území a 20. ledna britská vláda koupí 800 000 tun pšenice z Rumunska. A jsme na konci dalšího týdne, kdy britské posily selhaly na Tirgisu, černohorské síly uprchly před Rakušany do Albánie a Rusové začali ofenzívu v Malé Asii a ukončili jinou dále na severu.

Posily mířící ke Kutu se stáhly, ale myslím, že to mnoho z nás čekalo. Nebylo to jako v případě Gallipoli, to ne, ale principy byly stejné. Britské zámořské jednotky byly vždy nadřazené koloniálním nepřátelům a vůdci v Londýně si mysleli, že to tak bude i nyní. Bojovat proti Arabům a Turkům? Hodně lidí v Británii je považovalo za podřadné rasy, a tak znovu dělali tu stejnou chybu, tedy že útočili na obránce stejných nebo větších počtů v zákopech s kulomety.

Jak těžké mohlo být naučit se nedělat to? Už na to přišli na západní frontě proti Němcům, jak dlouho to bude trvat na Středním východě? Kolik lidí zbytečně zemře? Kolik zničujících dopisů přijde domů rodinám? To ukáže čas. Na osmanské straně na Gallipoli bojoval Mustafa Kemal, dnes známý jako Attatürk.

Jestli chcete vědět více o něm a jeho legendární obraně na Dardanelách, klikněte na tuto epizodu. Patr(e)onem týdne je Jaroslav Stráník. Jestli nás chcete finančně podpořit a získat něco na oplátku, podpořte nás na Patreonu. Podívejte se na náš Facebook, kde najdete další informace o kampani v Mezopotámii, a nezapomeňte nás odebírat.