Moskevská státní konference

Od chvíle, kdy únorová revoluce v Rusku ukončila vládu cara, o moc soupeřila prozatímní vláda a Petrohradský sovět. Do boje však zasahovaly i další frakce a tento týden se ukázala nová, volající po vojenské diktatuře. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Italové zahájili 11. bitvu na řece Soči, ale nedokázali využít několika příležitostí na průlom. Francouzi a Kanaďané uspěli s útoky na odlákání pozornosti u Verdunu a Kopce 70, ale to, od čeho Němce odlákávali, bitva o Passchendale, se pro Brity nevyvíjela dobře a byla prozatím přerušena.



V Rumunsku probíhaly intenzivní boje, na severu Němci mířili na Rigu a velký požár Soluně zničil půlku města a spojeneckou základnu pro tuto oblast. Co se ale dělo v Rusku? Od 25.



do 28. srpna podle našeho kalendáře probíhala moskevská státní konference. Vlastníci velkých pozemků, největší boháči, generálové, velitelé menševiků, kozáků a socialistických revolucionářů. Sešlo se jich okolo 2500, aby doladili svůj protibolševický program, který ve svých projevech nastínili generál Kornilov, Alexej Kaledin a Pavel Miljukov. Chtěli zrušit sověty, zakázat socialistické organizace v armádě a pokračovat ve válce do jejího konce. Vůdci menševiků hovořili o své podpoře prozatímní vládě.



V den, kdy konference začala, proběhla jednodenní generální stávka. Jen v Moskvě stávkovalo 400 000 dělníků a bolševici konferenci nazvali spiknutím proti lidu. Po konferenci Kornilov, který vládu otevřeně kritizoval a přál si návrat monarchie, vedl několik diskuzí o tom, jak posílit autoritu vlády a jak musí být radikální socialismus zničen. Ve vlaku se sešel s několika bohatými Rusy a pokusil se získat jejich podporu, jak morální, tak i finanční, pro vojenskou okupaci Petrohradu.



Tvrdil, že má souhlas premiéra Alexandra Kerenského, aby pochodoval s armádou na hlavní město, pozatýkal bolševiky, rozpustil Petrohradský sovět a obnovil pořádek. Na konferenci ten den prohlásil, že Němci obsadí Rigu, a pokud neustanoví vojenskou diktaturu, Petrohrad padne také. Vláda byla značně rozdělená do proudů usilujících o sociální demokracii a vojenskou diktaturu.



Je to, jako v Rusku po většinu roku, naprosto pekelný zmatek. Jak to popsal Miljukov: "Chaos v armádě, chaos v zahraniční politice, chaos v průmyslu, chaos v národních otázkách." Nejen doma byly ale časy bouřlivé. Na Černém moři probíhaly ruské akce a probíhaly už celé léto. Už tehdy byla v černomořské flotile morálka velice špatná. V červnu proběhla vzpoura v Oděse, když byli svými muži zajati čtyři problematičtí důstojníci.



Aby nebyl odzbrojen, hodil admirál Kolčak raději svůj meč přes palubu. A měl i další problémy. Po únorové revoluci kolovaly zvěsti, že vyplul s flotilou na moře, jen aby odvrátil vzpouru v přístavu. Zatímco námořníci pod jeho velením byli ochotni plnit své povinnosti, vojáci černomořské divize nikoliv. Květnová operace v Sinopu měla zahrnovat vylodění 2000 vojáků pro útok na přístav.



Ti však do jednoho odmítli vyrazit do útoku. Kolčak dokonce požadoval, aby byl zbaven velení, což se na konci června stalo. Odjel do Petrohradu, kde bylo několik antibolševických skupin, které chtěly z Kolčaka budoucího diktátora. Kerenský mu přikázal odjet do USA. Dojel do Británie, kde se setkal s admirálem Jellicoem, navštívil americkou flotilu a rozhodl se přes Japonsko vrátit do Ruska.



V červnu se historicky největší flotila ruských lodí vypravila na Bospor, ale stáhla se zpět po prvním krátkém střetnutí. "Sen o Cařihradu neumíral, bestie však už byla bez žihadla." 23. srpna provedly ruské síly vylodění u Ordu, ale pouze zničily několik budov a zamířily zpět. 27. srpna se pokusily vylodit u Vony, ale stáhly se hned poté, co Turci zahájili palbu. Mnoho nadšení jim nezbývalo.



A na Černém moři probíhaly i neobvyklé intriky. 26. července se minovým polem v Bosporu propletl samotný ruský motorový člun a dostal se dost blízko Konstantinopoli, aby posádka vyhodila vzkaz v lahvi, který obsahoval prohlášení ruské revoluční flotily k tureckému národu: "Němci by měli dát ruce pryč od Ruska i Turecka. Náš nepřítel a nepřítel Turecka je jeden a ten samý. Je to Německo. Mohli bychom žít v míru jako dobří sousedé." To se moc nelišilo od bývalé carské zahraniční politiky.



A pokud revolucionáři a Kerenský chtěli v Černém moři zvítězit, proč odvolali Kolčaka? A přesvědčovat Turky proti Německu? Německo Turky financovalo. Mezi všemi soupeřícími frakcemi to byli pouze bolševici, kdo neměl zmatek v zahraniční politice. Jejich vůdce Vladimir Iljič Uljanov, známý jako Lenin, nebyl na obraty v zahraniční politice. Sliboval lidu mír, zemi a chléb, i když žádný chléb neměl a rozhodně nechtěl rolníkům jejich zemi nechat, opravdu chtěl válku ukončit, i kdyby to znamenalo kapitulovat Německu.



Jeden z bolševických sloganů dokonce zněl: "Dardanely nechceme!" Ostatní spojenci byli stejně imperialisté. Lenin tak byl vlastně jediný, kdo chtěl revoluci nejen v domácí, ale i v zahraniční politice, Když už mluvím o Černém moři, tak o čem jsme letos moc neslyšeli? O kavkazské frontě.



V roce 1916 byla velice živá, ale letos byla tak klidná, že ani teď v roce 2017 nemáme mnoho informací o tom, co se tam dělo. Osmanská 3. armáda se přeskupovala a odpočívala, Rusové proti nim, s vysokou morálkou díky tomu, že byli neporaženi, neměli podobné tendence ke vzpouře jako jednotky na východní frontě a Černém moři. Generál Nikolaj Judenič sice v květnu nařídil opustit Muş, to bylo ale politické gesto směrem k Tbilisům a nesouviselo to s akcemi Osmanů.



V oficiální historii války vydané později tureckým generálním štábem rok 1917 zabírá 20 stránek z celkového počtu 1660 a o Rusech se kniha téměř nezmiňuje. Na dalších frontách však boje probíhají. Na západě pokračuje druhá bitva u Verdunu a Francouzi celý týden postupují. 28. srpna je nová linie podporovaná pozicemi na Kótě 304 a Morthomme téměř na stejné pozici jako před první bitvou u Verdunu v únoru 1916.



Na italské frontě se dále bojovalo o Banjšickou plošinu a horu San Gabriele a do 25. srpna Italové zajali 600 důstojníků a 23 000 vojáků. A 5. září byla britskými minami potopena ponorka U-88. Její kapitán Walther Schweiger byl tím, kdo v roce 1915 potopil Lusitanii, jednu z 49 obětí této ponorky. Před šesti týdny obdržel Pour le Mérite, nejvyšší německé vojenské vyznamenání, za potopení spojeneckých lodí o výtlaku 190 000 tun. Lusitania byla s 30 000 tunami jeho největší kořistí.



A malá poznámka, ve Švýcarsku se tajně setkal britský výrobce zbraní Zaharoff s osmanským ministrem války Enverem Pašou a osobně mu nabídl 1,5 milionu dolarů ve zlatě, když uzavře se spojenci separátní mír. V dnešních hodnotách to je 31 219 655 dolarů a 17 centů. Envera nabídka lákala, ale odmítl. Tím týden končí – chaosem v ruské politice, špatnou morálkou v černomořské flotile a boji ve Francii a Itálii. 5.



září se také odehrál jeden z menších příběhů o hrůzách této války. Četl jsem jej v "1. světové válce" od Martina Gilberta. Ten den byl za dezerci popraven britský vojín James Smith. Sloužil už od roku 1910 a bojoval a bojoval u Gallipoli a na západní frontě. V roce 1916 byl zaživa pohřben výbuchem německého granátu a později dvakrát souzen za nedisciplinovanost, za což přišel o dvě medaile za vzorné chování. Minulý měsíc dezertoval a po dopadení byl odsouzen k smrti před popravčí četou. Po vypálení její salvy byl ale pořád naživu.



Velící důstojník jej měl popravit svým revolverem, ale nedokázal to a předal zbraň vojínu Blundellovi, který Smithe dobře znal. Blundell rozkaz vykonal a za odměnu dostal deset dní volna na cestu domů. Po 72 letech Blundell na své smrtelné posteli pořád opakoval: "Jak hrozná cena za volno! Jak hrozná cena za volno!" Jestli vás zajímá oblast u Verdunu, kde se před sto lety odehrála druhá bitva, zde je náš díl o pevnosti Douaumont. Patr(e)onem týdne je Chris Conard.



Budu mu říkat Chris Conard von Hötzendorf. Díky Chrisovi a dalším 4000 lidem, kteří nás podporují na Patreonu, bez vás by pořad nemohl existovat. Řekněte všem spolužákům o našem pořadu, na viděnou příště!