Mezopotámská fronta se probouzí

Když se Němci blížili k Paříži,
dokázal zachovat chladnou hlavu. Ale jak rok 1916 pokračoval
bitvou na Sommě a u Verdunu ztrátami mnoha dalších
francouzských životů, důvěra ve velení generála
Josepha Joffreho klesala a tento týden je Joffre nahrazen. Já jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden Čtyřspolek obsadil Bukurešť,
hlavní město Rumunska, a po zničení ropných polí se
rumunská armáda stáhla na východ, znesvářené frakce v Athénách
se dopustily masakrů civilistů při snaze o zachování neutrality a Britové zahájili blokádu
a obsadili několik řeckých ostrovů.

V Rusku pokračovaly politické zmatky,
Lloyd George se stal předsedou vlády a na Balkáně Bulhaři
ostřelovali Bitolu. U Bitoly útok střídal protiútok už od obsazení města Spojenci. Tento týden je však akce
zbržděna příchodem zimy.

Počty obětí na makedonské frontě jsou v porovnání se západní
nebo východní frontou poměrně zanedbatelné,
pořád ale mluvíme o desetitisících životů. Od září mají Srbové 27 551 obětí, Francouzi 13 786, Rusové 1701 a Italové 342. Britové mají obětí 5048, ale navíc se téměř 30 000 mužů
nakazilo malárií.

Z nich bylo přes 20 000 evakuováno. Na straně Čtyřspolku ztratili
Bulhaři kolem 52 000 mužů a Němci kolem 8000. Tato fronta se uklidnila,
ale jiná, o které jsme dlouho neslyšeli, se probudila.
Mezopotámská fronta, která bylo od jara klidná. Klidná, co se týče bojových akcí. Indický pracovní sbor byl pověřen
doslova "opravením" řeky Tigris, aby ji Britové mohli využít.

Vysoušeli části území,
kopali kanály a prohlubovali přístavy. Byly stavěny tábory pro posily
i vojenské nemocnice a sklady. Dokonce vyrobili speciální parník
přizpůsobený pro místní podmínky, s mělkým ponorem
a odolný proti silným proudům. Tyto lodě přijížděly posledních několik
týdnů a měly se ukázat jako neocenitelné. Kde to šlo,
stavěly se železnice a silnice s mosty
přes stovky menších toků byla postavena od Basry až k frontě.

Selhání jako při pomoci armádě, která se musela vzdát v Kut-Al-Amaře, se již nemělo opakovat. Zásoby dorážely ve velkém množství. Houfnice, kulomety,
průzkumná letadla a tuny munice, čtyři divize expedičních sil
čítající 160 000 mužů. Velitelem se stal generál Stanley Maude,
dostal ale velmi konkrétní rozkazy od náčelníka štábu Williama Robertsona, aby zajistil ropná pole,
ropovody a oblast okolo Basry.

Obsazení Bagdádu bylo
připuštěno jen za podmínek, že postup vojsk bude předem schválen. Maude měl ale ambice na totální vítězství
nad Osmany v Mezopotámii. Svůj první tah udělal
13. prosince 1916. Jeho strategie se od jeho předchůdců
na Tigridu příliš nelišila, tentokrát však nebyly žádné problémy
se záplavami nebo nedostatkem času.

Nařídil ostřelování Sanniyatu
pro odlákání pozornosti a noční pochod
a překročení řeky Shatt-El-Hai, která se přes řeku od Kut-Al-Amary
vlévá do Tigridu. Ostřelování tureckého plavidla,
které kladlo na řeku pontony, uvolnilo jeho náklad
a roztrousilo pontony po celé řece. Osmani tak přišli o možnost
řeku snadno překročit. Britům se začínalo dařit,
špatné počasí ale pokroky zastavilo. Změny na politických postech
však pokračovaly nadále.

V Británii lord Grey
rezignuje na post ministra zahraničí a lord Derby se stává novým
ministrem obrany. V Rakousku po dvou měsících ve funkci
premiéra odstupuje Ernest von Koerber. A ve Francii jsou ještě větší změny. Vrchním velitelem armády se stává
generál Robert Nivelle místo Josepha Joffreho. Nivelle organizoval
úspěšnou francouzskou plíživou baráž a komunikace pro velkou říjnovou
protiofenzivu u Verdunu.

Tím se z něj stal hrdina dne. Generálové de Castelnau a Foch,
předpokládaní Joffreho nástupci, byli díky jeho reputaci přeskočeni. Dokonce Nivellův přímý nadřízený,
Philippe Pétain, byl opomenut. To bylo částečně kvůli jeho
známému opovržení politiky. Jednou o prezidentu Poincarém prohlásil, že nikdo nemá tak dobrou pozici jako on, aby věděl, že Francii nikdo
nevládne ani nevede.

Oproti tomu měl Nivelle nadání
pro získávání politiků na svou stranu. A okamžitě,
v nejchladnější zimě celé války, zahájil další
velký útok u Verdunu, probíhající na konci týdne
severně od Douaumontu. A fronta je již skoro tam,
kde se nacházela před devíti měsíci. O francouzském premiéru Briandovi
se tento týden také psalo. 12. prosince státy Čtyřspolku
předaly zprávy americkým velvyslancům,
aby sdělili vládám spojenců, že Čtyřspolek je připraven
vyjednávat o míru.

Další den Briand podmínky shrnul jako: "Panna – vyhrávám, orel – prohráváš." Němci byli ale v poslední době
v Rumunsku úspěšní na bojišti. Armády na obou stranách ale narážely
na hranice svých možností. Mnoho jednotek bylo několik
týdnů neustále v boji, déšť rozvodnil řeky
a změnil silnice v bahenní lázně, zásoby generála von Falkenhayna
zůstaly stovky kilometrů pozadu, když nestačily tempu postupu armády.


Na 8. prosince tak nařídí den odpočinku. Ztráta hlavního města demoralizovala
rumunskou armádu mířící na východ a král Ferdinand I. si uvědomoval,
že ruská pomoc je klíčová. Ta ale nepřijde zadarmo. Rusové měli v Rumunsku 12 divizí,
většinu z toho v Moldavsku. Dali návrh na vytvoření armádního sboru z veškerých bojeschopných
rumunských jednotek pod ruským velením. To bylo odmítnuto,
ale Ferdinandovi bylo svěřeno velení na rumunské frontě
a ruský a rumunský generál měli na starost každý své jednotky.


Ve skutečnosti však velel ruský generál. Tím ruským generálem
byl Vladimir Sacharov, o kterém jsme hodně slyšeli
při Brusilovově ofenzivě. Rumunský náčelník štábu
Dumitru Iliescu se stal obětním beránkem za ztrátu
Bukurešti a nejbohatší oblasti země během necelých sto dní
a je ze své pozice odvolán. Novým náčelníkem štábu
se proti své vůli stává Constantin Prezan.

9. prosince se Falkenhayn
opět dává do pohybu. Vypracoval zprávu,
co armáda získala od přechodu Valašska, včetně 70 000 zajatců, 125 děl, 145 kulometů a hlavního města. Celkový počet zajatců
byl v řádu statisíců. Koncem týdne Falkenhayn
obsadil Buzău, Mackensenova dunajská armáda překročila
řeku Ialomița severovýchodně od Bukurešti a Valašsko bylo vyčištěno
od spojeneckých vojsk až po linii Bukurešť – Černovoda.

Ale Němci měli vážné problémy. Silnice byly kvůli
svému stavu téměř nesjízdné, na některých ležely mrtvoly koní
a rozbité povozy. Většina vojáků měla
průjem z místní vody. Disciplína upadala
a docházelo k rabování. Falkenhayn věděl,
že situace vyžadovala další postup, ale uvědomoval si,
že jeho armáda na něj nemá dost sil.

Taková byla situace na valašských pláních. Pod horami na severu
byli rumunští obránci úspěšnější a Němci museli cestou na Buzău
bojovat o každý kilometr země. A mezi Dunajem a Černým mořem,
v severní Dobrudže mířila 3. bulharská armáda na sever. Tím tento týden končí. Makedonská fronta se uklidňuje
a mezopotámská po měsících příprav ožívá, Čtyřspolek i přes vyčerpání vojsk
postupuje v Rumunsku a po celé Evropě dochází
k politickým změnám.

Generál Nivelle nyní velí
celé francouzské armádě. Joffre byl nahrazen, Pétainovy úspěchy
v organizaci u Verdunu byly přehlíženy a drzý, sebevědomý Nivelle
se dostal ke kormidlu. Nivelle uměl anglicky,
což se hodilo, a byl oblíbený u francouzských
i britských politiků. A není pochyb o tom, že jeho organizace
plíživé baráže byla bezchybná, ale už minulé léto,
hned po převzetí velení u Verdunu, mu bylo vytýkáno
mrhání francouzskými životy.

To je asi občas
vytýkáno všem generálům, ale i když byl Nivelle miláčkem národa, během roku tyto výtky
zněly stále hlasitěji a v roce 1917 naberou
na hlasitosti ještě více. Jestli vás zajímá,
co vlastně Pétain u Verdunu dokázal, zde je naše speciální epizoda o něm. Patr(e)onem týdne je Jan Mart.

Pomozte nám na Patreonu pořad vylepšit
a dostaňte za to skvělé odměny. Můžete nás i sledovat
na Facebooku a Twitteru pro novinky o pořadu.
Na viděnou příště!