Zpět na seznamVelká válka4.7 (31 hodnocení)
Dr. InkPublikováno: 9 let
Načítám přehrávač...
Německá Hra o trůny
9:13
10K zhlédnutí
Válka se pro žádnou stranu nevyvíjela podle představ a velitelé armád hledali viníky všude kolem. Rakušané se po čtyřech mesících války konečně probíjejí do Srbska a Rusové s Němci bojují bitvu gigantických rozměrů.
Před třemi měsíci šly
evropské země do války s jistotou, že právě jejich strana zvítězí
a válka skončí za několik týdnů. Teď, když přišla realita dlouhé války,
vidíme něco nového: rozdělení, zmatení a nenávist
mezi veliteli armád, kteří byli kdysi jednotní. Toto rozdělení a zmatení nevyhnutelně
vedlo ke zbytečnému úmrtí desítek tisíc mužů. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden boje s příchodem silného
deště a sněhu na západní frontě utichaly. Na východě obklíčili Rusové
Rakušany v pevnosti Přemyšl, ale na severu se přeskupili,
aby čelili Němcům postupujícím na Lodž.
Na nové ruské frontě v Turecku
byla ruská ofenzíva rozdrcena Osmany a na Blízkém východě
Britové postupovali na Basru. Někteří Rakušané byli v pohybu,
bylo jich asi půl milionu, a na ty se právě teď zaměříme. Již týden pronikali do Srbska,
přičemž čelili odporu jen polovičního počtu Srbů, kteří tvrdě bojovali,
ale obecně ustupovali. Srbové vyhnali Rakušany ze své země v září, ale tentokrát to nebudou mít tak snadné.
Srbská morálka se otřásla,
když Rakušané zvládli skrze bláto přivést těžké dělostřelectvo. Mnoha srbským jednotkám
chyběla munice i zimní oblečení, a tak Rakušané
postupovali hlouběji a hlouběji do Srbska. Srbský polní maršál Radomír Putnik,
který byl po začátku války zatčen v Budapešti, ale byl mu umožněn
návrat do Srbska císařem Františkem Josefem, nařídil ústup k řece Kolubara,
kde již dlouho probíhaly přípravy na obranu.
Rakousko-uherská armáda
zaútočila 18. listopadu, ale Srbové jejich útok
během několika dní odrazili. 19. listopadu však Rakušané
zvládli dobýt a udržet výšinu na jihu a donutili Srby ustoupit. Ztráty na obou stranách byly vysoké
a byly umocněny omrzlinami a podchlazením. Oběma armádám žalostně
sházelo vybavení pro zimní válku. Na východní
a severovýchodní frontě však již zima udeřila a muži v zákopech
každým dnem umrzali k smrti.
V ruském vysokém velení vypukl chaos, když se generál Rennenkampf
ani jeho sibiřská armáda postupující vstříc východnímu Prusku
neobtěžovali chránit své křídlo, a když Němci minulý týden
zahájili překvapivou ofenzívu, toto křídlo se zhroutilo. Nikolai Ruzsky,
velitel celé severovýchodní fronty, stáhl jednotky do Lodže,
ale zdálo se, že plně nepochopil sílu německého útoku a 18.
listopadu Němci dosáhli Lodže
a čtvrt milion Němců tam skoro obklíčil 150 000 Rusů. Nařízený ústup zrušil sám Nikolaj Romanov, carův strýc a velitel celé ruské armády. Německý generál Ludendorff zaútočil
s cílem zabránit ruské invazi do Německa a tento útok byl úspěšný,
protože Rusové museli z invazní síly odvolat desítky tisíc mužů
pro obranu Varšavy a Lodže. Rusové ale udělali mnohem více
a během několika dní shromáždili skoro zázrakem půl milionu mužů,
aby německý útok zastavili a Lundendorffovy linie
teď byly příliš roztažené.
Toto byla bitva gigantických rozměrů, a i když Němci doufali ve vítězství
stejně zvučné jako u Tannenbergu, zdá se, že německé
válečné mašinérii došel tah. 24. listopadu hrozilo jednomu
německému sboru dokonce úplně zničení a Němci byli nakonec zastaveni
Rusy, počasím i vyčerpáním. Lundenroff nezvládl dobýt Lodž ani Varšavu, ale rovněž se v blízké budoucnosti
nemusí Německo obávat ruské invaze.
Rusové ztratili skoro 100 000 mužů.
Němci ani ne polovinu. Ruská početní výhoda
opět přemohla technicky vyspělejší Němce. Jedním z výsledků bitvy o Lodž
bylo povýšení Lundendorffova nadřízeného von Hindenburga na polního maršála. To byla pro Hindenburga skvělá zpráva,
ale my se musíme podívat, co se dělo v německém vrchním velení,
když teď bylo všem zřejmé, že nedojde k žádnému
rychlému a věhlasnému vítězství. Takto vypadaly tehdejší intriky.
18. listopadu řekl německý
náčelník štábu a vrchní velitel Falkenhayn kancléři Bethmann-Hollwegovi,
že válka nemůže být vyhrána, protože spojenci mají příliš mnoho zdrojů. Přednesl svůj návrh na uzavření
východní fronty, aby bylo možné zvítězit na západní frontě proti Britům,
které Falkenhayn považoval za úhlavního nepřítele Německa
a kteří podle něj bojovali ve válce čistě z obchodních zájmů. Bethmann-Hollweg byl v šoku,
protože si nedovedl představit konec války bez výrazného oslabení Ruska.
Věřil totiž, že ruské zájmy
jsou přesně opačné než ty německé. Obával se také o rakouského
náčelníka štábu Conrada von Hotzendorfa, který na rovinu řekl,
že se bez nových německých posil může Rakousko-Uhersko zhroutit
a Německo by stálo proti Rusku samotné. Odcestoval tedy na východ,
aby se setkal s Ludendorffem. Ludendorff nesouhlasil s tím,
že by se východní fronta měla uzavřít, a řekl, že je to právě Rusko,
které může být s více jednotkami poraženo.
Nebylo také tajemstvím,
že Ludendorff nenáviděl Falkenhayna. Takže se Bethmann-Hollweg vrátil do Berlína
a začal mluvil o propuštění Falkenhayna s tím, že by se vrchním velitelem stal Ludendorff. Ve stejnou chvíli byl císař Vilém naštvaný, že s ním nikdo nikdy nic
o válce nekonzultoval a jednou také řekl: "Jestli si v Německu někdo myslí,
že armádu vedu já, tak se velice mýlí." Císař však měl jednu důležitou pravomoc
a to jmenovat nebo odvolat vrchního velitele. Císař Vilém odmítl návrh na jmenování
Ludendorffa vrchním velitelem, protože mu nedůvěřoval
a zašel tak daleko, že ho nazval pochybným.
V reakci na to začali admirál Tripitz
a bývalý kancléř Bernhard von Bülow uvažovat o prohlášení
císaře duševně narušeným, takže by se Hindenburg
stal de facto guvernérem a spolu s Ludendorffem
by mohli poslat více mužů na východ. Opravdu. Tohle se dělo. O pět měsíců dříve šlo německé
vrchní velení do války plné entusiasmu a teď jeden proti druhému
bojují ve snaze válku ukončit.
Nebyli ale jediní. Viděli jsme britské velitele,
kteří odmítali spolupracovat s Francouzi. Francouzské velitele,
kteří odmítli podpořit Belgičany a všemožný chaos a vnitřní rozbroje
v ruském a rakousko-uherském velení. S příchodem zimy se věci jen zhorší. Zima přicházela na západní frontu, která byla v tuto chvíli ztuhlá
v liniích zákopů táhnoucích se od Švýcarska až k moři.
Když se podíváme na frontu,
vidíme, jak geografie víceméně diktovala strategii během války. Obecná představa každé strany
pro velkou operaci zahrnovala dělostřeleckou přípravu
následovanou útokem pěchoty a poté kavalérie,
která prorazí do otevřené krajiny. Většina západní fronty
však byla pro takové operace nevhodná. Například jižně od Verdunu
byla fronta po čtyři roky zcela neaktivní, od září 1914 až do září 1918.
Příliš snadná bránit
a příliš složitá pro útok. Nebylo také náhodou,
že zákopy kopírovaly železniční sítě. Němci obsadili a udrželi
železnici z Met do Lille, zatímco Francouzi drželi
železnici z Nancy, vedoucí přes Paříž až do Arras. Tato železnice byla blíže frontě
a podle historika Johna Keegana byl právě toto důvod,
proč byli Francouzi lepší v přivážení posil
a vyhrávali tak bitvu za bitvou. A takto skončil další týden.
Rusové a Němci
bojují bitvu gigantických rozměrů. Rakušané zatlačují Srby na řece Kolubara a jiná rakouská armáda
je v obležení v pevnosti Přemyšl. Na západní frontě byl klid i když klid znamenal
další mrtvé každý den, protože první bitva o Ypry
neskončí ještě po několik dnů. Představte si,
že jste ve vedení jedné z těch armád. Máte pod sebou miliony mužů.
Jistě, chodil jste na vojenskou školu
a možná velel jednotkám v koloniích, ale zamyslete se, jaké to musí být
najednou čelit realitě války 20. století. Bitvy zuřící bez přestání několik týdnů, torpéda pod hladinami moří,
létající stroje a hrůzy pokročilých zbraní, které dokázaly zabít stovky tisíc nepřátel
stejně jako oni dokázali zabít stovky tisíc vašich mužů
během pouhých několika týdnů a to s cílem získat
pár desítek metrů cizí země. To byla realita, které muselo
vrchní velení válčících zemí čelit a byla to realita,
která dokázala zlomit ducha každého muže.
Někteří hledali způsoby,
jak válku ukončit. Někteří, jak hodit vinu na jiné a jiní posílali ještě více vojáků
na zcela zbytečnou smrt. Ale všichni vnímali lidi
ve svých velitelských strukturách jako nepřátele. Taková byla moderní válka. V dřívější epizodě jsme mluvili
o těžkostech přechodu k moderní válce a o hrůzných následcích,
které vojáky potkaly, protože jejich velitelé
nebyli připraveni na tento nový druh války.
Můžete si ji pustit kliknutím sem. Nezapomeňte si přidat sérii do sledovaných
a říci o nás svým kamarádům. Uvidíme se další týden.
evropské země do války s jistotou, že právě jejich strana zvítězí
a válka skončí za několik týdnů. Teď, když přišla realita dlouhé války,
vidíme něco nového: rozdělení, zmatení a nenávist
mezi veliteli armád, kteří byli kdysi jednotní. Toto rozdělení a zmatení nevyhnutelně
vedlo ke zbytečnému úmrtí desítek tisíc mužů. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden boje s příchodem silného
deště a sněhu na západní frontě utichaly. Na východě obklíčili Rusové
Rakušany v pevnosti Přemyšl, ale na severu se přeskupili,
aby čelili Němcům postupujícím na Lodž.
Na nové ruské frontě v Turecku
byla ruská ofenzíva rozdrcena Osmany a na Blízkém východě
Britové postupovali na Basru. Někteří Rakušané byli v pohybu,
bylo jich asi půl milionu, a na ty se právě teď zaměříme. Již týden pronikali do Srbska,
přičemž čelili odporu jen polovičního počtu Srbů, kteří tvrdě bojovali,
ale obecně ustupovali. Srbové vyhnali Rakušany ze své země v září, ale tentokrát to nebudou mít tak snadné.
Srbská morálka se otřásla,
když Rakušané zvládli skrze bláto přivést těžké dělostřelectvo. Mnoha srbským jednotkám
chyběla munice i zimní oblečení, a tak Rakušané
postupovali hlouběji a hlouběji do Srbska. Srbský polní maršál Radomír Putnik,
který byl po začátku války zatčen v Budapešti, ale byl mu umožněn
návrat do Srbska císařem Františkem Josefem, nařídil ústup k řece Kolubara,
kde již dlouho probíhaly přípravy na obranu.
Rakousko-uherská armáda
zaútočila 18. listopadu, ale Srbové jejich útok
během několika dní odrazili. 19. listopadu však Rakušané
zvládli dobýt a udržet výšinu na jihu a donutili Srby ustoupit. Ztráty na obou stranách byly vysoké
a byly umocněny omrzlinami a podchlazením. Oběma armádám žalostně
sházelo vybavení pro zimní válku. Na východní
a severovýchodní frontě však již zima udeřila a muži v zákopech
každým dnem umrzali k smrti.
V ruském vysokém velení vypukl chaos, když se generál Rennenkampf
ani jeho sibiřská armáda postupující vstříc východnímu Prusku
neobtěžovali chránit své křídlo, a když Němci minulý týden
zahájili překvapivou ofenzívu, toto křídlo se zhroutilo. Nikolai Ruzsky,
velitel celé severovýchodní fronty, stáhl jednotky do Lodže,
ale zdálo se, že plně nepochopil sílu německého útoku a 18.
listopadu Němci dosáhli Lodže
a čtvrt milion Němců tam skoro obklíčil 150 000 Rusů. Nařízený ústup zrušil sám Nikolaj Romanov, carův strýc a velitel celé ruské armády. Německý generál Ludendorff zaútočil
s cílem zabránit ruské invazi do Německa a tento útok byl úspěšný,
protože Rusové museli z invazní síly odvolat desítky tisíc mužů
pro obranu Varšavy a Lodže. Rusové ale udělali mnohem více
a během několika dní shromáždili skoro zázrakem půl milionu mužů,
aby německý útok zastavili a Lundendorffovy linie
teď byly příliš roztažené.
Toto byla bitva gigantických rozměrů, a i když Němci doufali ve vítězství
stejně zvučné jako u Tannenbergu, zdá se, že německé
válečné mašinérii došel tah. 24. listopadu hrozilo jednomu
německému sboru dokonce úplně zničení a Němci byli nakonec zastaveni
Rusy, počasím i vyčerpáním. Lundenroff nezvládl dobýt Lodž ani Varšavu, ale rovněž se v blízké budoucnosti
nemusí Německo obávat ruské invaze.
Rusové ztratili skoro 100 000 mužů.
Němci ani ne polovinu. Ruská početní výhoda
opět přemohla technicky vyspělejší Němce. Jedním z výsledků bitvy o Lodž
bylo povýšení Lundendorffova nadřízeného von Hindenburga na polního maršála. To byla pro Hindenburga skvělá zpráva,
ale my se musíme podívat, co se dělo v německém vrchním velení,
když teď bylo všem zřejmé, že nedojde k žádnému
rychlému a věhlasnému vítězství. Takto vypadaly tehdejší intriky.
18. listopadu řekl německý
náčelník štábu a vrchní velitel Falkenhayn kancléři Bethmann-Hollwegovi,
že válka nemůže být vyhrána, protože spojenci mají příliš mnoho zdrojů. Přednesl svůj návrh na uzavření
východní fronty, aby bylo možné zvítězit na západní frontě proti Britům,
které Falkenhayn považoval za úhlavního nepřítele Německa
a kteří podle něj bojovali ve válce čistě z obchodních zájmů. Bethmann-Hollweg byl v šoku,
protože si nedovedl představit konec války bez výrazného oslabení Ruska.
Věřil totiž, že ruské zájmy
jsou přesně opačné než ty německé. Obával se také o rakouského
náčelníka štábu Conrada von Hotzendorfa, který na rovinu řekl,
že se bez nových německých posil může Rakousko-Uhersko zhroutit
a Německo by stálo proti Rusku samotné. Odcestoval tedy na východ,
aby se setkal s Ludendorffem. Ludendorff nesouhlasil s tím,
že by se východní fronta měla uzavřít, a řekl, že je to právě Rusko,
které může být s více jednotkami poraženo.
Nebylo také tajemstvím,
že Ludendorff nenáviděl Falkenhayna. Takže se Bethmann-Hollweg vrátil do Berlína
a začal mluvil o propuštění Falkenhayna s tím, že by se vrchním velitelem stal Ludendorff. Ve stejnou chvíli byl císař Vilém naštvaný, že s ním nikdo nikdy nic
o válce nekonzultoval a jednou také řekl: "Jestli si v Německu někdo myslí,
že armádu vedu já, tak se velice mýlí." Císař však měl jednu důležitou pravomoc
a to jmenovat nebo odvolat vrchního velitele. Císař Vilém odmítl návrh na jmenování
Ludendorffa vrchním velitelem, protože mu nedůvěřoval
a zašel tak daleko, že ho nazval pochybným.
V reakci na to začali admirál Tripitz
a bývalý kancléř Bernhard von Bülow uvažovat o prohlášení
císaře duševně narušeným, takže by se Hindenburg
stal de facto guvernérem a spolu s Ludendorffem
by mohli poslat více mužů na východ. Opravdu. Tohle se dělo. O pět měsíců dříve šlo německé
vrchní velení do války plné entusiasmu a teď jeden proti druhému
bojují ve snaze válku ukončit.
Nebyli ale jediní. Viděli jsme britské velitele,
kteří odmítali spolupracovat s Francouzi. Francouzské velitele,
kteří odmítli podpořit Belgičany a všemožný chaos a vnitřní rozbroje
v ruském a rakousko-uherském velení. S příchodem zimy se věci jen zhorší. Zima přicházela na západní frontu, která byla v tuto chvíli ztuhlá
v liniích zákopů táhnoucích se od Švýcarska až k moři.
Když se podíváme na frontu,
vidíme, jak geografie víceméně diktovala strategii během války. Obecná představa každé strany
pro velkou operaci zahrnovala dělostřeleckou přípravu
následovanou útokem pěchoty a poté kavalérie,
která prorazí do otevřené krajiny. Většina západní fronty
však byla pro takové operace nevhodná. Například jižně od Verdunu
byla fronta po čtyři roky zcela neaktivní, od září 1914 až do září 1918.
Příliš snadná bránit
a příliš složitá pro útok. Nebylo také náhodou,
že zákopy kopírovaly železniční sítě. Němci obsadili a udrželi
železnici z Met do Lille, zatímco Francouzi drželi
železnici z Nancy, vedoucí přes Paříž až do Arras. Tato železnice byla blíže frontě
a podle historika Johna Keegana byl právě toto důvod,
proč byli Francouzi lepší v přivážení posil
a vyhrávali tak bitvu za bitvou. A takto skončil další týden.
Rusové a Němci
bojují bitvu gigantických rozměrů. Rakušané zatlačují Srby na řece Kolubara a jiná rakouská armáda
je v obležení v pevnosti Přemyšl. Na západní frontě byl klid i když klid znamenal
další mrtvé každý den, protože první bitva o Ypry
neskončí ještě po několik dnů. Představte si,
že jste ve vedení jedné z těch armád. Máte pod sebou miliony mužů.
Jistě, chodil jste na vojenskou školu
a možná velel jednotkám v koloniích, ale zamyslete se, jaké to musí být
najednou čelit realitě války 20. století. Bitvy zuřící bez přestání několik týdnů, torpéda pod hladinami moří,
létající stroje a hrůzy pokročilých zbraní, které dokázaly zabít stovky tisíc nepřátel
stejně jako oni dokázali zabít stovky tisíc vašich mužů
během pouhých několika týdnů a to s cílem získat
pár desítek metrů cizí země. To byla realita, které muselo
vrchní velení válčících zemí čelit a byla to realita,
která dokázala zlomit ducha každého muže.
Někteří hledali způsoby,
jak válku ukončit. Někteří, jak hodit vinu na jiné a jiní posílali ještě více vojáků
na zcela zbytečnou smrt. Ale všichni vnímali lidi
ve svých velitelských strukturách jako nepřátele. Taková byla moderní válka. V dřívější epizodě jsme mluvili
o těžkostech přechodu k moderní válce a o hrůzných následcích,
které vojáky potkaly, protože jejich velitelé
nebyli připraveni na tento nový druh války.
Můžete si ji pustit kliknutím sem. Nezapomeňte si přidat sérii do sledovaných
a říci o nás svým kamarádům. Uvidíme se další týden.
Související videa
Komentáře
Žádné komentářeBuďte první, kdo napíše komentář





